Neumíme se zabývat celkem

Neumíme se zabývat celkem, nerozumíme mu už. Zakryli jsme si jeho význam, odnaučili jsme se ho používat, nahrazujeme ho množinou prvků nebo jakousi podivnou dialektikou, ve které celek je to, co lze dělit na části, a části jsou to, z čeho se skládá (sestavuje) celek. Ale nejprve přeci musím porozumět celku a teprve pak ho mohu dělit. Na celek nepoukazuje (jeho) část, ale každý detail celku, každá jednotlivina. Už vždy mám porozumění celku a jednotliviny, detailu, toho, na co jde zaměřit pozornost. Jak jinak bych vůbec mohl klást jednotliviny vedle sebe a situace „za sebe“?

Vztah jednotliviny a celku je pro nás zakrýván tím, jak používáme abstraktní pojmy, obecniny. Ale tomu se zde věnovat nechci. Pro porozumění tomu, jak můžeme vnímat celek, je ale na začátku dobré udělat ještě jeden krok stranou, k fungování. Z částí se sestavují jen takové celky, které fungují. Ale mezi fungováním a děním je zásadní rozdíl To, že nějaké stroje fungují, nám může sloužit, dokonce nás to může v naprosté převaze obklopovat, ale samotné fungování strojů nevytváří dění. Fungující auto může sloužit, ale může vyjet ze silnice a cosi způsobit… může mu dojít benzín nebo nám ho mohou ukradnout. Nejde tu o auto, je mi celkem ukradené, jde o příklad.

Skutečnému dění porozumíme, až když se něco fungujícího pokazí a my jednáme v nezajištěnosti, když se fungování zvrátí z toho, co nám slouží, do takového modu, kdy nás ohrožuje (jako havárie v nějakém nebezpečném provozu). Nebo když to, co funguje, najednou (nečekaně) nemáme k dispozici. Teprve pak jsme v situaci, ve které musíme skutečně jednat, rozhodovat se v otázce „Co se děje a co mám dělat já?“ Vztahujeme svoje jednání k takovému celku souvislostí, který má smysl, a ptáme se jak jednat, když nemáme situaci pod kontrolou.

Jenže na to nemyslíme a nepřipravujeme se na to. Vyhýbáme se myšlení celků, protože je to nepohodlné. Děti, které ještě neurčitě vnímají celky, učíme třídění, funkcím, redukcím skutečnosti na procesy. Děti jsou vedeny k tomu, aby se zabývaly tím, co je parciální, prvky, které lze ovládat (měřit, lokalizovat atd.). Dokonce celý avizovaný obrat myšlení k odpovědnosti za planetu Zemi je jen zakrývající manipulace zaměřená na dílčí zástupné problémy, které jsou sice vnímány jako jevy, ale de facto jako výsledek procesů způsobených člověkem. Jako by optimálního stavu bylo dosaženo tehdy, až bude planeta Země fungovat jako dokonalý stroj. Klíčové je si uvědomit, že planeta není celkem, který by se dal přirovnat k fungujícímu stroji. To zjistí kdokoli, kdo se bude snažit ukázat tento „pseudocelek“ v tom ohledu, v jakém je „sám sebou“.

Neumíme se zabývat celkem a první část tohoto článku jsem zakončil tvrzením, že skutečný celek poznám podle toho, že je „sám sebou“, nepotřebujeme hledat jeho hranice a vymezovat ho z vnějšího (většího) celku.
Rozumím dobře, co je celek mého života, i když nevím, „kde jsem se tu vzal a kam jdu“, nevím, kdo mě právě sem a v daný čas „prsknul“ a proč jsem právě takový, jaký jsem. Naštěstí znám sourozence a příbuzné, a tak mě nechávají v klidu všechny řeči o genetice. Jsem jiný než jiní a vím, že to může říci každý. Nevím, co bude zítra, ale vím, že jednou z tohoto světa odejdu, a věřím, že z nějakého zvláštního „ne-místa“ mimo tenhle svět bude možné na celek mého života nahlížet. A věřím, že se tak ukáže vše: neskryje se nic z toho, co jsem dělal a jak jsem myslel a jednal. Ale není to nic, čeho bych se měl bát – leccos se mi dařilo, leckdy jsem selhal, ale důležité je, že celek mého života je celkem, nikoli přehlídkou selhání. Celek (ve smyslu celku mého života) je otevřen pro to, co je prosto jakéhokoli skrývání.

Nejde mi tu primárně o „poslední věci člověka“, naopak, jde o celek života, který právě teď ve svém jednání a konání prožívám. Jde právě o tohle vnímání celku, který se naplňuje. Teprve když se postavím ke svému životu jako k celku, který v světě dění nikdy nebudu mít „před sebou“, ale vždy už jen „za sebou“, mohu také všemu okolo sebe porozumět jako celku a celkům, které se mi vždy ukazují jen z části, ale to nic nemění na povaze jejich celistvosti.
Mohu jako celku porozumět každé situaci jako celistvému nároku na jednání, každému reálně existujícímu obrazu, každému architektonickému dílu, každému příběhu, hudební skladbě v jejím aktuálním provedení atd.

Celek není vázán na komplexnost něčeho nebo na hranice, které ho vymezují. Celek je to, čemu jako celku rozumím. To, co je celkem, je tím, co má být, čím se mám zabývat a tak se na tom podílet. Celek znamená, že něco je tím, čím to je (nebo co se děje jako příběh či provedení skladby). Celek je tím, čemu lze rozumět tak, že se k tomuto porozumění lze znovu a znovu vracet a v novém pohledu ke svému porozumění celku stále znovu a znovu (to nové) přidávat. Ale toto „nové“ v porozumění nemění celek jako takový – jen nám umožňuje se na celek nově podívat, skrze jiné místo, skrze toho, že si všimneme nějakého detailu, souvislosti. Celek se nám nabízí, abychom o něm přemýšleli. Právě tím se nám nabízí, že je součástí toho, v čem žijeme, že ho nemáme přesně vymezen, vytržen a izolován ze svého prostředí jako předmět zkoumání na Petriho misce. Celek se nás týká a my nejsme v odstupu od něj v nějakém výsadním postavení „zkumatele“, „vědce“. Celek není „preparátem“, který jsme nejdřív museli standardizovat a zbavit vnějších souvislostí.

Dobrým případem celku může být strom, ale tenhle příklad nás svádí. Nejde tu o vegetativní principy, které se dají zobecnit a použít na množinu stromů. To nás vede z cesty porozumění celku; strom je pro nás v tomto způsobu myšlení pouze „dobrým příkladem“, který je ze své povahy solitér, a tedy ho není třeba pro Petriho misku „vědy“ příliš „preparovat“. Budeme-li se snažit porozumět konkrétnímu stromu jako celku, měli bychom ho vidět jako semenáček, bojující o místo na slunci, jako kmínek, vzdorující nárazům větru, měli bychom vidět, jak se na něm projevuje zápas o světlo se sousedními stromy, jak odumírají jeho staré větve…
To vše můžeme vnímat, pokud máme před sebou konkrétní strom a dokonce i když máme před sebou dobře malířem pojatý strom – bez ohledu na to, jestli je pro nás tento obraz vytvořen s dokonalostí mistra detailů nebo několika tahy tuše.

A nejlépe je to vidět na architektuře. Architekti (ti lepší, kteří skutečně tvoří a nejsou jen epigoni a „skládači objemů“) říkají, že stavba je celkem, pokud má jednotící myšlenku. Dodávám, že takovou myšlenku, kterou nelze zjednodušit na schéma. Taková jednotící myšlenka stavby by měla být otevřena budoucímu: stavby stavíme s vědomím, že nemůžeme předpokládat všechny situace, ve kterých se stavby budou muset „osvědčit“. Stavíme je do dějin – nevíme, co se bude dít v jejich prostorách a v prostředí, do kterého jsou postaveny a které budou spolutvořit. Stavba bude stárnout, jistě, ale především bude tak či onak sloužit i ve zcela jiných společenských a ekonomických podmínkách. Proč se nám některé staré areály fabrik z konce 19. století jeví stejně „romantické“ jako staré hrady? Proč se nám líbí? Proč se snažíme uzpůsobit je pro nové využití, najít jim jinou náplň, která by je udržela jako součást našeho života? Protože jsou zpravidla jednotným celkem, můžeme dokonce říci „vnitřně“ jednotným, mají něco „v sobě“, „uvnitř“, ale nikoli prostorově. A nejde jen o vegetativní jednotu, jako v případě stromu: jsou ustaveny tak, jako by se na ně jejich architekt díval ještě dříve, než začal kreslit, a když kreslil, znovu a znovu svoje racionální postupy korigoval podle toho, čím stavba jako celek měla být. V silném slova smyslu MĚLA jako požadavek, před který jsme postaveni. Ne podle jeho vlastních výmyslů a ambicí. Dobrá je taková stavba, která je pokorně promyšleným a hlavně vnímavě nahlédnutým celkem.
Je mi v ní a v jejím okolí dobře. Je to „jen“ pocit? Na to je zbytečné se ptát, je to skutečnost. Bojíme se opustit racionální rámce a přiznat, že je skutečné i to, co nedovedeme změřit nebo zvážit, nedovedeme to lokalizovat. Stavba, která je promyšleným a architektem předjímaným a nahlíženým celkem, nemusí mít dokonalý prováděcí projekt, který „na nic nezapomíná“. Může vzniknout jako ideový koncept, který ale svoji vnitřní jednotou vede k tomu, že ten, kdo vnímá celistvost tohoto ideového konceptu, je schopen dotvořit tu či onu část, ten nebo onen detail.

Zabývám se celkem, protože vidím okolo sebe, že skutečnému významu celku dnes málokdo rozumí a toto porozumění se spíše ještě dále ztrácí. Kdo je dnes schopen vnímat celistvost toho či onoho a navíc ještě dovede takovou celistvost dále doplňovat a rozvíjet, dotahovat do detailů? (Promítat ji do své práce tak, že žije v celku nahlíženém podobně, jak byl nahlížen původním tvůrcem?) Zabývám se celkem, protože vidím, jak se do dobře založených celků barbarsky a ignorantsky zasahuje, jak se mnoho cenného, vytvořeného pro život lidí, ničí, zakrývá, protože ti, kdo rozhodují, zajímá jen prosazení svých zájmů, izolovaných představ. Naštěstí to, co je vnitřně jednotné, nejde jen tak jednoduše popřít.

V krásně hmotově vyváženém a v krajině posazeném zájezdním hostinci u bývalé přepřahací stanice (poblíž místa kde žiji) prorazil nynější majitel nové nesmyslné dveře a pouhých 20 cm zdiva vedle nich vsadil panelákové okno – nikoli v šedesátých letech, ale před několika lety. Přidělal krytou předsíň a ještě jeden zcela nesourodý přístavek. Je to tragédie? V jistém smyslu ano, ten dům jako by plakal a o jistém neladu svědčí i život těch, kdo tento stav přivodili. Ale pokud si ho jednou koupí člověk, který bude vnímat hodnotu této stavby a tohoto místa, zrekonstruuje ho. Nebude potřebovat staré plány a nemusí „archaizovat“ tím, že vrátí šindelovou střechu, kterou už jsem ani já nezažil. Udělá to tak, aby se v tomto domě a v jeho okolí žilo dobře. Udělá ho tím, čím byl.

Zabývám se celkem v architektuře, protože stavební celky mají tendenci „žít“, vedou citlivé lidi k tomu, aby je udržovali, a díky tomu se tito lidé učí mnohému, co souvisí s celkem obecně. Každý zmrzačený celek jako by volal, jako by nás stavěl před výzvu, abychom hledali a dotvářeli jeho celistvost. Nejde jen o promýšlení nových nosných funkcí, nemusíme přemýšlet o elementech, re-konstruovat. Celek je výzvou – nikoli k projektu, ale právě k „prohlédnutí ve smyslu nahlédnutí“, k porozumění. Každý celek je pro nás výzvou, protože se nás dotýká, dokonce hodně dotýká. Možná se přemýšlení o povaze celku tak trochu bojíme, ale tahle obava se dá snadno překonat, stačí jen trochu poodstoupit a zbavit se redukce toho, co se nás týká, na „předměty zájmu“.