Platnost
Chystané knize Krok do světa bude z části věnováno příští RZ. Ale nedá mi to, a v souvislosti s děním (to mne zajímá) se podívám blíž na slovo „platí“ a také na „slovo, které má platit“. Resp. obecněji se zaměřím na slovo platnost, protože se zpravidla nespokojujeme s tím, že popisujeme to, co je, nebo to, co se děje – ale chceme se podívat na to, co se děje tak, že to zastavíme, uděláme si pro svoji analýzu z toho, co se děje nebo co prostě „je“, podstatné jméno. Platnost.
Je to trochu divné – to je nějaká vlastnost? Jistě ne. Sice bych mohl vystačit s tím, že něco buď platí, nebo ne, a o tom, co platí nebo ne, může být spor, ale také o tom může být zcela jasno a může v tom být dobře založená shoda. Zato slovo „platnost“ je pouhý abstrakt.
Chci jednat s lidmi, jejichž slovo platí, tomu rozumím, toho si vážím. Ale platnost?
Zákony platí ode dne, kdy jsou zveřejněny, to by mohl říkat zákon, ale říká něco jiného: zákony vstupují v platnost. Podle toho bychom mohli usuzovat, že platnost je něco prostorového, do čeho se dá vstoupit!
Ale přestanu se divit tak, jak se diví Jinoch ve světě, ve kterým se cítí jinde, a nerozumí tomu. Jak se asi cítí ti, kteří se na něj divně dívají a ptají se: „Je to jen hra, dělá si blázny, a nebo to myslí vážně?“
Myslím to vážně. Čím dál se postavíme od předmětu, který je zdánlivě „samozřejmý“ (jako je platnost, do které mohou zákony vstoupit), tím spíš se nám podaří zachytit ve významech, které jsou jinak překryty mnoha vrstvami slov zcela prostých významu. Jsou překryty balastem toho „co se říká“ proto, že je třeba se utvrzovat v tom, že jsme „na stejné lodi“, na lodi, která je dobře zakotvena. Dodávám, že v páchnoucím háfnu.
Já bych se raději ptal na to, co platí. Jak vůbec vnímám významové pole tohoto slova? Podobné je slovo „teče“ – voda buď teče, nebo neteče. Kdo má zapotřebí používat abstraktní slovo „tok“ (tedy kromě tetřeva a těch, kdo se tetřevy zabývají)? Stružka, potok, řeka, veletok, ale také příliv a odliv – voda teče, někdy mi dešťová voda teče do očí a kdo zažil, jak se mnohametrový příliv žene do ústí řeky, už vždy bude pro pohyb vody hledat různá slova, ale ví, že voda buď teče, nebo neteče.
Zkrátím to a po tomto jinošském úvodu se vrátím ke slovu „platí“. Ale nejde o lecjaké slovo. To, že něco platí, se totiž nějak divně vztahuje k času. Zcela jinak než voda, která teče. Sice také platí, že nevstoupíš do stejné řeky, ale to už je opravdu naposled, kdy do tohoto článku vodu budu motat.
Ať dělám, co dělám, píšu a můj článek je sestaven z jednotlivých tvrzení, o kterých se dá říci, že jimi chci něco ukázat – chci ukázat na to, co platí, ale ne tak, aby to byl výčet toho všeho, co platí, ale abych to, co platí, a jak to platí, učinil tématem, resp. právě teď to činím tématem.
Problémem pro takový můj pokus ptát se na slovo „platí“ ale je, že slovo „platnost“ je termínem, dokonce v několika oborech – matematikou počínaje, přes právo a v širokém smyslu k teorii směny až k ekonomice. I v tomto ohledu může být tázání důležité, dá se říci, že i v těchto oborech má to, co platí, docela významný vztah k času. Co platí, jako by bylo aktuálně tady, na platnost se dá teď a tady odvolat a vyžadovat splatnost (při placení a někdo platí) – splatnost spojena s tím, že si s někým chceme (nebo musíme) být „kvit“.
Ale v jiném ohledu není spojeno s aktem ani trváním. Něco platí a nejede přes to vlak. Moje slovo, které platí, je vázáno na to, že žiji a mohu ho dodržet, ale jiné věci platí, ať se děje, co se děje. Jen se nedohodneme které (platí). Aby byla platnost platností, musí (něco – téměř cokoli) platit kdykoli. Platnost ale v jistém smyslu znamená danost, nezpochybnitelnost něčeho.
V matematice je to vůbec problém, protože matematici vlastně nerozumí času, jen se díky společné fakultě setkávají s fyziky a ví tedy o čase jako veličině, o veličině, jejíž ubíhání se dá měřit. Ale do tohohle se dál vrtat nebudu, nevím, kdo ze čtenářů by to ocenil.
S právem už jsem to nakousl – zákony vstupují v platnost a pak jsou rušeny (nebo nahrazeny novelami). Původní „platnost“ nějak „mizí“ a zákony již neplatí. Ale co to znamená? To, co platilo a již neplatí, ale zanechává to po sobě jakousi „mrtvolu platnosti“, cosi virtuálního, protože na jednání (a to se nás může set sakra týkat) je třeba pohlížet podle toho, jaké zákony platily v době, kdy se to či ono jednání „stalo“. Zákon už sice neplatí, ale stejně jsou tvoje minulé činy souzeny aktuálně podle zákona, který sice již neplatí, ale platil. Divné?
Shrneme-li to, pak v právu nemáme možnost zachytit žádný začátek platnosti ani konec platnosti jako takové. Proto se mnozí uchylují k tomu, že nějaký zákon „vyhasl“. Stejně jako všude jinde je platnost jako fakticita předpokládána, ale jako by mohla sama ze sebe „pominout“, viz nikdy nekončící otázka Benešových dekretů.
Platnost byla spojena s právem, až když byl proveden první akt práva – asi to byl takový akt práva, který dal vzniknout individuální právní skutečnosti (zřejmě výnos soudní autority). Rozsudek, aby mohl být vykonán, musel přeci platit! Musel se stát skutečným a platnost se přímo váže s tím, co je skutečné. Platnost rozsudku vede k rozlišení mezi popravou a vraždou.
Ale jak je možné, že je tak snadné ustavit instituce podobné soudům, jejichž výrok se stává skutečným a to tak, že je platným, dá se v jednání uplatnit tak jako poprava?
Ale jiná teorie vzniku toho, co „platí“, vychází ze smlouvy a příslibu, a to je tradice silná, biblická. V tomto ohledu bylo vůbec porozumění tomu, co to znamená, že něco „platí“, jasně ukotveno ve smlouvě, příslibu a v času, ve kterém leccos pomine, ale jak mluví JHV: „Moje slova nepominou“ – a tedy budou vždy tak či onak svázána s významem, který tato slova nesou. V tomto smyslu je třeba se vrátit i ke slovu skutečnost: skutečnost vzniká skutkem, a tím skutkem je zcela primárně vyslovení, ono „budiž“.
Ale skutečnost jak by byla málo – co vlastně slovo „platí“ ke skutečnosti „přidává“? Jako by se k nám vztahovalo ve svém významu zcela jinak, než slovo skutečnost. „Platí“ je mnohem zřetelněji slovo nároku! Příslibu stejně tak jako omezení. Ukazuje, jak slovo skutečnost zakrývá povahu toho, co je právě tak, že se to děje. Skutečnost, omezená na to, co jde měřit a vážit, je nějak „málo“, ke skutečnosti patří, že něco platí! A nejsou to jen fyzikální zákony, které jsou základem pro měření a vážení, to by se jen cyklilo v tom, co je tak, že to je, že to probíhá tak, jak má, a nás se to až tak moc netýká.
Něco platí. Platí to, na co si spolu plácneme, a právě tímto aktem se to stává skutečným a vrací se to k nám jako nárok dostát tomu, co se skrze náš vzájemný příslib vzhledem k budoucímu stalo skutečným. Tak se stáváme centrem toho, co je skutečné, a stáváme se to ve svém jinošství – a to je možné právě proto, že se ptáme, co je slovo, které platí, a nikoli co je to platnost. Platnost jako by sugerovala nadčasovost – ale my přeci rozumíme tomu, co je to budoucnost, otevřená pro to, co platí.
Skutečnost nějaká je, a to tak, že se na ní podílíme. Upadli jsme do poblouznění, ve kterém se nám skutečnost jeví jako cosi, co postojí, jako suma předmětů, které máme k dispozici, nebo, v protikladu k tomu, se ke skutečnosti dobíráme skrze něco, co je něčím „pouhým“, ještě ne jsoucím, intencí atd. A jen na okraj podotýkám, že slovo „platí“ se nedá redukovat na „platnost“ pravdy výroku, to pro ty, kdo nepochopili, jaká pojetí skutečnosti v předchozích větách odmítám.
Slovo, které nám nedává zapomenout, že něco „platí“, jako by tu bylo záchranným lanem – nedá se myslet jinak, než jako to, co se týká dění i nás samých – protože je možné se ptát, pro koho to (či ono) platí. Nemůžeme smysluplně říci, že nic neplatí. Na to, co neplatí, je možné ukázat a vést o to spor. Ale nemůžeme popřít skutečnost, že slovo „platí“ má význam, který můžeme sami vytvořit, něčemu přisoudit. Neplatnost nemůže být úplným popisem skutečného.
Možná to byl až příliš dlouhý úvod pro to, co je vlastně celkem lapidární: Naše slovo by mělo platit a mělo by se vztahovat ke skutečnosti v tom, jak je bohatá a otevřená do budoucího, do toho, co přichází. A tím, že se rozhodujeme, a tím, že se učíme zaujímat postoje, se stavíme na stranu toho, co je skutečné, co je tak, že se to děje, na stranu toho, co platí proti všemu neskutečnému a bezvýznamnému, kterému se nedá přiřknout nic víc, než ona prázdná a abstraktní platnost elementárního výroku: „A se nerovná non A“.
Jiné je jiné.