Podruhé o RCM

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Práce není „zaměstnání“, práce je to, čemu se člověk cílevědomě věnuje, čím naplňuje svůj život. Benedikt XVI. to napsal jednoznačně: Bůh má pro každého individuální úkol, každý člověk je profét. A má se ptát na to, jaká je jeho „profese“ ve smyslu povolání; to, co dělá a čemu se věnuje, by mělo především vyplývat z naslouchání hlasu.
Číslo: 

Mezi fatimským tajemstvím a pojednáním o zednářství (tedy mezi články s těmito tématy) se v RCM 15/2017 tak trochu krčí (a nebo spíš „trčí“?) půstránka jak ze špatné tomistické učebnice, nejspíš tak výplň nějakého braitovského časopisu z třicátých let.
Text nemá úvod, vyskočí na čtenáře větou „Potřeba jídla.“, tedy značně neúplnou větou. Článek by mohl začínat poetičtěji, kurzívou např. „bez chleba nejde jíst a bez vody nelze pít“, aby vynikl budovatelský tón tohoto „začátku odnikud“. Ale neskrývá svoji „vytrženost „odkudsi“.Kdože se to ptá, jaké jsou důvody pro to pracovat? A proč? A hle, brzy se to dozvíme; ptá se svatý Tomáš a ptá se proto, abychom, až se zeptáme my sami, věděli, jaká je správná odpověď.
Nehledě na slova „potřeby“, „rozvoj“ a další podobný balast, který bychom očekávali spíš u liberálních sociologů, jsou nabízené odpovědi k pláči nebo nanejvýš k hořkému smíchu.
Pracovat je třeba proto, abychom přemáhali zahálčivost a předcházeli tak zlu? Když trochu přimhouřím oči, mohu „tak nějak“ rozumět, co tím autor před stovkami let asi mínil. Ale další důvod, že totiž skrze práci držím na uzdě svoji smyslnost prostřednictvím pokání? Práce jako pokání? Ano, (v klášterech) a v převýchovných pracovních táborech jistě!

Co tenhle text v RCM dělá? Kde se tam vzal? Bylo třeba zaplnit půlstranu? Považuji ho za vrchol bezradnosti redakce. V dnešní době amazonů a zautomatizované práce za mzdu je třeba čtenářce RCM, např. katolické pokladní v supermarketu, vysvětlit, že má svou práci brát jako pokání a způsob, jak držet na uzdě svoji smyslovost??? Skvělé.

Základní otázkou dnešního člověka není „pracovat či nepracovat“, ale „Co mám dělat“ – a je to otázka osobní, individuální – a je velmi bolestivá, protože jako námezdní práce se ve většině nabízí to, co je tuctové a nesměřuje k žádnému konkrétnímu „výsledku práce“, i kdyby to byl jen načisto vykydaný chlív čuníka, o kterého se starám, aby mohl být zabijačkou oslaven svátek posvěcení kostela. A ve stále hrozivějším „volnu“ pak vše směřuje ke stejně nahraditelným přehrávačům a obrazovkám, nebo nanejvýš mainstreamovým více či méně endorfinovým kratochvílím, při kterých je sice vydáváno velké fyzické i psychické úsilí, ale k ničemu, bez efektu.

Dnešní problém práce by zasluhoval pozornost, a určitě i v RCM, ale měl by začínat úplně jinak. Třeba: „Práce sama o sobě není hodnotou!“. Něco o tom ví manipulant ve zmíněném Amazonu, který celý den vozí očíslované bedny z jednoho místa na druhé. Spousta práce je například postavit eifelovku ze sirek. Spousta práce a je to úplně na prd. Ale podle tohoto článku bych si to mohl dát jako pokání – pak by to podle sv. Tomáše smysl získalo? Obávám se že ne, byla by to pořád úplná blbost, i kdybych tu eifelovku nakonec výhodně prodal. A nebo by šlo začít starou modrostí: biblické „mohl ustat od práce!“ znamená něco velmi pozitivního. Systematická práce získává smysl až o pár století později severně od Alp: je totiž klíčem k tomu přežít zimu. Asi proto se tím také Tomáš zabýval…
Ale dovedeme dnes rozlišit práci zbytečnou a práci, která je „k obecnému blahu“?

Přeci vůbec nejde o práci ve smyslu „fyzické námahy a soustředění“. Když se člověk ráno modlí, neměl by vynechat jednu závažnou prosbu: „Prosím Pane dej, abych dělal to, co dělat mám a nedělal to, co dělat nemám“. Práce není jen „zaměstnání“, práce je to, čemu se člověk cílevědomě věnuje, čím naplňuje svůj život. Benedikt XVI. to napsal jednoznačně: Bůh má pro každého individuální úkol, každý člověk je profét. A má se ptát na to, jaká je jeho „profese“ ve smyslu povolání; to, co dělá a čemu se věnuje, by mělo především vyplývat z naslouchání hlasu.
Neznámý interpret Tomáše ještě v RCM rozumuje, že tři ze čtyř důvodů k tomu pracovat jsou individuální, směřují k člověku samému, a teprve čtvrtý (pracovat, abych mohl poskytovat almužnu) že je skutečným duchovním skutkem. Vyvstává z toho naprostý nedostatek porozumění pro nenahraditelnost života konkrétního člověka. Zjevně tu chybí porozumění základním dispozicím, které nám umožňují se ptát na smysl života, umožňují nám ho hledat, protože jako katoličtí křesťané máme oprávněný předpoklad, že hledán být má, že máme naslouchat k čemu nás Bůh volá, vede. Museli jsme v průběhu dějin ztratit tomistickou jistotu předem zodpovězených otázek a je dobře, že jsme ji ztratili, protože jedině tak se můžeme začít ptát sami. Naše svoboda je nejcennější právě v tom, že si tyto otázky, u nichž jsou odpovědi „dány předem“, vůbec klást nemusíme.

Text o důvodech práce, uveřejněný v RCM, je jak výkřik somnambula, mohl by se hodit do příručky v jezuitských redukcích před více jak 250 lety. Pro jakého čtenáře je určen dnes, v létě r. 2017?
Přivítal bych článek o penězích a chlebu vezdejším, článek o dnešní práci dělníka – který je hoden mzdy své, ale hlavně by mě potěšilo, kdyby tato témata vycházela z rozvrhů, ve kterých žijeme – z toho, co nás na jedné straně těší a co považujeme za správné, a na druhé straně z toho, co nás trápí a co považujeme za špatné. To se určitě obejde i bez Tomáše a těch, kteří druhým říkají „jak to je“. A může to být dobrým vodítkem pro posuzování článků redakční radou.