Povaha otázky

V článku v minulém Triviu se podivuji, jak je možné, že Martin Buber neporozuměl tomu, jak Kant formuloval svoje otázky týkající se člověka: ty otázky jsou položeny tak, že jsou důležité právě jako otázky, které si člověk zcela oprávněně položit může, jejich význam je v tom, že vymezují otevřenost člověka vzhledem k tomu, co bude „následovat“. Buber se však nezamyslel nad nesamozřejmostí takové otázky, nad nesamozřejmostí její povahy. Otázku si, jistě, můžeme sami položit, ale mohli bychom to učinit, kdybychom nejprve otázku nezaslechli?

Podívejme se na to podrobněji. Minule jsem ukazoval, že otázka sama má primát před odpovědí. V jistém smyslu je otázkou už samotné oslovení, alespoň v jistém případě, kdy předpokládáme, že oslovení vyžaduje odpověď. Když řeknu doma „Jarmilo“, může to být řečeno jako pootevřená otázka (Jarmilo, kde jsi, slyšíš?). A to platí, i když nevím, jestli je v doslechu, ale i když stojím před ní a dívám se jí do tváře: říkám „Jarmilo?“ a odpověď (třeba beze slov, očním kontaktem) zní: „Ano, jsem tu, naslouchám“. Základní odpovědí na základní otázku, která spočívá v oslovení, je „Ano, jsem tu, naslouchám“.

Ne nadarmo je první otázkou v Genesis, otázka „Adame?“ Jak jinak rozumět onomu „kde jsi“, „odpověz“, než právě jako oslovení – s Bohem se nehraje na schovávačku! Bůh reaguje na porušení zákazu okusit ovoce poznání dobrého a zlého, a na otázku „(Kde jsi), Adame“ je třeba prokázat odpovědí ono „naslouchám“, tak, jak je to v mnohokrát mnou ukazovaném příběhu Eliho a Samuela: Eli musí Samuelovi ukázat, vysvětlit, co to znamená, když slyší volání: má se otevřít, protože ve volání se začíná odvíjet poslání, resp. vyslechnutým voláním, odpovědí na volající otázku, se vlastní poslání začíná. (V případě Adama je to poslání mimo Ráj.)

Odpověď je důležitá: „Mluv, Hospodine, neboť tvůj služebník naslouchá“. Ale je to z povahy jiná odpověď, než na jakou jsme zvyklí, i ta otázka, první otázka je jiná. Vlastní otázka, z této prvotní otázky odvozená, je otázka v modlitbě položená „do prázdna“, ve kterém předpokládáme, že Bůh je ten, kdo promlouvá, ale také ten, kdo naslouchá. Kdo se omezí tím, že v případě modlitby přemýšlí o „vnitřních pochodech v různých vrstvách svého podvědomí“, dobře mu tak. Ale modlím-li se „Bože dej, ať dokážu naslouchat tvému hlasu“, pak nejde o nějaké procházení hlubinami svého podvědomí – jde po modlitbu, který může být vyslechnuta. A také já mohu zaslechnout odpověď, to, co pro mne bude vedením.

„Bože, dej, abych dělal to, co ty chceš“ je prosbou (Bože, dej mi poznat, co je správné, co mám dělat teď a tady, aby to bylo v souladu s Tvojí vůlí), ale je to jen jiná forma otázky „Co mám dělat?“, otázky, kterou „si kladu“ zdánlivě jen sám sobě (protože vím, že za své jednání jsem odpovědný), ale otázky, se kterou se zároveň dělím v modlitbě, protože vím, že si na ni sám odpovědět neumím a nemohu.

A to je klíčové: kromě otázek, které si klademe sami, bychom měli vědět, že jsou také otázky, před které nás postaví ostatní, a tyto otázky také mohou být výzvou; a pak jsou situace, ve kterých se máme rozhodovat, klademe si (zdánlivě sami) otázku „jak dál“, ale pokud povaze otázky dobře rozumíme, jde o otázku, kterou si klademe zároveň v modlitbě, ve které žádáme o vedení při hledání odpovědi. A pak jsou situace, ve kterých se vůbec nechceme ptát, ale nezbývá nám, než reagovat na to, že zaslechneme hlas, který nás volá v otázce „Slyšíš, rozumíš?“ – a my bychom měli odpovědět: „Ano, Tady jsem. Slyším (a jsem připraven naslouchat)“.

Chceme-li porozumět povaze toho, že otázka je cosi převratného, něco, co by člověk sám nevymyslel hlavou, je třeba začít opravdu „od Adama“. Nebo od druhého, a právě proto je mi tak nepochopitelné, že právě tohle Bubber pominul, nepochopil. Protože druhý je pro mne otázka a druhému při setkání kladu (velmi obecně) otázku „Kdo jsi?“, protože si uvědomuji, že nejsem ten, kdo by ho měl pojmenovat – a pokud ho pojmenuji (např. „Kdo jsi, dlouháne?“, tak už se stavím nad něj. A docela překvapivě pak mohu uslyšet z jeho úst (nebo v jeho očích mohu číst) otázku „A kdo jsi ty (cizinče)?“

Já jsem já, ale kdo vlastně jsem? Nejsem v jistém smyslu cizincem i sám sobě? Co mohu a co bych měl? Otázky, které klade Kant (spojené s otázkou „Co je člověk“) vůbec nejsou samozřejmé jako otázky: skrze takové otázky je nejen otevřené vše, co bude, vše, co je „jinde“, ale také vše, čím jsou pro mne druzí a čím jsem já sám pro ně. Otázka otevírá „možnost“ – a tohle vše ještě dřív, než naleznu jakoukoli odpověď nebo než začnu hledat cestu, jak se dobrat k odpovědi. Ano, mohu se dobrat až k sumě abstraktních spekulativních tázání, na které bych (prý) měl znát hotové „správné odpovědi“. Otázky typu „Kolik je pět a pět?“

Klademe si otázky, a přijde nám to jako samozřejmé. Ale to, že řeč není řadou konstatací „jak to je“, nad tím se nepozastavujeme. Řeč je přeci něco zcela jiného, je řadou poukazů k významům! A pokud někdo začne sestavovat řady konstatací jako „pravdivých výroků“, jako např. Aristoteles, vůbec nám nepřijde divné, že se to obejde bez jediné otázky? A pokud už se někde vyskytnou „Bestie-kvestie“, je to formální postup, který vede žáka, aby se ptal „správně“, tak jak se „má“, ptát v rámci daného systému, aby dostal správnou, již předem hotovou odpověď. Typická „Bestie-kvestie“, jak tomu pracovně říkám, je právě výše uvedená otázka „Kolik je pět a pět“, kterou v druhé třídě klade učitelka – elementaristka. Pokud jsem žáček, už mám nadrilováno, pak bez přemýšlení odpovím „deset“; a nebo nadrilováno nemám a bezmocně se dívám na ruce s roztaženými prsty a počítám. Ale kde se vzala ta ambice držet pod kontrolou dílčí výroky o tom, „jak to je“? Pokračovat v tom tak dlouho, až se z nadrilovaných odpovědí „složí“ odpověď na otázku „jak je to se světem?“ A na jaké své prsty se mám dívat, když mám před nějakým mainstreamovým „zkoušejícím“ odpovědět na otázku „jak je to se světem?“ Možná jemu pod prsty.

„Co mi máš co takovéhle sugestivní otázky klást?“ je jediná správná odpověď, která je sama otázkou. Je návratem k rané otázce, ve které se ptám „Kdo jsi?“ Ve smyslu Kdo jsi, že se stavíš nade mne? Kdo jsi, že bys mi chtěl vládnout? Kdo jsi, abys mne zkoušel z toho, jestli s tebou sdílím tvoje pojmenování světa?

No, neměly to se mnou učitelky ve škole moc lehké, naštěstí jsem do škol dlouho nechodil. Ale s otázkami jsem to měl tak, že jsem se víc tázal, než hledal „bezpečné odpovědi“ a jejich neprůstřelné soustavy. A myslím, že jsem se dostal v porozumění světu mnohem dál než ti, kdo se odpovědi biflovali, až jich měli tak plné hlavy, že už se nezmohli na žádnou skutečnou otázku, zahlušili se tak, že ani žádnou otázku nemohou zaslechnout. Ani otázku „Kde jsi, slyšíš?“, ve které jsou voláni jménem.