Obraz – co se můžeme naučit od Flussera

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Vilém Flusser, Za filosofii fotografie
Anotace: 
Flusser upozorňuje na hrozbu, kterou obrazy přinášejí v okamžiku, kdy se stávají „skutečnější než skutečnost sama“. Pokud obrazy přestávají být ohledávány v procesu imaginace, pokud přestanou sloužit jako cesta ke světu, svým původem nedosažitelnému racionalitou, pak takto „pomýlený vidoucí“ přestává být vidícím. V pravém smyslu už „nevidí“ svět, naopak promítá obrazy do světa. Uvízne v nich, stávají se pro něj světem samým, stávají se pro něj skutečnějšími, než svět.
Číslo: 
Osobnosti: 

Kdo by se na každém kroku nedivil. A zejména věcem zdánlivě tak samozřejmým. Umíme se ale opravdu ptát? Ptát jako dítě, které očekává jednoduchou a pochopitelnou odpověď na otázky zdánlivě jednoduché. Umíme se nespokojit s tím, co se o tom či onom „říká“? Jedna z takových otázek, které si kladu už od dětství, je „Co je to obraz?“
O tom, co je to obraz, můžeme mluvit, až když obraz známe – ale jak jsme ho poznali? Věc není zdaleka tak jednoduchá, ale nyní se do vlastního pokusu o odpovědi nepouštějme – spíše se budeme snažit podívat, jak na tuto otázku odpovídají jiní – jiní, kteří měli to sebevědomí, že se pokusili vyčerpávajícím způsobem odpovědět. Vyčerpávajícím v tom smyslu, že ukazují obraz jako fakt ve vztahu člověka ke světu – a nejen to, fakt významně ovlivňující způsob vnímání světa

Otázka „co je to obraz“ předpokládá vidoucího (může vidět), který vidí a ve svém viděníé je schopen odlišit skutečné a „pouhý“ obraz. Obraz je to, co je potenciálně viditelné vidoucím a vyčleněné jím z viděného jako specifický objet vidění… ale tudy cesta daleko nevede, a hlavně se nedostaneme k ničemu, co by nám otevřelo nějaký nový úsek „světa obrazů“. Předpokládáme, čtenář zná schéma „shody věci a rozumu“ i slepé cesty, takové evidence pravd světa.. Flusserův pokus o výklad obrazů a jejich role v kultuře je ve svých východiscích značně omezený, to však neznamená, že nemůže přinést zajímavé výsledky, které by „z jiného místa“ nešlo získat.
Podotýkám, že je zbytečné, aby tento text četli ti, kdo předpokládají nějakou pravdivou strukturu formálních tvrzení, která tvoří jeden a úplný soubor odpovědí na otázku „co je to obraz“. Řada tvrzení v následujícím textu má obrazný charakter, a to by z hledisek přísně formálních nemělo být přípustné, neměli bychom obrazy používat na vysvětlení obrazů samých. Kromě toho je tento text sestaven z písmen, u nichž může být spor, zdali jsou to obrazy nebo ne, což už samo o sobě vůbec vylučuje „čistotu“ v přístupu k obrazům skrze psanou řeč. Ponechme tedy puristům, ať o obrazech kážou a diskutují ve formálně dokonalých soudů, a podívejme se, jak obrazy prezentuje Flusser.
Puristé racionální řeči by nám mezitím napsat odpověď na otázku, „co je to podoba“, otázku tak blízkou obrazům na straně jedné a tématu identity, jednoho z klíčových pojmů filosofie – transcendentálií na straně druhé.

Flusser začíná velmi jednoduše: „Obrazy jsou plochy, které mají význam.“ Celkem očekávaně se soustřeďuje na plochu samou a ponechává stranou jiný význam obrazu, totiž fakt, že ukazuje „něco jako něco (jiného)“. Pro Flussera je důležité, že obrazy ukazují mimo sebe – a v tomto smyslu už by mohl pojmou obraz i šířeji (jako myšlenkový obraz, matnici představivosti).
Flusser se ale stále vrací k plošnému obrazu, i když ví, že platnost jeho výpovědí je širší, v této knize se ale snaží celé téma načtrtnout krátce a pokud možno co nejpřehledněji: Obrazy poukazují mimo sebe, zpravidla do časoprostopru. A jeho zajímá to, jak převádí časoprostor do obrazu a naopak, jak je z obrazu „čten“ časoprostor, jak se to, co je na obraze, stává opět součástí časoprostoru. Celý tento proces – přesunu časoprostoru do obrazu a vnímání časoprostoru na základě obrazu, nazývá Flusser imaginací. Imaginace je schopnost člověka kódovat jevy do plošných symbolů a zpětně tyto symboly „číst“. Ponechme stranou zjevnou redukci, kterou tu Flusser provádí – a dívejme se, co v jeho síti (v jím definovaných vstupech, které určují velikost „ok“ jeho systému) uvízlo: uvízla zde magie!

Magie je podle Flussera časové – nečasové čtení obrazu, při kterém vidící svým způsobem rekognoskuje obraz jako skutečnost světa, identifikuje ho jako obraz a snaží se s ním vyrovnat jako s obrazem. Postupuje od detailu k detailu, ale ne v nějaké časové lince. Jako by bloumal ve skutečnosti obrazu a snažil se v něm orientovat – jako by hledal způsoby, jak určit, co je náhodné a co je zásadní, důležité. Při takové rekognoskaci není důležité, co je dříve a co později, nedá se zde mluvit o příčině a následku, neboť náš postup není lineární. Flusser na vnímání obrazu ukazuje před-lineární, ne-časový způsob našeho vnímání, ze kterého se teprve rodí porozumění tomu, co se dá vnímat jako „celky“. Dříve, než se myšlení „ustaví“ do racionálních struktur, ve kterých interpretuje myšlenkové celky, které jsou v rámci světa „kompatibilní“a tvoří jeho pochopitelný rámec vnímatelný jako jednota, pracuje s neurčitou materií viděného. V ní hledá záchytné body pro interpretaci, „poznává“ to a ono. A je pochopitelné, že interpretace různých vidících nejen mohou, ale musí být různé, protože tento matečný proces zrodu nemá žádné nutné postupy právě pro svoji ne-lineárnost. A také poroto, že se každý setkává s jinými obrazy.
Flusser tak odpovídá na otázku „co bylo na počátku“ – na počátku je pro poznávajícího imaginace – schopnost vytvořit si (iracionálně) podkladovou vrstvu identifikací, se kterou lze následně pracovat jako se skutečností. Nemusíme s tím být spokojeni, ale je to lepší, než nic, ponechme stranou možnost, že ona struktura existuje nezávisle na nás, a „nějak“ prosakuje do našeho před-myšlení, které Flusser nazývá imaginací.

Slovo imaginace uvedlo Flussera k magii – a ta je pro něj u obrazů klíčová. Ale podívejme se nejdřív, jak Flusser magii rozumí – pro něj jde o takový přístup a postup, ve kterém operujeme mimo časovou linku běžně chápané linearity dění. Typické by bylo, pokud zvolíme ne-flusserovský příklad, Vančurovo „za časů ušatých čepic bývaly velké zimy“. Flusser ukazuje, že racionalizací, odstupem od obrazu, člověk něco ztrácí – totiž skutečné porozumění světu, který není ve svém dění „navlečen“ na nit času, je především souborem prvků (jakýchsi elementů) smyslu, které se pro nás vztahují navzájem, a ty teprve utvářejí „pochopitelnost“ našeho života. Imaginace při vnímání obrazu je jen paralelou k naší imaginaci při vnímání světa – a před tím, než jsme schopni racionalizovat a ptát se, co je dřív a co potom, jsme schopni a vlastně nuceni ukazovat svět jako obraz a naopak, vyjadřovat se o světě v obrazech. Flusser to přímo neříká, ale vyplývá z toho, že náš „racionální“ svět je jen jedním z možných obrazů světa – který je ve své povaze magický, ne-přístupný myšlení jinak, než skrze obrazy. A teprve v obrazech pak může být racionalizován.
Prvotně je lineární, „nějaká“ aktualita, která má ale mnoho vrstev a nevytváří sama o sobě žádný celek. Magie je podle Flussera prvotní proces, při kterém se z lineárních fragmentů (fragmentů tvořených aktuálním) stává ne-lineární obraz, který pak je interpretovatelný v jiné vrstvě linearity. Podle Flussera (a nedá se s tím než souhlasit) svět není člověku přístupný bezprostředně. V této práci se soustředíme jen na obraz a ne sluch, kde je linearita daleko důležitější (a kde bychom také pro ni našli ještě mnoho jiných zajímavých zjištění). Nicméně i s vědomím takto omezeného předmětu flusserova a našeho zkoumání můžeme porozumět tomu, co Flusser míní svým slovem magie a porozumět obsahu tohoto slova. Flusser neříká do jaké míry a jak se dá do „magické“ vrstvy světa vstoupit „zkratkou“, mimo obrazy, ale mimo jiné (později v textu) ukazuje, jak je to možné skrze obrazy – zejména tam, kde se skutečnost, vytvořená obrazem, zamění za skutečnost samu. Právě zde je kořen idolatrie obrazů a na druhé straně opakující se vlny obrazoborectví. A zde je pro nás také vhodné sledovat jeho text, směřující především k fotografii.
Flusser upozorňuje na hrozbu, kterou obrazy přinášejí v okamžiku, kdy se stávají „skutečnější než skutečnost sama“. Pokud obrazy přestávají být ohledávány v procesu imaginace, pokud přestanou sloužit jako cesta ke světu, svým původem nedosažitelnému racionalitou, pak takto „pomýlený vidoucí“ přestává být vidícím. V pravém smyslu už „nevidí“ svět skrze imaginaci obrazů, naopak promítá obrazy do světa. Uvízne v nich, stávají se pro něj světem samým, stávají se pro něj skutečnějšími, než svět.
Jde o zapomínání na to, čím vlastně obraz je, ztrátu schopnosti imaginace jako jediné cesty ke světu. „Člověk pak žije ve funkci vlastních obrazů, v důsledku idolatrie obrazů se imaginace mění na halucinaci.“To, co pak člověk považuje za skutečnost skutečné není.
Flusser ukazuje, že přesně tuhle roli hrají fotografie, které nám sugerují, že zachycují svět tak, jak „je“. Ačkoli tomu tak zcela zjevně není, je velký výkon, pokud jsme schopni tomuto klamu nepropadat. A ukazuje, že žijeme v době propadu společnosti do halucinací způsobených idolatrií. A zde můžeme Flussera opustit.

Jeho práce na naši otázku „co je to obraz“ nemohla odpovědět, ale přinesla nečekané vhledy do role obrazu v porozumění světu. Obrazům nelze porozumět bez imaginace – imaginace je spojená s obrazem, bez něj ní by nebyl rozdíl mezi obrazem a schématem. Máme tedy před sebou celý vějíř otázek nových – např. co činí schéma schématem a proč je náčrt víc než schéma – a celý okruh otázek přímo spojených s povahou obrazů jako takových, a pak další okruhy otázek, např. do jaké míry je Flusserem předvídaný propad do „halucinační“ kultury (tvořené dnes svítícími obrazovkami) reálným klaněním, které odvádí člověka od toho, k čemu je stvořen a veden.