Přesah (poznámky k milé metafyzice)

Přesah není akt, ve kterém sáhnu jinam, mimo, za. Přesah není něco, co sahá na přebytečné. Přesah je tím podstatným, co umožňuje rozumět celku jako celku.

Jak psát o „milé metafyzice“, kde začít? Na jednu stranu je možné začít kdekoli, protože metafyziku nenalézáme z nějakého „výsostného bodu“, tématu; nalézáme ji kdekoli, kde se nespokojujeme s předmětem, kde si uvědomujeme, že k našemu porozumění čemukoli je potřeba ještě něco víc než „držet předmět zájmu“, víc než držet cosi co je izolované, vydělené ze světa. Metafyziku nalézáme kdykoli, kdy jde o skutečné porozumění, uvědomění si, že zájem o svět je vždy spojen s konstatováním jakési nerovnosti, přesahu.

Celé generace techniků si vystačí s prostorem tří kolmých os, s nárysem, půdorysem a bokorysem, a pokud je výsledek moc spletitý, dají se do toho vsadit řezy (vidět je jen to, co je „říznuto“), nebo průřezy (vidět je i vše „za tím“). Není to žádná věda, jde jen o cvik. Ale to vše platí, pokud. Pokud nás skutečně zajímá to, co mohu držet, předmět jako těleso nebo předmět jako matematizovatelné pseudo-těleso*). Ale nás zajímá předmět našeho zájmu, a to právě v tom, v čem se ho skrze žádné „držení“ nedoberu. Otázky „Co to je“ a „Čím to je“ samo sebou můžeme bagatelizovat tím, že se spokojíme s otázkou „ K čemu nám je to dobré“, ale nevyřešíme základní záhady, které se okamžitě vnucují: jak se nás to týká (nejde tu pochopitelně o dotek tělesa) a proč nám to je (a nebo není) blízké. Proč nás to zajímá?

K čemukoli, čím se zabývám, mám na jedné straně odstup, ale zároveň vím, že je mi to blízké. Někdy se chci vzdálit, získat větší odstup a schopnost vnímat celek, jindy se chci ještě víc přiblížit, sblížit, abych získal větší porozumění… opět celku. Jako by k celku byly dvě naprosto rozdílné cesty! Celek mohu vnímat zvnějšku, jako bych ho objímal, a z blízka, jako bych se ho dotýkal!

Bez přesahu a bez toho, co s přesahem souvisí, nelze ani získat v odstupu schopnost uvidět souvislosti, ani porozumět skrze blízkost. Znovu zmiňuji svůj dětský údiv: proč jsou jednotlivá místa od sebe tak vzdálená, proč je z jednoho místa do druhého tak daleko? „Místo“ pro mne bylo od dětství čímsi důvěrně zaplněným, a to „mezi“ byla cesta něčím neznámým, cizím. V tom blízkost ukazuje význam přesahu. Když jsem v důvěrném prostředí, tak vše, co toto prostředí tvoří, jako by se tak navzájem trochu prolínalo; není to tak, že by moje prostředí tvořily věci, které jsou ostře a jednoznačně odděleny od jiných věcí, které toto prostředí „také spolu-tvoří“. Pokud vůbec „věci“, pak takové, které spolu souvisí tak, že mají cosi společného. Dá se mluvit o vzájemnosti, provázanosti, ale čím? Kdo a jak pro-vázal věci, které k sobě patří? Dá se použít obraz jakési sounáležitosti, která není obsažena v jednotlivostech, a především, dá se mluvit o přesahu. O vzájemném „prolnutí“ jedné věci s druhou! Právě to je charakteristické pro důvěrnou znalost. Malíři znají jev, ve kterém se v jednom předmětu odráží barva druhého, ale já bych to formuloval jinak: pokud jde o blízkost, pak nelze rozumět každému předmětu „zvlášť, je třeba vidět celek – pokud ho chci rozdělovat, uvědomuji si, o jakou se jedná redukci, mohu postřehnout, co mají nově izolované „předměty“ společného, jak jsou ve vzájemném přesahu – dokud je z porozumění celku nevytrhnu.

Ano, naučil jsem se ve škole přemýšlet o tom, jak je to s prostorem a se zákonem o zachování hmoty a energie, docela zvládám různá zákoutí entropie a entalpií (využitelných energií) ale na druhou stranu jsem se v životě naučil něco o zázracích, protože jsem prožil mnoho věcí, které vůbec nejsou vysvětlitelné. Ani entropicky, ani antientropicky (pokud budu vnímat entropii jako základní princip a „hybatele světa“, a život pak ukážu jako příležitost pro vzdor, vzpouru proti entropii). Domnívám se, že je třeba tenhle obraz obrátit: pokud ztratím ze zřetele to, co je základní – smysl (to, co se děje, má smysl a označujeme ho jako prozřetelnost, dějiny), zbude nám jen beznadějný úpadek, vyplývající z nesmyslnosti, která kolotá ve vyčerpávajícím se „procesu“ nesmyslného vesmíru.

Ale se zázraky není možné „nepočítat“, můžeme se jen snažit je vytlačit ze svého přemýšlení o světě, nic víc. Zázraky mají smysl. Smysl mají nepředvídatelná a statisticky téměř nemožná setkání a události, která jsou klíčem pro pochopení mnohého, co má smysl v našem životě. Kdo to chce popřít, když se pravdivě obrátí ve svém životě nazpátek? Jde jen o to nevytěsňovat ze svého života to, co se nehodí do „ploché racionality“, která lpí na představě nějakého nestranného fungování věcí světa.

Smysl se nevysvětluje, jako se nevysvětluje a neměří blízkost. A slovo přesah by vůbec nemělo žádný obsah, kdybych zůstal jen u abstraktního prostoru tří kolmých os. Přesah kam? V geometrickém myšleném prostoru bych mohl mluvit o přesahu nanejvýš, pokud budu porovnávat nějaké reálné tvary věcí (plochu, objem) mezi sebou nebo s teoretickým obrazcem nebo tělesem. Tak, jak mluvíme v technickém smyslu o toleranci. Ale je zjevné, že o to mi vůbec nejde.

Přesah má především to, co je mi blízké, a to s ohledem ke všemu ostatnímu, co je mi blízké. Nejlépe si to lze představit tak, že mám okolo sebe víc věcí, ke kterým mám vztah (a jsou mi blízké), než kolik se jich vůbec do mé blízkosti může vejít. Na tomhle vhledu byl asi postaven dávný teoretický spor o to, kolik se vejde andělů na špičku jehly. Odpověď je jasná – vůbec nemá smysl se ptát, co se kam vejde (ve smyslu „vmístí“), protože v takové otázce si pleteme teoretický fyzikální prostor – a tam jde o jeho vyplnění (vč. způsobu vyplnění) a místo – které je zaplněno důvěrně, tedy je tam vše, co tam má být, ačkoli se to jeví nemožné. To má snadné vysvětlení: věci, které jsou mi blízké, se nijak nevtěsnávají do fyzického prostoru – ať se zaměřím na jakoukoli z nich, mám ji před sebou celou, rozvine se mi do celé své…blízkosti, rozvine se mi tak, že se mi odkryje. Blízké nemusí být „jasné“ a přehledné, ale nemůže být cizí, zakryté. Cizota se nám může do naší blízkosti prolamovat, ale tak, že ji ruší, že nás čemusi vystavuje, ohrožuje nás i s naší schopnosti vnímat blízkost.

Ano, známe i zdánlivý opak vlídného přesahu, kdy se cítíme ohroženi: ohrožení tu není totéž co strach, je to cosi svíravého, způsobujícího paniku, neschopnost chovat se normálně, jako doma. Blízkost a přesahy s ní spojené jsou tím, co způsobuje naši zranitelnost. Jsme odkryti právě tak, jak se nám v blízkosti věci světa ve svém vzájemném přesahu otevírají. Je to reciproční: i my se skrze blízkost otevíráme, stáváme se tak v jistém smyslu bezbrannými, zranitelnými. To patří k nevysvětlitelným záhadám života: bolest z toho, že je možné zničit, co je blízké, že je možné neštěstí, zlo. Je třeba to přijmout, i se všemi otázkami, které ve světě nemají odpověď. Sblížil jsem se se světem, ve kterém je možná blízkost, sblížil jsem se se světem, protože právě ve světě je možné přijmout přesah, který se nás týká. Svět je místo přesahu. Patřím do světa, ale i nepatřím. Žiji ve světě, ale ve světě, ke kterému patří přesah přes svět; je nám dán k životu jako součást stvoření, které má v sobě skrytý rozpor, není rájem.

To vše má smysl, o tom všem se dá přemýšlet a z té či oné strany světa popisovat přesahy, které lze „zachytit“, tak či onak uchopit. Nejde jen o to se s trochou intuice postavit tam, kde stojí většina, a pokoušet se „projít životem“ pokud možno bez kolizí, co nejvíc si vezdejší chleba doplnit těmi nebo oněmi příjemnostmi. Radosti patří, zajisté, k životu, ale nejsou cílem. A co je cílem? Nevíme. Dozvíme se to, až nebudeme svázáni se světem? Důvěřuji tomu, ať už bude moje „já“ jakkoli jiné, než to „světské“, ať už bude jakékoli. Bez toho by jakákoli metafyzika nebyla „milá“, byla by studená jako aristotelské (trochu kupecké) počty těch či oněch „působících příčin“. Milá metafyzika mě vede skrze příležitosti, které se mi nabízejí, a je třeba se ptát, v otevřenosti a zranitelnosti, ptát se a nechat se vést.

(část delšího textu)

*) Matematický předmět není tělesem v pravém slova smyslu, ale umíme s ním pracovat prakticky stejně jako s tělesem prostorovým – odkaz na jinou část textu.