Paradoxy médií

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(o novinářských hříších Katolického týdeníku vůči pravdivému obrazu) Katolický týdeník 2011, č.5, 25.-31. ledna, dvojstrana o pravdě v médiích
Anotace: 
Katolický týdeník spoluvytváří mediální obraz Církve. Zamýšlejí se jeho redaktoři a celé jeho vedení, jaký? Dvojstrana o médiích ukazuje, jak daleko mají k sebereflexi a reflexi své role, a tak se pro KT potvrzuje několikrát modifikované tvrzení o novinářích: oni většinou „jen“ nevědí, co dělají, ale nejde tak úplně rozeznat, kteří z nich se za tuto hloupost jen skrývají, protože moc dobře vědí.
Číslo: 
Osobnosti: 

Zabývat se jedním z detailů toho, co provozuje Katolický týdeník, by mohlo být zhola zbytečné – tady se ale protíná několik rovin, a tak se dvojstrana o médiích stává zajímavým průsečíkem více vrstev pohledu: je svým způsobem typická svým přístupem (bez ohledu na téma), chybí zde naprosto sebemenší prvek sebereflexe a bez reflexe jsou též přejímány některé stereotypy mediálního světa. Jako by Katolický týdeník nebyl tiskovým médiem.

Pokusíme se tyto teze alespoň v následujícím náčrtu ukázat tak, aby bylo možné nahlédnout směšné i tragické aspekty věci – spíše pro poučení čtenáře. I Trivium je totiž medium. A naším cílem je komentovat a podávat zpětné vazby, ale také ukazovat, že katolický pohled na svět a.kulturu lze formulovat jinak, nově, bez vazeb na myšlenková klišé. A proto také píšeme o Katolickém týdeníku, který podobnou reflexi neprovádí. A přitom jako by samozřejmě představuje svým čtenářům nějaký konkrétní obraz Církve. Zdaleka ne „jedině možný“. Téma dvojstrany je „Mluví média pravdu (o církvi)?“ A jeho úvodní článek je nadepsán „Je potřeba zjistit, jak média fungují“. Už zde je zřejmé, že popsané téma celé dvojstrany je zavádějící, protože redaktor (pravděpodobně Tomáš Kutil) měl zřejmě na mysli právě takové vytváření obrazu o Církvi. Ale ten se právě neskládá z definic, jak už to u obrazů bývá. Zdánlivá malichernost? Ne – právě v tom je první novinářský hřích proti pravdivosti, totiž rozmývání významů slov, které umožňuje nesledovatelné významové posuny a utvrzuje čtenáře v tom, že na slovech vlastně nezáleží, když jsme vedeni dobrým směrem. Články v Triviu mohou být někdy problematické, provokativní – podobné, jako nasypání popelníku do nástroje hrajícího saxofonisty (viz předchozí článek), ale rozhodně nevytvářejí nepravdivý obraz. I kdyby se tato historka nestala, je pravdivá v tom, že i tento moment může být Bohem využit pro obrácení člověka k víře.
Je skutečně „potřeba zjistit, jak média fungují“? Funguje autíčko na klíček. Média působí a je třeba rozumět procesům, které přitom jsou podstatné, ale především je třeba rozumět motivacím těch, kdo tyto procesy využívají. Přenos důrazu na funkce (pokud věci fungují samy, za to, co děje, nikdo nenese odpovědnost) umožňuje, že na celé dvojstraně vůbec není potřeba položit otázku „kdo a proč“. To je podvod na čtenáři, celkové vyznění, že vlastně většina novinářů jsou „hodní lidé, kteří to myslí dobře“, jen nevědí, co činí, snad i může mít něco do sebe, pokud jsou zároveň hloupí. Ale důraz na „fungování médií“ snímá odpovědnost z těch, kdo skrze media dosahují svoje cíle, kdo dobře vědí, co proč dělají.
Ke komu Katolický týdeník promlouvá? Stejní čtenáři sledovali jedenapůlroční kauzu KDU a jejího předsedy Čunka, který vzdoroval největší komponované mediální kampani, jakou jsme doposud zažili. A většina z nich si dnes říká: „asi o tom něco bude“, místo aby se zamysleli, jak je možné, že právě tato věc mohla po takovou dobu zaplňovat stovky novinových stran, když miliardové podvody a dokonce vraždy v okolí politiků sice občas vyplavou na povrch, ale pak zmizí jako bublina. Je možné psát o naší mediální scéně a nevšimnout si této disproporce „do nebe volající“? Vždyť podobné rysy cílené a načasované kampaně můžeme nalézt i v útocích na Benedikta XVI. v souvislosti s rokem kněží. Nejde o to média démonizovat, ale je třeba vzít přiměřeně na vědomí, že jde o prostor bez jakékoli kontroly zvenčí, který v mnoha případech vykazuje celou řadu záměrných deformací skutečnosti nebo cíleného ovlivňování:
· koordinované „kauzy“ (které mají jasný dílčí cíl, například kompromitaci)
· kampaně (dosahujících převládajícího postoje většiny čtenářů v dané věci)
· prosazování více či méně propracovaných agend, kdy se manipulace vrství a v různých rovinách provazuje tak, že v širokém měřítku dochází k proměně základního těžiště diskuse, změně hodnot, cílů, eliminaci některých přístupů, které jsou ukazovány jako „zastaralé“, neaktuální, směšné atd.
Tuhle celou oblast Katolický týdeník na své dvojstraně zcela ignoruje a dopouští se tak vícero dalších novinářských hříchů proti pravdivosti – protože neodkrývá celé téma, namísto jeho reálných problémů předvádí poklidný idylický obrázek, falšující skutečnost.

Redaktoři by se tady mohli bránit: nemusíme přeci strašit čtenáře a popisovat vše v přiměřené kompozici. Stačí, když naznačíme cestu. A název dalšího článku „Při sledování médií je nutná zdravá skepse“, vztažený ke Katolickému týdeníku, tak zdánlivě omlouvá výše popsaný hřích proti pravdivosti. Jistě, jsem při čtení Katolického týdeníku skeptický, nevím jen, jestli zdravě. Ale to přeci není důležité – důležité je, v jakém kontextu vyznívá celý takto nadepsaný rozhovor: totiž že jen ti, kdo jsou svým způsobem výjimeční, mohou výrazně omezit vliv, který na ně média mají. Je důležité rozvíjet kritické myšlení? Ano, ale kde a jak to dělá Katolický týdeník? Kde jsou na této dvojstraně podněty, rozvíjející kritičnost čtenáře? Marně je (ve významné míře) hledám. A to je další z novinářských hříchů proti pravdivosti, a významný. Novinář (zejména z media s omezenou čtenářskou obcí) si jistě musí svého čtenáře hýčkat a příliš ho neznervozňovat, ale to neznamená, že by měl přispívat k jeho myšlenkové sterilitě. Téměř vše, o čem se dá v KT dočíst, je vedeno takovou pohodovou samozřejmostí, že to až vyráží dech. Všechno funguje a jde o to, aby byli lidé na sebe hodní. Ale my přeci musíme rozvíjet kritické myšlení, protože bez něj nelze porozumět tomu podstatnému: že vlivem médií dochází k prolnutí našeho obrazu světa jako stvoření, ve kterém má svoji roli i Církev, a novoosvícenského obrazu světa jako mechanismu, naplněného a poháněného obecně rozplizlým a nikde neukotveným humanismem. Jak se můžeme dobrat k pravdivému obrazu Církve (o ten tu přeci jde), když budeme žít ve schizofrenii těchto dvou nekompatibilních pohledů na svět? To není výzva k opuštění světa - to je výzva ke kritičnosti, na základě které budeme schopni označit „co je císařovo“, abychom mu to mohli s klidným svědomím dát – a zůstali přitom ve světě, neboť on zdaleka není císařův celý.

Z podobných schémat se nedostává ani článek se slibujícím nadpisem „ Jsou média JEN (zvýrazněno Trivium) nástroji mocných a bohatých?“ Jasné z nadpisu je, že media takovým nástrojem mocných a bohatých jsou. V článku se ale samozřejmě nic o mocných a jejich využívání médií nedozvíme, není tam nic o jejich cílech, ale proč tedy nadpis vůbec toto téma otevírá? Je to další z novinářských hříchů proti pravdivosti. Novináři vědí, že čtenáři dost často stačí náznak, v tomto případě přesvědčení, že stejně za nitky tahají mocní a bohatí. Čtenář se cítí potvrzen v tomto svém přesvědčení a pak už je ochoten „spolknout“ mírnější verzi, která nevyslovuje pravdu tak „naplno“, aby vyvstala z onoho polovědomí, aby vyvstala do polohy, kdy se jí bude muset zabývat. I tady můžeme v KT konstatovat běžnou mediální praxi: nadpis se vůbec nemusí vztahovat k článku, v některých novinách dokonce nadpisy sestavuje na to určený člověk, nikoli autor. V tomto případě je tak degradován celý článek, který by v jiném kontextu mohl sehrát pozitivní roli. Mohli bychom tak otevřít další z novinářských hříchů proti pravdivosti, a to způsob, jak se dá i „slušný článek“ zasadit do kontextu, ve kterém se jeho smysl deformuje a mění.

Samostatnou kapitolou pak jsou rozhovory. Už výběr respondentů. Kromě jednoho mediálně aktivního faráře samí lidé z médií vč. tiskového mluvčího jedné politické strany (!). A k tomu velmi obecná otázka, která neotevírá žádnou příležitost se zachytit na čemkoli konkrétním – a to je nutné, má-li mít text jen pár řádek. To už není novinářský hřích proti pravdivosti, to je normální packalství.

Katolický týdeník spoluvytváří mediální obraz Církve. Zamýšlejí se jeho redaktoři a celé jeho vedení, jaký? Dvojstrana o médiích ukazuje, jak daleko mají k sebereflexi a reflexi své role, a tak se pro KT potvrzuje několikrát modifikované tvrzení o novinářích: oni většinou „jen“ nevědí, co dělají, ale nejde tak úplně rozeznat, kteří z nich se za tuto hloupost jen skrývají, protože moc dobře vědí.