O času

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(Jan Sokol: Čas a Rytmus, Oikoymenth, Praha 2004)
Anotace: 
Jan Sokol věnuje stovky stran na to, aby popsal, jak si lidé postupně odpovídali na otázku „co je to čas“, jímž „žijeme“, měříme pohyb, v němž mluvíme a formulujeme svoje myšlenky, a hlavně, v němž se vztahujeme k budoucímu. Mnohde je to vtipné, poučné, kultivované. V něčem to ale trochu drhne.
Číslo: 

Sám Sokol si vysoko cení analýzy časových dvorců Husserla, analýzy bytí jako časování Heideggera atd., a mluví o ustavujících rytmech Jeho kniha má nesporně ambici zmapovat co nejpřehledněji celé téma času a přidat k tomu autorův osobní vklad. Zvídavým čtenářům je jistě možné ji (zcela nadčasově) doporučit, vyšla v druhém rozšířeném vydání v r. 2004 v Oikúmené.
Přes všechnu snahu ale této knize v pojetí času něco podstatného chybí. Něco tak blízkého naší zkušenosti, a přitom velmi omezeně komunikovatelného: budoucnost přeci není tak úplně prázdná. Zde se sluší citovat z Bulgakovova románu Mistr a Markétka: „Anuška již rozlila olej“. Události se již začaly řetězit, vše už zcela jasně dopadne tak, jak to bylo popsáno v rozhovoru na několika předchozích stranách románu.
I.
Budoucnosti jako bychom měli před sebou dvě – jedna je pevným rozvrhem, ve kterém nemáme sebemenší možnost ovlivnit to, co se stane, a druhá je rozvrhem, ve kterém nějakým způsobem víme, co se stane a v jisté míře máme i možnost ovlivnit to. Někdy „víme předem“, a nejen ve věšteckých snech, prostě nahlížíme situaci i s jejím nečekaným rozuzlením – a přitom zpravidla nejsme schopni jednat tak, aby výsledek – rozvrh celé situace – byl jiný. Tohle všechny nesporné zkušenosti, které se opakovaně objevují zejména v denících a krásné literatuře, jsou pro běžnou praxi prakticky vyňaty se socializace – nedá se o nich mluvit jako o reálném, pokud by se jimi člověk začal zabývat, pak je vnímán jako excentrik na pomezí normality. Dá se říci, že právě časování jako proces, ve kterém se aktualita „blíží“ nehmotnému snímku „probíhajícího“ času, je ze své povahy v naší kulturní praxi chápáno jako normativní – to samo je ale nesamozřejmé, je to výsledek tisíciletého působení abstraktního řeckého myšlení, které potřebuje jako své východisko ukotvenou, ne-časovou přítomnost.
Chceme-li rozumět možnosti jako otevřenosti budoucího, pak musíme otázku dvojí povahy budoucího brát vážně a rozhodně ji neignorovat, nezamést pod koberec. A tak po předběžném konstatování jakési nedostatečnosti v přehledu toho, jak rozumíme času, provedeme v tomto smyslu alespoň krátký vlastní exkurs.
Pro komplexnější pojetí aktuality ve vztahu k budoucímu totiž mimo jiné mluví podstatné části Písma jak ve Starém, tak v Novém Zákoně.
V mnoha místech Bible plyne ze vztahu k budoucímu jako v jistém smyslu „již určenému“ něco podstatného pro přítomnost: například výzva Lotovi, aby vzal svou rodinu a odešel ze Sodomy, výzva k „neohlížení se“ atd. Dnes se všechny tyto části písma vykládají „obrazně“ – ale co to znamená? V časové struktuře nic – prostě Lot věděl, že má jedinou možnost , jak uniknout tomu, co přijde, časová struktura je zde nesporná, tomu se nejde vyhnout, ani při výkladu. A Lot ještě předem ví, jaké má při svém jednání dodržovat podmínky. Ano – tady jde o úradek Boží, může namítnout oponent, ale podobných příkladů lze nalézt v SZ desítky nejen u proroků. Skrze ústa proroků mluvil Duch sv. – tak to alespoň deklarujeme v Kredu – a jde tedy nesporně o formu „časování“, která je v tom to smyslu Duchu „vlastní“. Do jaké míry mluví i skrze nás? A o čem mluví? O aktuálních životech – příbězích, které obsahují i budoucnost. V Novém zákoně pak se totéž přímo týká Ježíše, ale nejen jeho, Ježíš běžně mluví o „budoucím“ vzhledem k jednání, například známý pokyn: Jděte, naleznete oslátko a až se vás budou ptát: „co to děláte“ odpovězte „Pán je potřebuje“. Mohli se učedníci zeptat jinak? A mohl jinak odpovědět vlastník oslátka?
Je zjevné, že Azazelova (ďábelská) konstatace určené budoucnosti (Anuška již rozlila olej) v Mistrovi a Markétce je literárním antipodem Nového zákona, Bulgakov zde pracuje s celou škálou podob ďábla ve světě. Komunista, namyšlený ve své jistotě o budoucím, právě touto jistotou přivolává ďábla a ten mu ukazuje, že naopak, pokud bude takto myslet, budoucnost bude jeho pánem a jeho hlava se za pár minut bude kutálet po dlažbě moskevské ulice… Ukazuje mu, že budoucnost má mnohem složitější podobu než jen projekce přítomného do budoucího (v dějinném, podmíněném procesu).
Jak ale od sebe oddělit čas situací, ve kterých jsme zainteresování, které spolukonstituujeme tím, že je sami prožíváme (a reflektujeme až zpětně) od času, ve kterém se rozvrhujeme do budoucího jako toho, co přijde v řádu „plynutí“ času? Budoucí tak může být ne-příběhová, může být prostorem, o kterém přemýšlíme, do kterého plánujeme, vůči kterému si vytváříme dlouhodobější i krátkodobější strategie.
Budoucí má dvojí povahu. Jedna je podoba budoucího, které se odehrává (odvíjí v prožívaném, v příběhu) a pak má řadu souvislostí a náležitostí, ve kterých je mnoho věcí „již dáno“ a leccos lze nahlížet „předem“. Druhá pak odpovídá více socializovanému, sdílenému světu kultury, ve kterém je více neosobního „dění“ a zdánlivá objektivita. Jako svobodná a odpovědná bytost se (v socializací upevněné přítomnosti) vůči budoucímu rozhoduji, jako bych volil z nepřeberného množství „možného“. Ale z čeho tak usuzuji? Jen ze zobecnění sdílené zkušenosti. To, co je aktuálně možné, je jen volně „posazené“ na přítomném, chápaném jako „to dosavadní“. Přítomnost pak jako by byla samozřejmou zabezpečenou platformou, která takové jednání umožňuje. Sdílím ji, už se netýká jen mě. K takové „samozřejmosti“ ale vede, jak vidíme, složitá cesta.
Napětí a konfrontace mezi těmito dvěma „mody“ ve vztahu k budoucímu jsou nesporně součástí kultury. V literatuře je podstatným vyjádřením toho povzdech pobrekávajícího kluka z Knoflíkové války: „Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil“. Je to v přímém protikladu k tomu, jak odpovídá šaman Don Juan na Castanědovu otázku, zda umí uhnout vystřelené kulce: jen pokrčí rameny a odpoví: „Nevím, nechodím tam, kde se bude střílet“. Zásadní totiž je, zdali můžeme svojí vlastní silou zasahovat do toho, co se v užším, situačním rozvrhu budoucího „má stát“, a nebo, ještě jinak, zda se můžeme aktuálně orientovat i vůči tomu, co se teprve stane. Na jedné straně tak máme opakovaný vzlykot hrdiny „já jsem to věděl, já jsem to věděl“ (věděl, jak to dopadne, ale neuměl udělat krok stranou) a na druhé straně otázku, co se stane, když něco, co se mělo stát, „nevyjde“, protože se člověk nějakým způsobem „vymkne“ z danosti času, resp. nahlíží do budoucího času tak, že se může rozhodovat podle toho, co přijde, jako kdyby již v budoucnosti nějak byl, přenesl do ní svoji přítomnost (nebo vtáhl budoucnost do své přítomnosti ?). Časová struktura, tak jak jsme na ni zvyklí, se při takovém uvažování rozpadá. To je nesporné: přes samotný fakt, že tato výpověď otřásá zdánlivě samozřejmým pojetím našeho vztahu k času a pojetí plynoucího času vůbec, pro Castanědu a jeho čtenáře má toto odpověď zcela jasný smysl.
V pohádkách je tento motiv a tato otázka častá – protože hrdina selhává stejně jako Lotova žena. Liška Ryška říká „dej zlatému koni obyčejnou ohlávku, nedávej mu zlatou, která tam visí na zdi“ – tedy Liška Ryška ví, co se stane, když. A ví, proč to říká, aby hrdina nepodlehl svodu. Ale hrdina samozřejmě svodu podlehne, neposlechne, obrazně: otočí se stejně jako Lotova žena. Liška Ryška, která mu pomáhá „vykličkovat“ v tom, co se bude dít, a říká mu vše podstatné pro to, aby jeho jednání nebylo vůči času „vydané“, stejně nezabrání tomu, že se příběh naplňuje až k hořkému „bodu obratu“. V příběhu má smysl, že víme o budoucím a že je zde jednající subjekt, který o budoucím informuje samotné aktéry, protože skrze selhání člověka v situacích dochází až k samému vypití pohárku hořkosti až do dna. Ale toto vše pro nás není nijak „divné“ – podobné motivy v pohádkách nás nijak neurážejí. Proč? V jistém smyslu je známe.
II.
Tuto situaci řeší i sv. Pavel, když píše, aby se bratři v klidu „živili prací (jedli chléb, na který si sami vydělají“) a nestrkají nos do věcí, do kterých jim nic není. Obstarávání chleba jako by byl symbol a zároveň základní rozvrh onoho „odpovědného času“, sdíleného, socializovaného, kterého je třeba se přidržet, vytrhnout se z odehrávajících se příběhů. Pavel ví, před čím bratry varuje, i on sám vhlíží do času - kromě toho, že šije stany, prožívá dosti významný příběh.
Pro pochopení našeho složitého vztahu k budoucímu je v souvislosti s tím nutné se zastavit u modlitby, předně vlastní modlitby Otčenáše. Je projevem vůle, formulací přání vyslovovaného k uším Boha Otce. Na jednu stranu je zde uvozující přímé „posvěcení jména a příchodu království“ ale tím se nyní zabývat nebudeme. Pro nás je věc uvozena přáním „buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“ – při vědomí jisté oddělenosti těchto „světů“. Z formulace je zřejmé, že by buď v nebi, a nebo na zemi mohla být realita odlišná od této vůle. Jednou z možností je, že právě v oblasti svobody člověka je založeno, že se svět může odchylovat od Boží vůle. Následuje prosba o chléb – v řádu toho, abychom se při svém obstarávání našeho chleba vezdejšího setkali s takovými podmínkami, které nebudou mařit naše úsilí. V tomto duchu nás Pavel vyzývá, abychom v klidu jedli chléb (!). Jde tedy také v jistém smyslu o výzvu k socializaci, sdílení upevněného času. To je spojeno s odpuštěním našich vin a naším odpouštěním vin druhých – tedy s katarzí našich příběhů! V těchto větách je dáván důraz na to, že chceme žít sdílenou přítomností
Výslovně do budoucnosti je pak otevřena prosba „neuveď nás v pokušení“ – je to prosba, abychom nebyli vystaveni něčemu ohrožujícímu, situacím, ve kterých by nebylo jisté, jestli neselžeme. Tady už v přijetí pevné časové zakotvenosti vůči budoucímu připojujeme „odevzdání se“ do rukou Božích. Ne Liška Ryška, ale Bůh je pro nás ten, kdo by nás měl provázet zkouškami. Ale nesmíme zapomenout na povahu zkoušek – a v tom je Lišky Ryška dobrá.
Pokušení je zcela jistě cosi, s čím se setkávám v aktualitě prožívání – vrací mě do příběhu s jeho „otevřeným časem budoucího“. Jaký rozvrh to je? Co to nemá do našeho běžného obstarávání chleba vezdejšího vejít?
Bulgakov v Mistrovi a Markétce ukazuje jednu podobu toho, jak se můžeme vztahovat k budoucnosti nepřiměřeně – pokud zapomeneme, že se nás budoucnost osobně týká, pokud zapomeneme právě na jistý přesah přítomného do budoucího. „Neuveď nás v pokušení“ v modlitbě Otčenáše tak může znamenat jednak neuveď nás v pokušení, abychom se příliš zabývali tím, co bude (v osobním smyslu), ale na druhou stranu také neuveď nás v pokušení zapomenout na to, že podstatné je, abychom jednali v situacích. Je to memento, abychom se nevázali se na budoucí jako výsledek toho, co nějak „běží“, co funguje. Výslovně pak je možné chápat tuto část jako: neuveď nás v pokušení, abychom nepodlehli svodu pohlížet na dějiny jako na cosi imanentního, co „běží“ bez ohledu na nás a co z nás tedy snímá odpovědnost za naše jednání.
III.
Naše sonda do pojetí času ukazuje, že ambice Jana Sokola přehlédnout ve své knize „myšlení o čase“ jako celek není ani zdaleka naplněna. Upozornili jsme, že zde chybí mnohé, například otázka porozumění prožívanému „přítomnému“ s přesahy do budoucího. Budoucí nejde redukovat jen na to, co je ve smyslu plynutí času „před námi“. Obecně sdílená představa, že fyzikální svět se svou kauzalitou se prostě děje“ bez ohledu na to, co prožíváme a řešíme jako dilemata svého jednání, už vzala za své i díky práci fyziků.
Otevírat se autentickému prožívání, ve kterém se „daří“ vhledům do budoucího, je „nebezpečné“, protože se zde můžeme zaplést se „zlým“ – kdo ví, jestli vedle nás na lavičce nesedí Azazelo? Ne nadarmo touto prosbou Otčenáš končí. Je to ošidné, také proto, že nic z toho, co o budoucím víme, nelze bez následků socializovat, sdílet s druhými. Na druhou stranu ale se nesmíme tvářit, že „nic takového neexistuje“, nesmíme zapomenout, že „suchý“ a komisní prázdný čas budoucnosti je cosi ustaveného, nesamozřejmého. O tom nás Sokol dosti zevrubně přesvědčuje.
Není samo sebou, že budoucnost je to, co bez ohledu na cokoli jsoucího prostě „přijde“. Ve smyslu křesťanské víry takto přijde právě království, po němž voláme v počátku Otčenáše.
Nesmíme ztratit ze zřetele, že náš svět není určen jen myšlením Bible, která odmítá jakékoli obcování se silami a klanění, ale ve větší části žijeme ve světě řecké idealizace abstraktních pojmů. Jde tedy o to zachovat si porozumění, vědomí, že časové struktury přítomného a budoucího jsou složitější, než je na první pohled zřejmé. Jinak nemůžeme rozumět zdánlivému rozporu mezi Zjevením sv. Jana a slovy, že Pán přijde jako zloděj ve chvíli, kdy ho nikdo nebude čekat. A v rámci kultury bez takového porozumění nejsme schopni udržet jednotu v porozumění sama sobě jako jednajícímu odpovědnému individuu.
Nerozumíme sobě, druhým, příběhu a světu kultury. A tak se trochu nevědomky klaníme času, který v našich představách „žene dějiny“ a je nositelem nového, výrazem síly pokroku, obsahuje v sobě cíl. Na toto nebezpečí Sokol také neupozorňuje, naopak, svým nedomyšleným závěrem spíš napomáhá posilování takového obrazu.