Otevřená metafyzika

Mnozí opakují to, co se naučili ve škole – myšlení „zpracovává vjemy“. Nejdřív musím něco vidět, slyšet, dotknout se toho atd. – a pak to zpracovávám, nejlépe tak, že se nechám vést, nechám se systematicky učit. Každý člověk, který je schopný i jen elementární introspekce (tedy který přemýšlí o svém myšlení), může snadno poznat, že to je tvrzení zavádějící. Ano – nejdřív musím něco prožít, abych mohl přemýšlet o sobě a o dění. Ale ono „prožít“ není tvořeno jen formálními jednotlivými smyslovými vjemy. V každém prožitku je něco víc, protože prožitek je to, co se mě týká. Nesedím jako inertní pozorovatel, který před sebou, někde v neutrálním prostředí „poznání“ třídí a vykládá vjemy, proměňuje je na poznatky a z poznatků pak vyvozuje jiné.
Je proto nesporné, že mohu přemýšlet o tom, s čím se setkávám tak, že se snažím porozumět celku všeho – a v tom smyslu porozumět sobě a celku toho, co se mě týká. Budu se vyhýbat slovu „svět“, protože evokuje obraz glóbu, kde věci jsou tam, kde jsme je našli a kam nutně patří, glóbu, který se může vzdalovat tak, až se ztratí v představě vesmíru, opět tak snadno vizualizovatelné.
To, co si mnozí představují pod slovem „svět“, tedy jakýsi „materiální vesmír“ – mě zajímá jen docela málo.
Zajímá mne to, co se mě týká, a týká se mě téměř vše, o čem mohu něco vědět. Ale co je to vědět? Znamená to mít vůči tomu či onomu nějaký postoj, mít s tím vztah, na to nebo ono mít „názor“. Dalo by se předpokládat, že „tak to mají všichni“, ale ukazuje se, že právě tento aktivní a otevřený vztah ke světu je u velké části lidí překryt něčím jiným, jakýmsi uzavřeným pragmatismem.

V něm věci nějak jsou a jakákoli změna tohoto rámce přináší jen nepohodlí, konflikty. Pokleslý zájem je tedy tím, co směřuje k „zábavě“ – jde o to bavit se tak, aby se to nedotýkalo daného statu quo, zábava vede jen k tomu, že se vytvářejí a vyrovnávají společenské role. Ale je třeba se vyhýbat konfliktům, vyhýbat se čemukoli, co by vyžadovalo zaujetí nějakého „věrohodného“ postoje, nějakou zavazující deklaraci. V tomto světě není možné říci, že „za něčím stojím“, protože vždy zvažuji nevýhody s takovou deklarací spojené, nechávám si otevřená zadní vrátka. Názor je v takovéhle společenské praxi něčím provokativním, společensky ohrožujícím: co když bude vyžadováno něco jiného? Co když se něco jiného stane společensky významným tématem?
Svět? Je to složité a každý jeho kousek zkoumá nějaký vědní obor, vyznají se v něm specialisté, kteří se ale pak nevyznají v ničem jiném. Sem tam si něco poslechnu, zájem mám tak o vědeckou publicistiku, která mě ubezpečí, že vše je tak, jak má být a poznávání světa pokračuje tak, jak očekáváme, vše je tak, jak má být. A co víc?

Ale v tomhle všem nežiji, a píšu o tom, co nemá s takovýmto „světem“ téměř nic společného.
Píšu o tom, co se děje, co se mě týká, a píšu o tom, jak jsem se v dění kolem sebe orientoval, jak jsem se k čemu stavěl a co jsem považoval a považuji za důležité. Píšu o tom, čeho jsem se v dění držel a o tom, že je čeho se držet.

Zabývám se myšlením, v jistém smyslu systematicky. Ale jen těžko si mohu popovídat s tím, kdo se celý život „učí“ Aristotela a Tomáše Akvinského, a je přesvědčen, že „už se to naučil“ a tedy „ví, jak to je“ a jeho povinností je učit to ostatní. On totiž už „ví“ a druhé nemusí poslouchat, resp. pokud je „dobrý“, tak je poslouchá proto, aby dobře „vyvrátil jejich bludy“. Moje deviza je, že jsem se našel v nějaké situaci a že se v dění snažím zorientovat, nalézám občas tyče, podle kterých se dá chodit i v mlze, nalézám rozcestníky a ověřil jsem si, že se jim dá ve velké většině důvěřovat. Ale představa, že svět je „fungující stroj“ a navíc někdo v nějakém konkrétním čase přišel na to, jak funguje – ta ve mně vzbuzuje mírný podiv. Myslí to někdo opravdu vážně? Opravdu už je naším úkolem jen naučit se to, co už je vymyšlené? Vyznat se v hylemorfismu a nanejvýš ještě v rekonstruktivní hermeneutice? Všichni vy držitelé pravd, dovolte, abych se usmál. A na druhé straně – všichni vy postmodernisté a teoretici jazykových her, vyznavači relativity čehokoli – jděte se bodnout: se vší svou prázdnotou významu chcete být a jste stejně ambiciozními držiteli pravdy.

Vyznávám otevřenou metafyziku, milou metafyziku: je možné myslet o tom, co je, a to tak, že k tomu mám vztah, dokonce vztah, který je osobní – proto slovo „milá“. A který je zároveň hodnotící, proto slovo „otevřená“. Píšu o tomto tématu již dlouho, dotýká se ho značná část článků v Revue Trivium. Třeba se povede napsat větší celek – celek o setkáních, která k otevřené, milé metafyzice vedla a vedou. Pracuji na tom.