Nepochopíš svět. Zbývá jen snaha hodně na něj vědět

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Evropa se zaměřuje na budoucí skrze absolutizaci minulého, které má pod kontrolou. Má proto i část budoucího pod kontrolou skrze techniku, která s vysokou pravděpodobností funguje a bude fungovat.
Číslo: 

Nepochopíš svět
Zbývá jen snaha hodně na něj vědět
Tento fragment mé juvenilní básně jsem použil již vícekrát. Shrnuje jakousi metodickou maximu poznávání jako procesu a v jistém smyslu také předjímá postoj k pojetí pravdy, která nebude opřena o tradiční aristotelské a Tomášovo adaequatio.
Základním poznáním je tu fakt přesahu světa nad myšlením. Tento základní poznatek ale nevychází z úvahy prostorové (svět je příliš velký, abychom o něm mohli vědět vše podstatné), ale z úvahy časové: svět se děje tak, že budoucnost přináší to, co nečekáme. Žádnou analýzou minulého se nedobíráme toho, co nás čeká – co již v jistém smyslu je připraveno, ale pro nás takřka nedosažitelně (kromě zjevení, proroctví, věšteckých snů, magie atd.).
Moderní civilizace se sice snaží budoucnost dostat pod kontrolu statistikou, ale jak se jí to daří, o tom se může kdokoli přesvědčit na předpovědích počasí: jakous takous relevanci mají na den, dva dopředu a to ještě jen tehdy, kdy se nic podstatného neděje.
Celá „vědecká“ populace Evropy se soustřeďuje na analýzy minulého a k budoucímu se staví jen jako k ideologickému konstruktu, ke kterému lze směřovat prostřednictvím technik. Techniky jsou moderními způsoby dosahování cílů, vlastně jedinými tolerovanými způsoby dosahování cílů a tedy jakousi „vyhrazenou magií“ Evropy. Evropa se zaměřuje na budoucí skrze absolutizaci minulého, které má pod kontrolou. Má proto i část budoucího pod kontrolou skrze techniku, která s vysokou pravděpodobností funguje a bude fungovat.

A v tomto rozvrhu je z mého východiska (hodně na něj vědět) několik možných cest. Jde tu o „snahu hodně na něj vědět“, ale jak se měří toto „hodně“, když celek nemáme k dispozici? Jak odhadnout, kdy se dozvídáme to podstatné, kdy se dotýkáme „tepu dění“ a kdy jen vršíme balast? Nejlépe je se na to ptát u světa, který jsem objevil tak, že jsem do něj postupně vrůstal.

Nejdřív se nabízí osvojovat si vědění v tom smyslu, jak ho nabízejí přírodní vědy: fyzika, chemie, biologie a používat nástroje kvantifikace, měření, vážení, popisu. Ale to vede do pasti, protože se učíme rozumět minulému jako tomu, co se stalo a má povahu onoho „je“ a vytváří tak podklad pro technické (modelové) myšlení budoucího. Vede nás to do typicky evropské pasti. Hned nato se nabízí snaha dozvědět se něco o tom, jak jsou lidé spolu, o společenském dění, mechanismech moci… a pak je snadné analyzovat probíhající pokusy zasahovat do dění, zkoumat různé společenské „hry“ a role, manipulace, identifikovat „agendy“ jako specifické mechanismy, ptát se na povahu peněz, řeči atd. Ale to z této pasti nevyklouzneme. Když projdeme těmito nabízejícími se cestami, způsoby „dozvídání se na svět“, máme šanci se zbavit jisté jednostrannosti, svět nás přeci nezajímá jako pasivní předmět zájmu, zajímá nás jako to, co se nás týká!
Různými možnými způsoby se účastníme dění světa. A proto můžeme začít tam, kde se se světem setkáváme, jít jinudy než skrze učebnice a autority. Učebnice a vzory se hodí když už máme PROČ se ptát, když už se nás daná věc týká, když jde o otázku, kterou si pokládáme proto, že to chceme.

Něco o dýchání a tedy o vztahu ke světu se dozvíme při plavání na dlouhou trať nebo při chůzi v horách, něco o hudbě se dozvíme tak, že zpíváme spolu s druhými vícehlasou skladbu, něco o neznámém se dozvíme, když se do neznáma vydáme a postavíme se do světa bez zajištění, plánů, spolehneme se na svoji schopnost aktuálně se rozhodovat atd.
A z toho všeho, co takto poznáme, vytváříme svoje místo, porozumění sobě samému a svojí situaci a jsme schopni rozumět budoucímu jako tomu, co se nás týká. Když tedy něco víme o pravidelnostech a nepravidelnostech světa, začíná mít smysl „informace“, např. v oboru fyziky (viz oblíbená Avogadrova konstanta a spolu s ní teorie entropie) a my víme, že se nám ukazuje víc než jen jedna z fyzikálních „pravd“. Jde o demonstraci rozdílu mezi řádem a pořádkem, a to se nás týká, jde o rozdíl mezi chaosem a tím, v čem se „jen“ nevyznám, co nedovedu pořádat, s čím se nedovedu vypořádat.
Týká se mě to, co je individuální a z povahy věci odporuje vší statistice. K čemu mi je informace, že to, co se mi stalo, je vysoce nepravděpodobné, až tak, že je to skoro vyloučené? Nikdo mi neuvěří, že se to stalo, ale to na skutečnosti nic nezmění.Vím, že to, co se mi stalo, „není jen tak“ a že to mám nějak zařadit do svého světa. Všechno, co na svět vím, na něj vím ze svého vlastního místa ve světě (na světě). Tohle moje na světě a ve světě není zdaleka tak jednoznačné v tom, co „je“, ale je daleko otevřenější pro to, co se děje, a je tedy daleko víc spojené s tím, co přichází. Protože člověk, který koná ve spojení se světem, předjímá leccos, co přichází, zcela spontánně, vnímá smysl setkávání i míjení se, intuice, snu, rozumí inspiraci nikoli jako čiré kreativitě ex nihilo, ale v rámci procesu, na němž se jako „autor“ jen (více či méně významně) podílí atd. Svět se v tomto pohledu stává živější, bližší, nejsme od něj odděleni jako nějací „pozorovatelé“, hrdí na své výsadní místo zajištěného myšlení.

Právě proto je možné se odkazovat na „zdravý rozum“, na soudnost. Rozpoznat věci důležité a nedůležité, a vyslovit to, co je v pravý čas třeba vyslovit, na to nemusí mít člověk kurs logiky, managmentu a nebo psychoterapeutický výcvik. Stačí, když skutečně žije ve světě, nesnaží se získat „odstup“ a nechce se zabezpečit před vším, co by ho mohlo ohrožovat.

A s konstatováním této jisté důvěrnosti ve vztahu ke světu je možné se znovu vrátit k úvodní maximě: kde se bere ona snaha dozvědět se, onen cíl „vědět na něj“? Je zde přítomen proces dozvídání se, ale i výsledek: „vědět na něj“ je stav, kdy nejsem „úplně mimo“. Vím, že svět se neděje „jen tak“, nepřevaluje se přese mne jako neidentické, nespočitatelné vlny. Vědět na svět? Jde o projev snahy podílet se na vědění o světě, neboť tak jako každý člověk do světa vrůstá, tak i aktuální průnik lidského „zabydlení“ světa je nesen součtem všeho toho, co lidé „na svět ví“ a ve svém myšlení aktuálně nesou. Vědět na něj je v tomto smyslu skutečně shrnutím v tom smyslu, že je důležité to, co máme aktuálně na paměti. I když v našem zaměření ke světu fokus našeho zájmu neustále kolísá, obsahuje, co jsme se dozvěděli, co jsme nahlédli, co jsme usoudili – a nezapomněli, nevypustili.

Neměli bychom zapomínat, že jsme se nenarodili jako „hotoví“ lidé vybavení rafinovanými myšlenkovými nástroji, ale že jsme nejdřív do světa vrůstali v základní důvěře a v kontaktu se světem. A že všechny abstrakce, které ochuzují tento původní kontakt se světem, ochuzují také nás jako osobnosti. Svět jsem poznal, když jsem si uvědomil, že ho poznávám. Troufám si tvrdit, že se to týká každého. A proto nemusím čekat, až mne někdo naučí, jak mám „správně“ myslet, abych u světa byl, abych se ho dotýkal, abych se mohl snažit na něj něco vědět. Cesta k tomu „něco se na svět dozvědět“ je dlouhá a oč je na ní něco snazší, o to je jiný aspekt této cesty těžší a vyžaduje větší odříkání a pokoru. Ale od počátku jde o intimní vztah, znovu a znovu si uvědomuji, že v jistém smyslu „držím svět za pačesy“. Ano, je to zápas, který ale má svá pravidla a já se snažím je dodržovat, protože svět jako nepochopitelný soupeř by mi moje případné podvody mohl vrátit ze stran nečekaných.