Osoba a individualita

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Druhá část reflexe Maritainova výkladu v Te Deum
Anotace: 
Jsme osoby, jistě, všichni, osoba je právní pojem a je skvělé, že nám tu zůstala jako dědictví římského práva a jeho středověké recepce. Je dobře, že nám tu zůstala v trojiční teologii, která je klíčem pro porozumění křesťanství. Ale není klíčem k porozumění individuality.
Číslo: 

V předchozím čísle Revue Trivium
http://www.revuetrivium.cz/clanek/maritainuv-personalismus
jsem se snažil ukázat na příčiny, které vedly k velké změně v myšlení Církve v první polovině 20. století. Koncil nespadl z nebe a citovaný článek ukazuje, proč byly změny nutné. Nás ale téma individuality zajímá ještě z jiného hledu. Maritainův článek o Lutherovi totiž přináší protiindividualistickou argumentaci, která nás vrací k dávné představě o společnosti a člověku, a té je dobré porozumět. Je dobré pochopit, proč je pro Maritaina a novotomisty označení „individuální“ už ze své povahy odsouzením. Teprve potom budeme moci lépe porozumět tomu, proč není ani zdaleka samozřejmé stanovisko naše, totiž, že je úkolem člověka, aby znovu a znovu promýšlel to, co se děje, a nespoléhal se na to, co již dříve někdo jiný popsal a ukázal. A že to není automaticky nějaké „progresivistické“ stanovisko.
Prostě a jednoduše ukazuji, že se náš život mění a je vůbec obtížné ve světě ukázat na něco pevného. A právě to je podle mne naším úkolem. Nikoli ale za cenu mocenského ovládnutí řeči, za které se platí velká cena: znásilněná řeč racionálních konstrukcí se stává jen karikaturou řeči živé a od skutečnosti se nenávratně vzdaluje.
Hodnotím Maritainovo novotomistické pojetí člověka a společnosti nikoli z pozice ve které bych byl fascinován nějakým imanentismem dějin: ale chci ukázat klíčový postoj pro porozumění skutečnosti a tím je nezabezpečené položení individuální otázky. Individuální – nikoli osobní. Kdo se neptá, neporozumí. A kdo ví, jak to je, aniž by mu zbyly otázky a aniž by neuznával, že každé vědění nese sebou otázky nové (právě v tom nejhlubším základu bytí člověka a světa), ten se míjí s tím nejdůležitějším. Míjí se totiž s možností na otázky aktuálně individuálně odpovídat s vědomím odpovědnosti za tuto odpověď, za toto svědectví.
Je dobré si uvědomit nároky, které otázka klade na myšlení člověka. Otázku a z ní vyplývající NOVOST odpovědi (jako klíčové místo myšlení) musím konstatovat už proto, že budoucnost je otevřenost a přináší do aktuality NOVÉ jako nárok. S tím však Maritain a novotomisté nepočítají, a tak se v obraně svého „skvělého“ středověkého modelu staví proti budoucnosti jako takové, chtějí se proti ní opevnit. Jenže individuální nespočívá „jen“ v materialitě světa, spočívá právě v otevřenosti budoucímu, které není bez individuálního smyslu.

Ukazuji umělost protikladu, do kterého je Maritainem stavěn člověk jako osoba a člověk jako individuum. Významové těžiště slova „individualita“ podle mne vůbec neodpovídá tomu, k čemu ho odsoudil Maritain ve svém černobílém schématu. Člověk si je vědom své individuality a já konstatuji, že je to možné a správné a že je potřebné a aktuální ukázat na pozitivní rys individuality, a ne ho popírat a zakrývat. A že je správné ptát se, co to znamená. Ano, individualita je ve světě a je světská – ale s příslibem vzkříšení v „jiném světě“. Není to „jen individualizovaná hmota“ jako cosi nízkého, neboť Bůh stvořil člověka k obrazu svému a ze stvoření (světa), které bylo dobré. A nejde tu o teologické hrátky se slovy.

Člověk musí být svobodný (i od novotomisty kázaných schémat), aby mohl přitakat tomu, co se mu ukazuje jako skutečné, aby mohl přitakat životu jako „svému“, aby mohl zaslechnout Boží hlas, který ho vede, aby mohl odpovědně jednat. Středověká představa, že individualita je jen důsledkem „materie“, která nás de facto tíží a vše podstatné nese naše „duše“, tato představa se možná hodila do doby, kdy byl důležité, aby člověk přijal svoji neměnitelnou společenskou roli. Ale co nyní, když si v dnešním světě svoji společenskou roli již od raného věku spoluutvářím „sám“ ve svém svobodném jednání? Zbavme se své směšnosti!

Mohu se tázat jinak, než v mezích, kterými mě chce vést Maritain. Jen málokdo dnes řekne, že máme duši, nanejvýš obrazně, protože ví, co znamená věta, že někdo „duši vypustil“. Ale problém je jinde, je to problém svévolnictví, které je dnes stavěno na piedestal patřící „neznámému bohu“. To je třeba nově pojmenovat a to je třeba řešit, tomu je třeba se bránit. Člověk má svobodu a je v jeho zájmu, aby mu do ní nikdo neoprávněně nezasahoval, protože nejspíš mu do ní zasahují mocní tohoto světa, kterým vyhovuje modla danosti, masivní převaha neuchopitelného dění. Do svobody člověka nejvíce zasahují hlasatelé „modly chtění“. Tisíckrát opakované přikázání doby zní „chtěj“ a na základě aktuálního chtění si (s použitím peněz) dělej, co chceš.
Jenže individuální svoboda a právě jen individuální svoboda umožňuje také říci NE, je svobodou slibu, kterým se zavazuji svoji vlastní svobodu do neznámé budoucnosti nevratně omezit (třeba v manželství), je svobodu proti každému „musíš chtít“, skrytým za každým podlézavým „chtěj“. Individuální svoboda a právě jen tato svoboda může vést k vnitřnímu přijetí „řádu věcí“, tedy uznání, že mě svět přesahuje a skutečnost není náhodným „uzlíkem procesů“ a ani já nejsem náhodným elementem a osamělým svědkem dění. Vždyť k čemu svobodu mám? Abych se s ní vztahoval k budoucímu. Abych se rozhodoval, že něco udělám a tedy že něco jiného neudělám.

Církev věřícím v rámci přikázání a jejich výkladu dává základní rámec v tom, co dělat, ale především co nedělat. A celý Starý i Nový Zákon ukazují, že kromě toho má každý svobodu jednat v odpovědnosti, ve své odpovědnosti a na své triko. A souhrnem těchto jednání je to, čemu se říká kultura, na rozdíl od kultu.
Člověk, žijící kulturně a spoluutvářející kulturu, je individuum a staví na své individualitě. Kromě toho, že nedělá to, co se dělat nemá, je stavěn před neustálé vlastní rozhodování „co dělat“ a tím, že se rozhoduje a jedná, podílí se na dění – na kultuře, ve které žije a kterou sdílí s druhými. A nikdo mu v tom nemůže z nějakého „výsadního bodu moudrosti“ poradit, nebo dokonce něco přikazovat. Člověk je ve své individualitě nenahraditelný!

Osoba je vnímána jako cosi jiného, významové těžiště tohoto slova je jinde. Osobou je člověk jako subjekt práv, jako institucionalizovaný účastník společenských vztahů, v jistém smyslu standardizovaný pro to, aby společnost mohla žít životem alespoň částečně organizovatelným. Ale my dobře víme, že osoba je právě proto jen „někdo“ – proto se přeci baba ptá: Osobo, neviděla jste tady běžet děti? Osoba je abstrakt. Osobní pohovor se odehrává nikoli mezi lidmi, ale např. mezi uchazečem a výběrovou komisí. Jsme osoby, jistě, všichni, osoba je především právní pojem a je skvělé, že nám tu zůstala jako dědictví římského práva a jeho středověké recepce. Je dobře, že nám tu zůstala v trojiční teologii, která je klíčem pro porozumění křesťanství. Ale není klíčem k porozumění individuality.
Lišíme se proto, že jsme individuální, nenahraditelní, nezměnitelní– a nejen v materialitě, tělesnosti. Máme každý individuální plán, který pro nás Bůh připravil. Ratzinger (skrytý za Jana Pavla II.) to v encyklice Fidei et ratio nenapsal „jen tak“. Bůh má pro nás pro každého individuání plán – ve kterém má naše individuální svoboda smysl. Nikoli „osobní plán“, nikoli „plán osobnostního růstu“. Nenechme se vystrašit, není důvod, abychom se báli tohoto slova, naopak, měli bychom ukázat, že mu rozumíme, pozitivně, křesťansky.

Po celá staletí všichni vzdělaní lidé věděli, že člověk je bytostí příslibu – ale SKUTEČNÝ SMYSL to má až nyní, kdy je možné říci, že jde o individuální příslib. Každý člověk se může ptát: „Bože dej, ať poznám, co máš pro mne (individuálně) připraveno, k čemu mě voláš“. Bez toho by byla otevřenost budoucího těžká jako kámen, bez toho bychom všichni skutečně jen „procházeli slzavým údolím“, jak je to v překrásné modlitbě Salve Regina.
Ano, směřujeme k Bohu a budeme stát před jeho tváří. Ano, nebude třeba světla slunce ani lampy. Naše individuace (uvědomění své jedinečnosti) je a zůstane tajemstvím, ale nesporně je to „u Boha“ ve všech proroctvích dosti „fyzicky zalidněné“, rozhodně zde individualita nějak obsažena je. Věřím ve vzkříšení těla a život věčný, ale ne v materialismus života „těla“, jaký převádí Maritain a novotomisté. Nespekulujme o tom, co neznáme a nemůžeme znát. Směřujeme k Bohu a mezitím je na nás, abychom se ve své individualitě teď a tady pokoušeli porozumět Božím výzvám – a ty vedou k naplnění možností našeho individuálního působení zde na zemi.