O co (ve světě) jde

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Na počátku nebylo, v čem se zachytit. Jak k zachycení došlo, není věcí tohoto příběhu, to je na jiné vyprávění. Ale když jsme rozum brali, něco už jsme měli. Měli jsme povědomí o tom, co je to dění, co běží s časem v podivném spojenectví nejistoty a obav, příslibu a očekávání. A do toho ten rozum. Jak z jiného světa.
Číslo: 

Třeba geometrie – čtverec nad přeponou – tomu, jak píše Platon, porozumí i otrok.
Nebylo, čeho se zachytit, a přesto jsme (z ničeho nic) zjišťovali, že některé věci lze vcelku spolehlivě ukotvit do dění – že platí. Svět prý je už odedávna vyklajmován rozumem a rozum se tváří, že je pán nad světem. To jsem si odnesl ze školy a kromě toho nedůvěru, podivně tísnivou, že to zdaleka není všechno, co bych měl vědět o dění. Ale už jsem, víceméně intuitivně, uměl porozumět dění jako tomu, co pod kontrolou nemám, a pak procesům, se kterými si rozum více či méně poradil a zlepšoval se v tom. A pak jsem si odnesl svůj vlastní příběh. A zkušenost propasti mezi procesem a příběhem. Něco bylo v nepořádku – buď se světem, nebo s mým příběhem. Neklamali mě ve škole, nevnutili nějakou „jejich“ samozřejmost, která vůbec není samozřejmá?

Rozum měl ambice, snažil se panovat i v příběhu a dění: že prý je hegemonem, nemá soupeře. Rozum se prý dá jen ztratit, a co pak postavíš na bláhovosti? Bláhový nemá celek, řekl jsem si rozumně, tak trochu jiným rozumem. Stál jsem v něm jednou nohou. A pak jsem pochopil, že hegemonie rozumu je vedena marnou snahou vyhnat ze světa tajemství, zakrýt ho, zatajit, vyloučit ze hry. Tajemství příběhu, s tím, co je v dění neochvějně moje. Blízkost a vzdálenost, tajemství, příslib, setkání a konflikt. Ať stokrát váhám na křižovatkách, ať stokrát nevím. Je setkání a je tu vůle. Jednám, a přesto nastává právě to, co nastat má. Potkám toho, koho jsem neměl minout. A minu to, co jsem se snažil dosáhnout, aby se pak ukázalo, že by to nebyla žádná výhra. Že je to takhle lepší. Jen se nesnažit rozumovat, nebýt rozumbrada, který ví, jak si to zařídit, nebo se aspoň snažit. Nemusím přijmout argument materialistů, že svět se děje „nutně“, to by bylo jednoduché a svět by vypadal jinak. Všichni, kdo věří na nějakou „logiku dějin“, mi mohou být pro legraci, i když v něčem měli přece dobrý postřeh. Ale jak ho zachytit, abych se nepropadl do nastražené jámy imanence, samospádu dějin světa?

V životě o něco jde. A bylo by proti povaze dění, kdyby v celku dění o nic nešlo. A tak jsem objevil nejsložitější úkol pro takový rozum, který se snaží pořádat a pojmenovávat, ne jen panovat, pro rozum, který ukazuje, porovnává, formuluje otázky, na které je těžko odpovědět. Svět je to vše, co zvládám zkušeností (ta je i tělesná a obsahuje i otisk příběhů, které se mě přímo či nepřímo dotýkaly). Ke světu patří i to, co strukturuji rozumem, v čem se vyznám skrze porozumění procesům, protože i s nimi mám zkušenost. Ale to zdaleka není vše. K celku světa patří také suma všech očekávání, nejen mých, a očekávání se vztahují ke skutečným příslibům i k tomu, co jen „chceme“, aniž bychom si kladli otázky, co chceme v ambiciozním chtění bez příslibu. A těch zdánlivě racionálních velkých i malých projektů, které nikdy nejsou domyšleny do konce.
A tak před sebou valíme budoucí jako směs příslibu, marných přání a nenaplnitelných ambicí. Dá se tento gordický uzel rozplést?
Kdo se na to dívá z tohoto odstupu, vidí, že životě o něco jde, ale není to „úspěch“, který by si mohl člověk racionálně rozvrhnout, naplánovat a dosáhnout ho. Člověk ve svých důležitých rozhodováních hledá to, co je správné, na co nelze vzít žádný racionální mustr. A také zpětně se ptá: „Rozhodl jsem se správně?“. A mohlo by to být se světem jinak? Svět obepíná pavučina zvyků a zkušeností a s každodenností přichází to budoucí – a více či méně tak naplňuje naše očekávání, naše projekty, to, co jsme si vysnili, to, na co jsme se těšili, i to, čeho jsme se obávali. A někdy přijde i něco zcela nečekaného, nepředvídaného, zejména když se necháme ukolébat rozumem, že vlastně máme budoucnost víceméně pod kontrolou, že jsme se „zabezpečili“.
Máme stále více svobody, ale neumíme ji využít, spíše ji zneužíváme, protože se neptáme po tom, co je správné, neptáme se na to, jaká je naše role. Zpravidla až pozdě si uvědomujeme, v jakém příběhu jsme trudnou či komickou postavou. Ale dokud je příběh příběhem, je čas (budoucnost je plna příslibu!) a je možné, že nás překvapí průzračný den, který vše ukáže v takových konturách, které jsme svým rozumem a svými představami nemohli nikdy dosáhnout. A nebo naopak, zdvihne se Birnhamský les a přijde ten, který se nenarodil z ženy. (Viz Shakespeare, Macbeth.)

Je dobré s pokorou vnímat dění, to, co každého z nás přesahuje, a je dobré se v něm snažit zachytávat, pokud možno co nejplastičtěji, promýšlet souvislosti. Je dobré rozumět tomu, co jsou to procesy, takové vytržené kusy dění, které máme více či méně pod kontrolou. A je dobré si uvědomit: některé části dění jsou nám přístupné jen proto, že dění rozumíme jako odehrávajícím se příběhům.