Návrat ztraceného syna

Verze pro tisk
Anotace: 
Mám všechny lidi rád, ale každého jinak.
Číslo: 

Kázání na růžovou neděli je dobrá příležitostí ukázat výjimečnost situace, nebo naopak, ideální příležitost ukázat, že nic neplatí. Jinými slovy, ukázat, kde kdo stojí. Alespoň tak se dá číst z lecjakých kázání, a z papežského dvojnásob. Protože jediné, co platí, je otcovské odpuštění a následující slavnost, „neboť tento tvůj bratr byl mrtev, ale je živ!“ a k tomu nelze dodat nic než „ano“ a jít na ten mejdan. A (jak píše František), venku zůstanou jen ti, kdo se nechtějí zúčastnit otcovy oslavy.
Ale zapomíná se, že je tu napsáno docela významné zájmeno: „tento“ „neboť tento tvůj bratr byl mrtev, ale je živ!“. Nejde tu o jiné bratry, ale právě jen o toho jednoho, který přišel k otci s tím, že chce být posledním nádeníkem. Kde kdo umí ukazovat na tvrdost srdce staršího bratra, a kde kdo umí ukazovat na „farizejské“ postoje, ale málokdo čte evangelia celá, málokdo se chce nechat spoutat celým vyprávěním celým jeho vyzněním. Důležité je přeci PROČ se otec radoval, a nikoli že staršímu bratru nedal ani kůzle. Ano, i to, že staršímu bratru nedal ani kůzle, je součástí evangelijního příběhu, ale o tom papež na růžovou neděli nekázal.
Celé toto vyprávění je přeci o mimořádnosti. Mimořádná je situace návratu mladšího syna, a bez toho, co ji mimořádnou činí, nejde pochopit nic z toho, co se tu říká. Mladší syn si nechal vyplatit podíl a šel „do prčic“, vykašlal se na otce i bratra, zařídil si život po svém. To není nic mimořádného. Ale není to také nic nutně odsouzeného k průšvihu – stejně tak mohl udělat ve světě štěstí. Ale on byl rozmařilý a svůj majetek prohýřil. Ani to není nic mimořádného. Každý posluchač tohoto příběhu přeci chápe, že to, co je mimořádné, začíná až v situaci, ve které se krmné prase má lépe než on! A jeho reflexe toho, kdo cítí, že se prohřešil, je v tuto chvíli jednoznačná – chce být POSLEDNÍ služebník svého otce. A to se tu slaví. Fyzický návrat, cesta, to už je jen ornament, také proto mu může jít otec naproti. Kdyby se mladší bratr nechtěl stát posledním služebníkem, asi by také nalezl u otce milost, protože milost přeci nezná omezení, ale to je spekulace, která nevychází z tohoto čtení evangelia. Evangelijní je ochota stát se posledním služebníkem, a následně otcovo „vykročení naproti“, slavnost, prsteny, hodokvas.
Staršímu bratru se není co divit: o tom, co vedlo jeho bratra k návratu, nic neví, a i kdyby věděl, nemá důvod mu věřit. Ostatně: má opravdu nějaký důvod slavit? Jeho bratr dal mu jasně najevo, že si sám přeje, aby mu on, starší bratr, zmizel ze života. K bratrovi se také nevrátil, ani ho to nenapadlo, šel k otci, a otec chápal jeho situaci, proto za starším bratrem vyšel ven, aby ho přemluvil, vysvětlil mu právě onu mimořádnost. Ukazuje mu, že jeho bratr byl mrtev a je živ – tedy tím, že je živ, jako by se znovu narodil i pro svého bratra.
Jako znovu narozeného bratra ho totiž starší bratr teprve může přijmout! Starší bratr má v odmítnutí bratra pravdu, a otec to uznává a vysvětluje mu, v čem je klíč dané situace – v mimořádnosti, a to v takové mimořádnosti, která „někdy“ může nastat.

Bohužel, většina kázání na růžovou neděli je úplně mimo a snaží se popřít základní pravdy, totiž že některé věci platí a že existuje spravedlnost. Ano, milosrdenství vítězí nad soudem, ale nikde není napsáno, že „vždycky“. To by pak spravedlnost neměla žádný smysl.
Ti, kdo vzývají bezbřehé a automatické milosrdenství, se rádi soustředí na staršího bratra a na jeho „zapšklost“, ukazují na něm chyby všech, kdo tvrdí, že něco „platí“, ukazují na tvrdost srdce. Kdo myslí ideologicky, ten hned ukáže ve starším bratru postavu smutnou – která má málo důvěry v otce, málo vstřícnosti k bratru, navíc nerozumí tomu, co se děje. Kdo se k návratu ztraceného syna postaví takto, dělá ze staršího bratra ignoranta – když přeci největším ignorantem byl právě mladší bratr, a kdyby jím zůstal, nikdo by ho nevítal! Celý příběh stojí a padá na tom, že je mladší syn ochoten jít za posledního nádeníka. A kdo to zakrývá, tváří se, že starší syn je příliš formální a nechápe „právo“ mladšího na návrat… ten dezinterpretuje evangelium. Otec neoslavuje příchod ztraceného syna, ale právě takový příchod, který je skutečným návratem. Otec synovi nebránil v tom, když chtěl odejít „se svým dílem majetku“. Ale vítá ho, když přichází s přiznáním vin. Proto má smysl obraz vítání ztraceného syna u zpovědnice.
A nenechme se dezinterpretacemi tohoto evangelijního příběhu dotlačit k tomu, abychom jako „starší syn“ měli špatné svědomí, jen proto, že příliš lpíme na liteře, jen proto, že odlišujeme návrat ztraceného syna od příchodu vychcánka, který nic nemusí, ale všechno může. Tento příběh nemůže ospravedlňovat ty, kdo chtějí využívat hodných a hloupých křesťanů (neboť ti se přeci zneužívat dají a nastavují druhou tvář). A už vůbec nemůže ospravedlňovat liberály, kteří chtějí, abychom uznali, že pro „jiné“ nemusí nic platit, a my se k nim stejně máme chovat jako k bratrům. Ani náhodou.

Mám všechny lidi rád, ale každého jinak.
Kdysi jsem to řekl jako čerstvý šéf více než dvěma stovkám zaměstnanců, jedna z přítomných, později moje dobrá kamarádka, si z mého dlouhého vstupního proslovu zapamatovala jen tohle. Mám všechny lidi rád a každého jinak – a některé lidi mám rád a právě proto vím, že je nesmím rozmazlovat, protože se potřebují dostat do situace mladšího syna, potřebují se dostat do situace, kdy budou pást vepře a závidět jim jejich lusky. Pak totiž budou na nejlepší cestě! Nejlepší cestě k otci.

František (a nebo ten, kdo mu psal kázání pro tuhle neděli) píše:
„Na prahu onoho domu se však v plné síle, bez hloubání a omlouvání, které by mu ubíralo na síle, skvěje Otcovo přání, aby všichni jeho synové měli účast na Jeho radosti.“
A já právě v duchu tohoto otcova přání přeji všem, kdo prohýřili podíl na otcovském majetku, aby si zažili tu chvíli, kdy závidí krmným vepřům, a s pokorou pak našli ke svému otci cestu.