Natvrdlá data

Verze pro tisk
Anotace: 
Jde o to, aby „si“ v sobě nezabetonovali obhajobu své vystrašenosti.
Číslo: 

Velká většina lidé v mém okolí se možná na chvíli nechala „vyvést z míry“, třeba strachem o své blízké, ale jinak se chová „normálně“, tj. zdravě kriticky, odmítá dělat věci, které jsou zjevně nesmyslné. A pak jsou ti, kdo mě překvapili. Ti, kdo se cítí být povinni „dodržovat zákony a nařízení“. Vůči těmto nařízením jsou ochotni se postavit nanejvýš tehdy, až budou mít „tvrdá data“, až bude jasné, že to nebo ono je „pod kontrolou“ a hlavně, až oni budou mít skrze tato „tvrdá data“ pod kontrolou svoje okolí. Chtějí „tvrdá data“, aby se mohli správně rozhodnout, samozřejmě po jejich patřičném (nikoli však nepatřičném!) vyhodnocení rozhodnout „správně“. Celé je to model jak z blbého sci-fi.

Celý život jsem se snažil vyhýbat střetům s ideology, kteří zaměňují skutečnost a data. Data neukazují skutečnost, ukazují to, co bylo naměřeno, naváženo atd. Vůči tvrdo-datistům pociťuji lítost, žijí ve strašidelném světě, ve kterém snad ani není z čeho se radovat, s výjimkou „pěkných“ datových řad, dokládajících všeobecný růst štěstí, nebo alespoň nezadržitelný růst štěstí toho, o kom jsou data shromážděna.
Věci prý tu jsou proto, aby byly měřeny a váženy. Nikoli proto, aby si jich tvrdo-datisté pro data o nich vážili: váží si právě jen tvrdých dat. Vůbec bych se o ně a jejich tvrdá data nezajímal, ale oni jsou nebezpeční a mají dojem, že jsou nadřazení těm, kteří „jen“ žijí a s „jejich“ tvrdými daty se míjejí. To oni upozorňují na asociálnost těch, kdo „nedrží basu“, to oni udávají, pořád okolo sebe vidí něco, co je ohrožuje a co nedovedou pochopit jinak, než jako nepořádek. Jsou ochotni sloužit třeba Ďáblu (i když budou tvrdit, že nikoli), slouží mu, aniž by věděli. Nikdo jiný jim totiž žádná „super-tvrdá“ data neslíbil a nedá. Taková „data“ nejsou nic jiného než maskovanou nabídkou vlády nad světem.
Jenže Ďábel je podvodník a nikoho nevede správně, to, co dostávají, jsou data pouze natvrdlá, statistická. Jaká jiná mohou čekat?

A já se ptám po alespoň minimální míře pokory a minimální míře sebevědomí, to je spojené. Četl jsem kdesi, že zavřené Vatikánské náměstí je symbolem vítězství scientismu nad vírou. Je to dílčí vítězství Draka poraženého Michaelem, vítězství na veřejných prostranstvích, na náměstích, včetně toho svatopetrského, vítězství v prázdných kostelích. Uvidíme, jak to bude „v srdcích“.
Napsal jsem, že jsem odpovědná osoba, a pokud se stát pokouší se mnou jednat jako se sociálním elementem, zcela podřízeným v jednání příkazům státu, hodnotím to jako zcela nesporné porušení ústavy, která mi zaručuje svobodu; na takový model nadřazenosti státu nehodlám přistoupit. Dostal jsem řadu kladných ohlasů, ale zároveň se na mne sesypali tvrdo-datisté ze všech možných stran a jejich strach a vztek z toho doslova čišel: co si to prý dovoluji? Ohrožuji druhé, mohu způsobit něčí smrt… Zpočátku jsem nechápal.
Bylo mi divné, že se nikdo z nich nezabýval tím, co toto moje odmítnutí, tato moje deklarace občanské neposlušnosti, vlastně v reálu znamená. Napsal jsem přeci jen to, že jsem odpovědná osoba a že moje jednání je věcí mojí odpovědnosti. Vůbec je nezajímalo, co konkrétně hodlám dělat „jinak“, pobuřovalo je především moje veřejné odmítnutí tohoto modelu „hodného státu“, který přebírá všechnu odpovědnost za „hloupé“ stádo. Uvažoval jsem, že tuto korespondenci zveřejním, ale byla nechutná. Byla až příliš podobná všem argumentům přizdisráčů, kteří mě odrazovali od toho, co jsem dělal v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Je mi úplně jedno, jestli si ta či ona moc dá třeba i do ústavy vedoucí roli nějaké politické strany, nebo jestli totéž prakticky provede, protože se mi snaží zabránit, abych byl odpovědnou osobou a rozhodoval se, zdali se setkám s bližním. Vyjde to nastejno. Jednou je to vysvětlováno vědeckým materialismem, v druhém případě je to „vědecký materialismus“ v praxi. Nejprve je třeba mít „tvrdá data", a pak je možné toho nebo onoho „pustit na vycházku“. Je to obludné a ještě obludnější je, že si obludnost toho neuvědomuje alespoň každý druhý. Ano, je tu nemoc a není to bagatelní situace. Ale: co se změnilo tak, abychom přijali otrocké myšlení nesvobodných a neodpovědných mravenců? Nestačila by trocha zdravého rozumu? Všem myslícím přeci mohlo být velmi brzy jasné, že všechna podobná opatření jen posunou celý problém nákazy v čase. Nikdo nemůže vyloučit, že se s tímto virem setká, ať již se bude chránit sebevíc, nikdo si nemůže být jist, že neonemocní, i kdyby dodržoval karanténu do konce života.

Při vyhlášení karanténních opatření šlo o to, co nejvíc lidí vystrašit – a to se povedlo nad očekávání. Nyní jde o to, aby si ti, kdo se vystrašit nechali, přiznali, že se stali obětí manipulace, za kterou stojí celá řada motivů – včetně ekonomických a mocenských. Jde o to, aby „si“ v sobě nezabetonovali obhajobu své vystrašenosti, obhajobu toho, že se nechali tak snadno „napálit“.