Proč doporučit Možnost?

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Dnešní blábolivá doba má svůj předobraz a v dějinách se střídají období, ve kterých se na piedestal staví sumy odpovědí tak dlouho, až všichni zapomenou, na jaké otázky měly tyto odpovědi odpovídat, a pak období, která vůbec podceňují otázky i odpovědi, a vše se propadá do chtění a dychtění.
Číslo: 

Revue Trivium je časopisem „krotkým“, má své pravidelné uspořádání, jen občas mírně rozkýve své těžiště krokem stranou. Stejný vydavatel už desetiletí vydává internetový (dříve samizdatový) časopis Možnost (www.moznost.info), který využívá všechny dostupné polohy řeči, od krátkých „naléhavých sdělení“, přes útržky dopisů provokace a mystifikace až k básnivým textům. A samozřejmě také někdy uveřejní článek z Revue Trivium. Jako anotaci na Možnost proto přinášíme ukázku ze sesterské Možnosti. Nemůže nahradit „prolistování“ obsahem většinou ne zcela uchopitelným, ano, prolistování, protože Možnost je připravována tak, aby šla vytisknout, má svou typickou výtvarnou úpravu. Je to vše anachronismus v době rychlých výměn textů limitovaných desítkami znaků? Možná, i když i ty zde lze nalézt.
M dvojčíslo 131-132, ze kterého jsou následující ukázky, je uvedeno takto:

Přistoupit na boj mezi přítomností a časem!

Řeč je obtěžkána a hledá si porodníky.
Řeč může leccos, může zpívat, plakat, konejšit, ale od Sokrata jsem se naučil to podstatné: může také, především, přinášet odpovědi na otázky: tedy být tu pro ty, kdo důvěřují světu, že „neuhne“, že je s tázajícím se spojen, provázán ve vnitřní jednotě. U Sokrata jsem se naučil, že řeč není nahraditelná vata, teprve ve světle jeho otázek jsem pochopil, jak hluboký smysl má biblický pokyn „vaše slovo budiž ano ano, ne ne“. Vaše slovo budiž jednoznačnou odpovědí. Abych mohl odpovědět, nemám se vyhýbat otázkám. Mám si je klást, připustit si je k tělu!
A čím víc okolo mne narůstá šum a blábol, čím víc ideologických tvrzení staví to či ono na piedestal samozřejmosti – tím víc vidím smysl sokratovského postoje, provokativní otázky neskrývající fakt, že běžné je vzájemné neporozumění. Sokrates je v tom nebiblickým profétem, tím, kdo byl poslán, aby dělal to, co dělat má. Říká: mluvíte, ale nerozumím vám, vidím, že vaše řeč je nekonzistentním ornamentem.
Nerozumím tomu, co je to společnost, nerozumím tomu, co je to úspěch a ekonomický růst, nerozumím tomu, co je předmětem statistik… nerozumím inkluzi a exkluzi, nerozumím tomu či onomu modernímu zaklínadlu, a podezírám, že smyslem takové produkce slov je jen jediné – aby bylo obtížné se skutečně a správně zeptat. Nerozumím pokroku ani udržitelnému rozvoji a podezírám vás, že tomu také nerozumíte, jen jste zvyklí halit se do těchto slov, abyste skryli svoji myšlenkovou nahotu, svoji neschopnost jakkoli skutečně a přímo projevit svůj zájem o svět. Svou pokleslou řečí odkládáte svět na „jindy“, vaše řeč skrývá otázku jako klíč ke světu, je neustálým „maňána“, zítra, jindy, „příště“.

Dnešní blábolivá doba má svůj předobraz a v dějinách se střídají období, ve kterých se na piedestal staví sumy odpovědí tak dlouho, až všichni zapomenou, na jaké otázky měly tyto odpovědi odpovídat, a pak období, která vůbec podceňují otázky i odpovědi, a vše se propadá do chtění a dychtění. Jsme blízko bodu obratu. Nikdo už nevěří, že by se jakékoli odpovědi měly brát vážně, kdo by věřil, že něco konat, jednat má „smysl“, natož se ptát… Jeden druhého přesvědčuje, že jde jen o to, „co se říká“, jde o to přidat se k tomuto říkání a hlavně na tom či onom nelpět, protože chtění se nejlépe daří v pulsující neurčitosti. A až narazíme, až to začne bolet? Budeme křičet! A hledat odpověď na otázku „proč právě já“ a budeme si muset odpovídat „nevím“ a na odiv dávat nespravedlnost, vykřičíme tuto nespravedlnost, jako by to byla první výpověď o světě, první, velmi pozdní odpověď na skutečnou otázku, pozdní, marnou otázku, když všechny ostatní byly promeškány.

A přitom v jistém smyslu jde o otázku první: Proč právě já? Jen s ní začni, milý čtenáři, budu ti Sokratem a pomocníkem při porodu, proč právě já teď tady bych se měl na něco ptát, jako by záleželo na odpovědi, kterou stejně nemohu vykřičet do prázdna! Proč právě já jsem se měl potkat se Sokratem, proč právě já jsem měl být infikován otázkami, které ukazují nesamozřejmost, za kterou se schovávám? Před kým? Před sebou samým, to sobě samému nalhávám pokleslou řečí, že o nic nejde? A proč teď a tady, nebylo by lepší počkat na jindy, na lepší příležitost, a teď nechat všechno koňovi… A navíc tuším, ba skoro vím, jak to dopadne, protože dobře vím, co přijde, dobře vím, že čím víc se budu ptát, tím méně jistot budu mít – tím vyšší bude hrůza z pádu do propasti pode mnou. A obava, skoro jistota se s tím pojí, protože pak přijdou dny, kdy mne Sokrates porodník opustí a já zůstanu sám se svými pochybnostmi – koneckonců znám to, otázky svědčí o tom, že mám pochybnosti a měl bych se s nimi setkávat, měl bych s nimi každodenně obcovat. Mám já to zapotřebí?

A hle – otázka, která vyloudí Sokratovi na rtech úsměv: konečně otázka, ve které stojím vůči světu, u světa, dotýkám se ho. Teď a tady. Mám já tohle zapotřebí? Stojím v chvějícím se světě, naplněném obtěžkanou řečí.

Nesmlčení

Řeč, vzpurná šelma, stále nás to svádí
vlézt za ní do klece
a před publikem
párkrát prásknout bičem

Řeč šelma povahou
po dlouhém čekání
jak umí skočit po kořisti

Že chtějí z ní udělat ovci?
Pro sebe má být jen ovčáckým psem?
A jako dobytče pak zapřažena do žernovu
dokola sloužit, přešlapujíc v místě?

To není v řádu věci
varuji tiše
řečí

RaVa:
Pohoršení a svár: pohoršení navenek, protože se křesťané nedovedou dohodnout mezi sebou, a svár uvnitř, protože kdejaká církev vypočítává datum Velikonoc jinak. To že jsou největší křesťanské svátky? Květná neděle a sláva vjezdu do Jeruzaléma, Getsemanská zahrada a pak Ukřižování a prázdný hrob – je únosné, že se v jedenadvacátém století slaví v různých denominacích v různých týdnech?
Lze proto jen uvítat, že dlouholetá trpělivá práce zástupců katolické církve, pravoslavné církve a několika dalších tradičních církví a církevních společenství po mnoha letech dospěla k závěru. Můžeme si být jisti, že Velikonoce budeme slavit na celém světě ve stejné dny. A je také dobré, že končí nejistota výpočtu podle úplňku a prvního jarního dne – a končí všechna relativita místa, protože termín Velikonoc je určen pevně a platí pro všechny.
Křesťané se konečně shodli – a vydávají o tom světu jednoznačné svědectví. Napříště se Vzkříšení slaví na Apríla!