O imaginaci

Žijeme ve světě slov, která nás zrazují a zakrývají nám porozumění tomu, v čem žijeme. To platí v mnoha ohledech. Uvádíme knihu, přinášející řadu dokladů o způsobu myšlení mladých levicových intelektuálů v třicátých letech dvacátého století, kteří sami sebe považovali za „druhou vlnu surrealistů“. Proto je třeba především porozumět skutečnému významu slov moderní umění, surrealismus a zejména imaginace. A také porozumět tomu, jak se imaginace vztahuje k tomu, co nastává.

Začnu provokativní tezí: to, co jsme se navykli souhrnně označovat jako moderní umění, je ve velké většině anti-moderní. Pokud tedy nástup modernity vnímáme jako nástup racionalizace myšlení, jistého pragmatismu spojeného s dosahování cílů prostřednictvím techniky a statistiky. Moderní v tomto smyslu znamená pro nositele modernity osvobození se světa (a jeho zjednodušení) na to, co se dá ukázat jako fungující systémy, jako to, co je ve své povaze přístupné pragmatickým postupům. Z mého pohledu je modernita v tomto obecném smyslu spojena se zásadní redukcí v porozumění světu, a tato redukce vytváří napětí s obrazivostí samou. Moderní umění, resp. umění, kterému tak povětšinou říkáme, především výtvarné, je vedeno úplně něčím jiným: je vedeno zjištěním, že obraz je pro diváka samostatně existující (a neměřitelná) skutečnost, která ho nějak zasahuje. Imaginace, vytlačená z reality, se v moderním obraze prosazuje jako svébytná síla vyvolávající fascinaci.

A tento postup se pochopitelně prosazoval i do literatury, zejména poesie – právě v poesii se od racionality osvobozená slova stala již v poetismu materiálem kreativity. Dávají vyvstat skutečnostem, které nás vtahují – a vtahují nás tím, co přesahuje zracionalizovanou a tedy redukovanou skutečnost. Vlnu surrealismu v prvních desetiletích dvacátého století lze chápat jako výsledek ideologizujícího postupu, který se snaží tento rozpor odstranit, ukázat, že lidské zdroje imaginace a kreativity jsou vysvětlitelné z jakýchsi skrytých (ale poznatelných, fungujících) vrstev vnitřního života člověka. Surrealismus nastupoval do prostředí dvacátých let devatenáctého století s velkými ambicemi a manifesty a sliboval osvobození se od „měšťanského myšlení“ svázaného s přetvářkou a zakrýváním vnitřního života, osvobozením od falešných idyl a od „machy“, od všeho toho, co nenechávalo vnitřní síly člověka plně se rozvinout. Ale velmi brzy se ukázalo, že prostředí surrealismu vůbec není odolné proti zásadnímu nešvaru umění – nepůvodnosti. Žádné ideologické fráze ani konstrukty popisující strukturu vnitřního života nezaručují, že vznikne skutečné umění – umění ve smyslu původnosti, originality, tedy to, co nám zcela nově a překvapivě otevírá nějaký aspekt světa. Sledování formalizovaných postupů „uvolnění mysli“ a schémat ve výkladu symbolů snadno může vést k epigonství.

Surrealismus ale byl a je v něčem zásadní a pozitivní – protože jako otázku otevřel a otevírá přemýšlení o tom, do jaké míry je imaginace svázána s vnitřním životem autora a do jaké míry je skutečné dílo (obrazové nebo literární) projevem něčeho, co se moderní myšlení snažilo vytěsnit mimo realitu světa, „jen“ do vnitřního života člověka.
Tato problematika zdaleka překračuje schematismus a racionalistické a ideologické rámce, se kterými pracovali guruové a ideologové surrealismu – ostatně i ti sami svoje myšlenkové konstrukty víceméně v tichu opustili. Někteří, jako Petr Král, na základě toho vyhlásili „konec imaginárna“, jiní, jako Milan Nápravník, se přiklonili k výkladu víceméně okultnímu. Diskuse s nimi však není věcí tohoto dnešního uvedení knihy Barbara a ptáci.

Slovo imaginace podle mne není správné překládat jako představivost – představivost je „moje“, imaginace odkazuje jinam, mimo nás, imaginace ke mně přichází, umožňuje mi vstupovat do světa jinak, než jen skrze redukci světa na předmět zájmu a skrze redukci dění na procesy.
Podle mne není imaginaci možné myslet bez magie – bez působení sil, které ke světu nevymýtitelně patří. Ale to neznamená nutně vstup do okultních praktik. Magie je dle mého snahou využít sil k dosahování cílů, které si člověk stanoví (a které mu snad některé síly podsouvají, jako třeba pokušení moci). Imaginace, naopak, je otevření se takovému vnímání světa a vlastní kreativity, která nechává svět otevřený, neuzavírá se před silami, ale nevyužívá je k dosahování cílů. Imaginace sama není cílem jako jsou halucinace nebo jinak řečeno exstatické zážitky vyplývající s obcování silami. Imaginace člověku otevírá svět v tom, co přichází, co se nabízí. A člověk – tvůrce zde nemá za cíl síly ovládat, ale skrze imaginaci může směřovat k vytvoření díla. Je jeho autorem v té míře, ve které porozumí tomu, co vzniknout má, a podílí se na tom, aby dílo vzniklo. Tím, že umí pracovat se slovy, která se nabízejí, že umí pracovat s motivy, barvami, materiálem, které dané obrazové nebo sochařské dílo vytvoří. V tomto smyslu není autor demiurgem, není to on sám, kdo dílo vytváří. Je třeba to zopakovat: v případě skutečného díla se autor podílí se na zrodu toho, co má vzniknout!

Imaginace je způsob přístupu ke světu, který nastává, postupně je odkrývaná v moderním umění. Pokus dostat ji pod kontrolu skrze ideologická schémata surrealismu nám osvětluje proces, ve kterém se autor chápe jako prostředník mezi svým „uvnitř“ a „vně“, aby se posléze ukázalo, že zdroj kreativity(ono uvnitř-vně) se nedá lokalizovat jen do mého „uvnitř“. Domnívám se, že skrze imaginaci a skrze toho, kdo ji dovede využít, vstupuje do světa to, co do světa vstoupit může a má.

Uvádíme zde korespondenci mladých, hledajících mužů, tvůrců, kteří ve třicátých letech dvacátého století diskutovali o umění s básníkem Františkem Bártou. Kniha, ukazující v odstupu mnoha desetiletí jejich myšlení, je sondou do světa, ve kterém probíhá zápas mezi ideologiemi a neredukovanou skutečností, tito mladí lidé se jí snažili v plnosti uchopit a pojmenovat. Dopisy básníka neznáme, nedochovaly se, a tak jako odpověď na pokusy přátel přemýšlet o imaginaci máme k dispozici právě jen básně. Do jaké míry otevírají to, co lze zahlédnout jen skrze imaginaci? To ať čtenáři posoudí sami.

Snad mohu na závěr konstatovat, že pozdější kreativní pokusy zainteresovaných tvůrců se již nezabývaly surrealismem jako takovým, ale právě jen imaginací, vytvářením prostoru pro ni. Nikde jsem nenašel formulaci, že by bylo třeba imaginaci nějak „ovládat“, zvládat tak, jako se ovládá nebo zvládá nějaká technika. Imaginaci je třeba se otevírat, dát jí v sobě prostor.

* František Bárta, Jarmila Štogrová: Barbara a ptáci, Nautilus 2025