Ovládající moc

Řeč jako mocenský nástroj

Postmoderna ukazuje řeč jako falšující schéma, jako schéma složené z elementárních falz, protože vždy ukazuje něco jako „něco“, jen zdánlivě nese smysl směřující až k předmětu výpovědi; ve skutečnosti ukazuje řeč jako ovládající moc.
Podíváme-li se kolem sebe, tak se tímto vztahem k řeči řídí podstatné silové skupiny současného světa, vnutily a stále vnucují tento přístup k řeči jako základní společenskou skutečnost. Jakoukoli výpověď o světě je tedy možno v tomto postmoderním rámci interpretovat jako pokus o mocenský postoj vůči někomu konkrétnímu (posluchači, čtenáři) – a jakkoli míněné (a jakkoli zargumentované) pojmenování jakékoli společenské situace nebo jevu je pak možná odsoudit jako projev mocenské ambice.

Tím je de facto vyloučena jakékoli možnost argumentace. I „racionalita“ a výsledek empirického pozorování může být a je z povahy řeči falzem a mocenským aktem, je relativní, jak se daná osoba „dívala“, co sledovala, jaký prováděla výběr při empirickém pozorování, jak si volila téma „výzkumu“ a tedy následné výpovědi. A nejvíc je třeba odsoudit, pokud přitom vycházela z něčeho tak zavrženíhodného jako je tradice, protože tradice je zavrženíhodná zafixovaná manipulace. Z tohoto přístupu k řeči „nějak“ vyplynula samozřejmost (ne-manipulativní?), že vymítači kulturní nadřazenosti evropské tradice sami sebe prezentují jako „postmoderně povolané“, to oni dbají na to, aby řeč nebyla nadále takto zneužívána a dostalo se i na řeč marginalit. Řeč marginalit je zcela jiná, protože hodnotná a tedy záslužná je každá odlišnost. Plyne z toho především zásadní a-hodnotovost, negace jakékoli tradice (ta euro-americká je exemplárně mocenská a zastávat se jí je trestuhodné!) a plyne z toho také potlačování jakékoli většiny, vynucováním preferencí pro jakoukoli neobvyklost. Egalizovaná nesourodost a vyzdvihované náhodné odlišnosti pak vytváří terén, ve kterém nic nemůže „platit“ a nic nelze beztrestně strukturovat tak, že by se na tom dalo „stavět“. Je tak dosaženo neurčitosti, postmodernisty vysněné „tekuté skutečnosti“ v nitru znovuzrozeného matečného louhu Thiámat. Že jde o ideální prostor pro ovládání je snad pochopitelné každému, kdo se v tomto modelu neztratí a snaží se mu vzdorovat. Ale jak vzdorovat?

Již z úvodu tohoto článku je zřejmé, že klíčové je nenechat si vzít skutečnou řeč, udržet si schopnost používat řeč jako nástroj porozumění a dorozumění. Ale to znamená, že se nebudeme vysilovat ve veřejné diskusi tam, kde „všechny karty rozdávají“ ti, kdo kontrolují „správný“, tedy mocensko-relativistický charakter řeči. Jak to však zařídit, abychom takto rozdané karty odmítli a „to, o čem je řeč“ uchovali v rámcích smyslu a sdílených hodnot?
Jedna cesta je radikální: před každou řečí opakovat starořímskou variaci zhruba ve smyslu: „Ostatně soudím, že mluvit lze jen s tím, kdo uznává, že jsou věci, které jsou mimo diskusi a tyto věci se týkají hodnot, skutečnosti a pravdy.“
Nemá smysl vysilovat se s těmi, pro které je řeč pouhou „jazykovou hrou“ a navíc mocenskou jazykovou hrou, ale jak je poznat? Ti chytřejší se totiž dokážou dobře maskovat, jako např. Putna v popisu díla Bohdana Chudoby (viz jiný článek tohoto čísla RT). Řeč vůbec nemusí směřovat k maximě porozumění a dorozumění, k tomu, aby byla nástrojem pojmenování. Pro mnohé je nástrojem k dosahování cílů a může být nástrojem, ve kterém je tento cíl (dosahování cílů) skrýván, a úspěšně. Každý manipulátor pak nám přitaká, že jsou věci, které jsou mimo diskusi, v jeho přístupu jsou to jím skryté (pro něj hodnotné) manipulativní cíle.

Chceme se bavit nejen s těmi, kdo chápou smysl toho, co je to s někým se setkat v myšlení, v rozhovoru, ale i s těmi, kteří jsou „naivní“, neví ještě nic o povaze manipulativního prostředí, ve kterém se ztrácejí. Jak to ale udělat, abychom nenaletěli skrytým manipulátorům? Měli bychom nalézt nějaký způsob, jak je snadno a rychle identifikovat, odhalit, ukázat na jejich destruktivní přístup k řeči. To ale není vůbec jednoduché, protože základní „infikaci“ řeči v tomto smyslu systematicky provádí už škola, protože se stále více prosazuje reálný postup, podle kterého je důležitější naučit se správně odpovídat na otázky (naučit se danou řečovou hru, udělat zkoušku atd.), než vnímat obsah daného učiva jako hodnotový komplex a především jako smysluplný vhled do souvislostí. Vzdělávání je až příliš často deformací, namísto toho, aby bylo formací, učení se dnes zaměřuje na praktiky, nikoli na porozumění. Ale těmito analýzami dospějeme jen ke ztrátě optimismu; namísto ohledávání sociálních manipulací je lépe obrátit se k řeči samé, obrátit se k ní v důvěře.

Samozřejmost v řeči

Řeč, pokud se nenecháme zmást, je především prostředkem k porozumění a dorozumění – ještě dříve, než se naučíme „vyhodnocovat informace“, přeci „rozumíme“, nejdřív musíme rozumět, abychom se mohli učit. To, že rozumíme, si uvědomujeme až velmi pozdě, protože je to samozřejmé. Rozumíme tomu, co se nás týká, a ptáme se tam, kde nerozumíme. Tohle je elementární model, ve kterém se setkáváme s druhými: rozumíme a hledáme porozumění. Především pro druhé pojmenováváme, abychom mohli porozumění v řeči sdílet, i to je samozřejmé, jinak bychom nemohli jednat koordinovaně, nerozuměli bychom druhým a oni by nerozuměli nám.
Pokud se nám podaří s kýmkoli shodnout na tomto základním modelu, máme vyhráno. Můžeme spolu mluvit zcela bez „obalu“, tj. můžeme se pokoušet pojmenovávat to, co je aktuální (teď a tady), i to, co nás přesahuje (jindy a jinde) i co bylo (kdysi) i to, co bychom rádi, aby nastalo (co by mělo být). Nemusí to být mocenská hra a není to mocenská hra, pokud jsme nepodlehli svodu, pokud jsme odmítli tu nejsnadnější a přitom „mocí infikovanou věc“, totiž stavět se nad druhé. Vyučovat je nutné, je nutné seznamovat dítě (ale i dospělé „bližní“) se strukturami myšlení, ve kterých jsou uchovávány kulturní skutečností. Ale především je třeba zachovávat v myšlení otevřenost pro aktualitu skutečného tázání. Ponechme stranou všechny dialektiky, sociologická psychologická schémata. To vše je produkt řeči umělé a vše to lze v souladu s postmodernisty zcela pře-myslet; vědění o tom, co tyto „vědy“ tvrdí lze zcela zahodit a re-strukturalizovat, viz např. dnešní „zelené nasměrování ekonomiky a obrana planety před lidskou činností. Tenhle segment kultury není příliš cenný a proti postmodernistům bychom ho stejně neuhájili.

Buďme jako děti, jako děti nezkažené schématy, vnímejme, buďme otevřeni pro to, co se nám ukazuje jako smysluplné, a hlavně – naslouchejme. Řeč není především mocenská struktura, řeč je prostředím, ve kterém můžeme reálně mluvit, vyslovovat, tázat se, prosit, chválit, ale také nadávat, zlo-řečit. A je na nás, co z toho činíme.

Ať už se chceme bránit manipulacím skrze mocensky používanou řeč jakkoli, ať se proti tomuto používání řeči chceme vymezovat, snažit se o demaskování těchto manipulací, jedno je důležité: je třeba očišťovat svoji vlastní řeč, zejména tam, kde je skrze naučené formalizace mrtvá, tvořená jen zbytečnými schématy. „Buďte jako děti“ – platí to v mnoha situacích, v mnoha kontextech, ale nesporně to platí vzhledem k řeči. Buďte jako děti v důvěře a samozřejmosti při nezprostředkovaném porozumění a dorozumění. Jako děti. Řeč umožňuje blízkost a to je krásné. To víme i bez školy a žádné vzdělávací praxe by nám to neměly vzít.