Peníze, zlato, hodnoty
První kniha Mojžíšova (Genesis), kapitola 2
8. Štípil pak byl Hospodin Bůh Ráj v Eden na východ a postavil tam člověka, jehož byl učinil.
9. A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý a ovoce k jídlu chutné; též strom života uprostřed ráje i strom vědění dobrého a zlého.
10. A řeka vycházela z Eden ke svlažování ráje a odsud dělila se a byla ve čtyři hlavní řeky.
11. Jméno jedné jest Píson, ta obchází všechnu zemi Hevilah, kdež jest zlato.
12. A zlato země té jest výborné; tam jest i bdelium a kámen onychin.
To je Kralický překlad
Moderní, ekumenický má trochu jiné vyznění:
8. Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
9. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled. S plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života stromu poznání dobrého a zlého.
10. Z Edenu pak vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje na čtyři hlavní toky.
11. Jméno té první je Pišon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato,
12. a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol.
Kapitola první končí stvoření šestým dnem. Kapitola druhá začíná ustavením sedmého dne odpočinku. Z citací vyplývá, že nelze rozhodnout, zdali máme text chápat tak, že Bůh „vloží“ zahradu Ráje do Edenu, a pak do ní postaví člověka, kterého stvořil již předtím (šestý den) a nebo zdali se to celé týká šestého dne. V každém případě už tu máme v podstatě kulturní popis Edenu a zahrady – přičemž Eden a zahrada zjevně nejsou chápány stejně. Kralická bible jasněji ukazuje, že Ráj, (zahrada, která tvoří jen část Edenu) je vytvořena štípením, což je blízké našemu štěpování, zahrada (Ráj) je tedy již v Božím jednání něčím, co bylo vytvořeno nějak „mimo“ rozvrh šesti stvořitelských dnů, v nichž není o štípení (vzniku zahrady Ráje) řeči. Ze strany Stvořitele jde o zcela jiný postup, než jsou stvořitelské akty šesti dnů. Netvoří zde „ex nihilo“, ale jakýmsi pre-kulturním působením na stvoření. I v moderním ekumenickém překladu jsou tu slova „vysadil“ a „dal vyrůst“ (kralická „vyvedl z země“).
A co nás může překvapit, kromě kulturně pojaté zahrady se již zde lokalizuje místo, kde „je“ zlato a cenné věci. Není v Edenu (v Ráji), je v zemi, která má jméno (Hevilah, Chavíl) – na rozdíl od stvoření zde názvy nejsou věcí, kterou by měl jako svou starost člověk. A navíc: zlato té země je výborné!
Hned na začátku Bible se dostáváme k elementům hodnotových souvislostí. Hodnotné je pečovat o Zahradu a v Edenu jsou také mimo Zahradu „hodnotné věci“ – zlato, vonné pryskyřice a drahokamy.
Pak se v Bibli dlouho o zlatu a cennostech mlčí, až při vyprávění o tom, jak Abram „zbohatl“ v Egyptě, kde tvrdil, že je Sára jeho sestra a „poskytl“ (vlídně řečeno) ji faraonovi. Ten mu za to prokázal „mnoho dobrého“.
A když tato jeho lež praskla, musel Abram odejít z Egypta – a Bible uvádí, že v tu dobu měl stáda, stříbro a zlato. Přitom mu ale Bůh slíbil něco zcela jiného: rozmnožení potomstva jako hvězd na nebi, požehnání. Bohatství mu nesliboval. Proč je teď bohatství to, co k Abramovi patří, je popisován jako „bohatý“, když má stáda, stříbro a zlato?
A tím by šlo sondu do Bible ukončit – Můžeme se spolehnout, že tahle otázka nás povede sama. Ale nepospíchejme.
Kdybychom se vydali nabízející se cestou, došli bychom až k tomu, že celé Abramovo bohatství je mu k ničemu, příslib požehnaného potomstva nelze naplnit skrze bohatství světa. Abramovi bez dětí není jeho zlato, stříbro a stáda k ničemu. Bere zavděk řešením s levobočkem, které k naplnění příslibu nevede. Příslib se naplní až skrze jeho ochotu k oběti – tím, že se stává Abrahámem. Odtud čerpají všichni ti, kdo ukazují, že poklady je třeba si shromažďovat v nebi.
Ale na druhou stranu je tu nesporně i jiný výklad: bohatství je znamení Boží přízně – jistého typu vyvolenosti. Jistě, jsou i jiné typy vyvolenosti, ale z Bible rozhodně neplyne, že by bohatství bylo něco zavrženíhodného. To až Ježíš smutně konstatuje, že je obtížné pro bohatého projít do nebeského království. Obtížné, ale ne nemožné. Tím se otevírá cesta k porozumění významu materiálních hodnot v nově se ustavující Evropě.
Mezi hodnotami, které souvisí s vyvoleností a příslibem a naproti tomu s „materiálními“ hodnotami (zlatem, drahým kamením a dalšími vzácnými a cennými věcmi), je třeba neustále hledat vyváženost. Všichni nemohou žít v odříkání a dobrovolné chudobě a lidé musí vytvářet krásné věci a oceňovat bohatství. Ostatně také ne všichni, kdo žijí v chudobě, si vytvářejí poklady v nebi – je rozdíl mezi stavem člověka, kdy chudoba cti netratí, a těmi, kterým se říká lumpenproletariát. A ne všichni bohatí se bohatství (krásným vzácným věcem a zlatu) klaní.
A proto ještě jedna důležitá sonda do Bible, a to k Mojžíšovi: paradoxně tu nejsme u situace, kdy je všeho dostatek a kdy krize víry přichází hlavně skrze porušování pravidel lidského soužití, jak je Bůh ustanovil. Mojžíš vede lid pouští do zaslíbené země a jeho lidu už je to dlouhé a chtěli by to „mít za sebou“. A když Mojžíš odchází, jde se na horu modlit k Hospodinu, jeho lid si mezi tím odlije zlaté tele a klaní se mu. Byl to jeho pravá ruka, Áron, který poručil lidu: „Strhejte zlaté náušnice svým ženám a dcerám“, aby měli zlato na modlu. A Bůh říká Mojžíšovi: brzy sešli z cesty, kterou jsem jim ustanovil, a probíhá smlouvání podobné jako později před zkázou Sodomy. Tentokrát Hospodin odpustil a Mojžíš „jen“ vzteky rozbije desky s desaterem, které mezitím dostal. (Druhá kniha Mojžíšova, 32)
Zlato patří do uší žen – podle v zemích Egypta a Blízkého východu dávno platných právních zvyklostí mohl muž propustit svou ženu (pokud zaplatil její rodině vše, co bylo stanoveno v manželské smlouvě), ale mohla odejít se vším, co měla na sobě. Náušnice a ostatní šperky jako cennosti patří do uší žen – a navíc je svým leskem krášlí. Pokud na sobě zlato nosí muži, jen dávají na odiv svoje bohatství a už vždy je v tom odlesk zlatého telete.
Zlato se může stát modlou, ale modlou se může stát leccos.
Klanění se čemukoli co je založeno jen ve světě je vzpourou proti Bohu. Nadřazuje to, co je spojeno s aktuálním „držením“ (zlata nebo toho, co má v očích světa „lesk“), ale i nad vším, co je spojeno s pouhým chtěním. Ale to by pak znamenalo, že jediný způsob, jak se vyhnout klanění, je hledat to, co je spojeno s naplňováním Božího plánu, se „službou“, povoláním.
Ale podle mne je naplňování Božího plánu i něco víc než jen služba, jde především o otevřenost pro to, co přichází, pro to, co nikdo z nás nemá pod kontrolou. Služba může být setrvačná, slepá a v jednu chvíli se ztratí (zbloudí) v nepřehlednosti světa. A právě nepřehlednost světa na konci osmnáctého a na začátku devatenáctého století způsobila, že bylo sice dost těch, kdo si mysleli, že docela stejně jako jejich předci „slouží“ (v tom dobrém, smyslu si vytvářejí poklady v nebi), ale podíleli se na něčem, co nechápali a co rozhodně nebylo k dobrému, co nebylo požehnané. Neorientovali se, nedohlíželi význam změn, které probíhaly. A to okolo sebe vidíme dodnes. Proto je tak důležité se ptát k čemu jsem povolán“, individuálně, teď a tady a nehledat obecně platné návody a postupy, nespoléhat se na ně. Doslova: neklanět se žádnému zdánlivě samozřejmému „obecnému“ návodu na jednání.
Jak snadno se dostáváme do situací, že se něčemu ve světě klaníme tak jako zlatu, kdy to, co je hodnotné, ničíme (vytrháváme náušnice z uší žen)! Jen proto, že děláme to, o čem si myslíme, „že se to dělat má“, zejména když zbytečně abstrahujeme, schematizujeme! Jak často žijeme ve stereotypech, o kterých si myslíme, že je to „správný duchovní život“, ale jde jen o navyklé postupy, které nemají žádnou duchovní hodnotu, jen si skrze ně sebe sami malujeme jako „spravedlivé“ a pak se na ostatní díváme s despektem a opovržením.
Je třeba rozumět tomu, že stojí za to vytvářet věci krásné, a radovat se z toho, co je cenné, ostatně od toho jsou svátky, abychom se právě z krásného a cenného okolo sebe radovali. Poklady v nebi? Nikdy si nemůžeme být jisti, že v tomto směru děláme alespoň něco, co by stálo za řeč.
A hromadění majetku vedené strachem a snahou „zajistit se“? Marnost. Bohatství je třeba jistě přijímat také jako znak Boží přízně, ale o to víc nás zavazuje; neměli bychom zapomínat, že o to víc jsme vystaveni pokušení chtít.