Přírodověda?
Na jednu stranu ti držím palce a sleduji tvoji cestu – ke Kantovi s jeho časem jako formou názoru a jeho transcendentalismem, k tomu, jak se vyvíjelo myšlení samotného Husserla. Je to neorané pole, jen nevím, jestli je dnes možné ho znovu zorat a osít. Nevím, jestli není pozdě, jestli tahle řeč ještě dělí nějaký reálný povrch světa na použitelné celky. To podstatné, co je nutné vzít do hry, je přeci výrazná změna v pojetí vědy, která se odehrála v polovině 20. století – a přitom právě na jednoznačné pojetí vědy jako systemizace je Husserlovo myšlení vázáno. Věda nalezla své meze, nebude ti dostatečnou oporou. Vztah filosofie a vědy, jak z něj vycházel Husserl, je podle mne neudržitelný.
Tento článek začíná citací vlastního textu z r. 2006 (dopis jednomu příteli – filosofovi z Bratislavy). Je to paradox. Tyhle věci jsem psal ještě dřív, než byl uspořádán sborník Spor o přirozený svět. Neznal jsem v tu dobu nic z toho, co později ve sborníku bylo uveřejněno. A ještě jednu větu z tehdejší Možnosti mohu citovat:
Dlouho se mohlo zdát, že se společenské vědy rozpustily v přírodovědě, až se ukázal opak – přírodověda se rozpustila, ztratila svoji hodnotu v bezbřehých společenských manipulacích.
Podíváme-li se do příspěvku Zdeňka Konopáska, který ve sborníku Spor o přirozený svět zastupuje vědce, najdeme nejprve jeho zevrubnou argumentaci pro to, abychom pojem „přirozený svět“ přestali používat. Za sebe dodávám, že mluvit v souvislosti s „přirozeným světem“ o pojmu je zavádějící – u pojmu jde o určitý abstraktní význam a zde se o jakékoli určitosti a jednoznačnosti jeho významu nedá mluvit. Jde o slovní spojení, jehož významové pole je velmi široké.
Husserl argumentoval, proč význam slova Lebenswelt učinil předmětem zájmu – chtěl zachytit to, co nezachytí matematicky pojatá přírodověda – ale toto vymezení nestačilo ani jeho nejbližším žákům. Konopásek navíc ukazuje, že Husserlovo pojetí vědy vůbec neodpovídá realitě, a neodpovídalo realitě značné části vědy ani v době začátku 20. století, kdy je Husserl formuloval. A dnes? Konopásek bez jakýchkoli zakrývání popisuje „vědu“ jako společenskou mocenskou praxi. Odkazuje přitom na články J. Lawa* (publikováno roku 1986) a B. Latoura **(publikováno roku 1987), kteří takto popisují charakter současné vědy:
(následná citace ze str. 177 sborníku)
Základním materiálem, se kterým pracují vědci dle předpisu vědecké metody, jako by byla „holá fakta“. Svět, vytvářený vědou drží pohromadě, protože je pravdivý… Vedle této představy a jakoby bez souvislosti s ní lze však postřehnout ještě docela jinou tvář vědy, naprosto odlišnou: vědu, když a jak se prakticky dělá. V ten okamžik pravda ještě není tak docela pravda a omyl není tak docela omyl. Subjektivní nelze tak úplně oddělit od objektivního. Teprve se (snad) uvidí, která měření se stanou artefaktem a která faktem. V těchto chvílích je pěkně vidět, že vědci nemají žádný „základní materiál“, protože pracují prakticky se vším: s knihami, s penězi, s osobním šarmem, s více či méně vhodnými vzorky, s formuláři a výkazy, s politickými závazky a přísliby, s šikovností svých laborantů, s náhodou či intuicí, s vhodnými slovy, s pečlivě udržovaným laboratorním přístrojem, s osvědčenými postupy, s médii. Nic nezůstává stranou, resp. cokoli se může ukázat jako důležité. Podstatné je propojit tyto nejrůznější prvky do co možná pevné a rozlehlé sítě, kterou výzkumník kontroluje a jejímž jménem promlouvá.* Když zahlédneme tuto tvář vědy, zahlédneme také podivně převrácený vztah pravdivosti a konsistence: svět, produkovaný vědou se vlastně stává pravdivým, když toto vše tak nějak začíná v každém jednotlivém případě držet pohromadě.**
Konopásek ukazuje, že Husserl se ve svém pojetí vědy zásadně mýlil, za reálně popsanou „vědou“ si stojí, jeho argument je veden proti používání slov „přirozený svět“. Právě to, jak popisuje vědu, je podle něj ukázka zcela přirozeného „běhu světa“. S tím, že mezi vědou, tak jak ji chápe a popisuje, a „subjektivním pohledem na svět“ žádný protiklad ani zjevná hranice neexistuje. Podle Konopáska totiž (netvrdí to přímo, ale dá se to z jeho textu usuzovat) probíhá v „žitém světě“ v ustavování akceptovaných pravd velmi podobný proces hledání pragmatické „přijatelné podoby obrazu světa“, který umožňuje komunikaci jedněch s druhými.
Jinými slovy – postmoderní negace skutečnosti (a pravdy o ní) je zde prezentována tak, že jí odpovídá reálná „věda“ stejně tak, jako reálný život „mimo vědu“.
Nebudu se již zabývat tím, jak chápe Konopásek „totalitu“, v níž nalézá budoucnost dalších vazeb mezi filosofií a vědou. Pro téma „přirozeného světa“ ani pro Revue Trivium není takové téma důležité. Naopak. Jestli je podle mne něco třeba, pak zcela nově založit význam přirozenosti na straně jedné a ne-přirozenosti na straně druhé. Konopáskův popis světa (nejde jen o popis vědy!) odpovídá popisu sofisty – resp. popisu říše myšlení, v níž vládnou sofisté. Ti, kdo důvěřují světu a myšlení, by se měli a mohou vydat jinudy.