Myšlení

Verze pro tisk
Anotace: 
A (filosofická) otázka? Jak racionálně sdílet, ukázat, že žijeme v porozumění jenom zlomku toho, co se k porozumění nabízí?
Číslo: 

Zabývám se především meta-kulturou, řečí, protože v řeči se nejlépe lze vyhýbat uměle vytvořeným „mezím“. V řeči je sice možné „parcelovat“, strukturovat, převádět na pojmy to, co je významově neohraničené, zabývat se redukcí významů s představou, že tím něco získáme – ale už by mělo být jasné, že tím můžeme jen ztratit. Ať si je kdo chce jak chce spoutává, slova si žijí svým životem, jejich hranice nejsou nijak ostré, jejich vztahy jsou podivné. Zaplať Bůh. A s obrazy je to ještě složitější. Plné záludností i radosti. Zkrátka kultura a pohled na kulturu „z odstupu“ je téma, které může být plodné.

Nedávno jsem vydal knihu Poznatek a vhled – prvoplánově by se mohlo nabízet, že poznatek je „pouhý“ poznatek a vhled znamená, že jsou nám přístupny souvislosti, rozumíme nějakému celku. Věc je mnohem složitější, jistě je třeba nepřeceňovat to, co se dá stavět na poznatcích. Jde o to vidět střízlivě jejich význam. Ale je také třeba dávat velký důraz na ukotvení „vhledů“ do souvislostí, které jsou právě ze své povahy meta-kulturní. Atd. Primárně tedy nejde o praktické návody na to, jak v edukaci využít poznatky a jak směřovat k porozumění souvislostem, ale právě o meta-kulturu; výsledky takového pátrání v řeči nám mohou hodně říci o nás samých a o tom, jak žijeme s druhými.

Ale Revue Trivium 2024/1 je v jistém smyslu výjimkou, v několika článcích se vracím ke své „milé metafyzice“ – k takovému myšlení (filosofii), které je založeno na vztazích ke světu a k jejich výkladu.
Důvod je zřejmý, v mém okolí se našli ti, kteří si kladou podobné otázky jako já. Jestliže hledají „meze racionality“ (říkají, že hledají možnosti racionálního filosofického myšlení), je to pro mne příležitost ukázat, kde jsou styčné plochy mezi meta-kulturou a možnostmi vytvářet racionální popisy skutečného. Ale zároveň ukazuji, že racionalita sama je ve své povaze protimluv. Racionalita nemůže být „sama“. Meta-kultura má tu výhodu, že to ukazuje na praktickém nakládání s řečí, na obcování v řeči. Filosofie jako by se na svém počátku mohla opřít jen o nějaké historické tvrzení o tom, jak kdy a kým byla v řeči provedena „racionalizace světa“. Představa o tom, že nejprve si vymezím, jak budu používat jasně vymezené pojmy a pak pronesu první tvrzení, je zjevně holý nesmysl. Příkladem může být tvrzení „myslím, tudíž jsem“. Co vše lze nalézt za slovem „myslím“? Co pod slovem „jsem“? Nehledě na podivné slovo „tudíž“ nebo „tedy“, které na jedné straně sugeruje nespornou souvislost, ale nijak neukazuje způsob, jak této souvislosti rozumět.

Snažím se této pasti vyhnout (jako i mnozí jiní) a neskrývám svůj postup: také filosofická témata pojednávám tak, že se odkazuji ke zjevnému významu toho, co říkám – stavím v řeči významové celky, které jsou spojeny nahlédnutými souvislostmi a podle mne vytvářejí odkaz na smysl celku. Do jaké míry ten nebo onen takový celek výpovědi „přiléhá“ ke světu? Do jaké míry o světě něco vypovídá? Rozhodně si nenamlouvám to, co mnozí „filosofové“, kteří stavějí ze svých apodiktických tvrzení rozsáhlé, přesně strukturované stavby a tvrdí, že tak postihli to, co je skutečné, že jejich výtvor je „pravdou“, odpovídá tomu, „jak je svět udělán“. Ale přiléhají tyto konstrukce ke světu? Vždyť to je přeci podstatným a snad jediným kriteriem.
Ano, trochu to zesměšňuji, jistě se dá to či ono (s vysokou mírou nespornosti) ukázat na tom či onom filosofickém textu. A také to v jiných článcích tohoto čísla dělám. Ale co tak lze ukázat? Má se snad naše jednání (a dění vůbec) „řídit“ podle té nebo oné myšlenkové konstrukce? Ano, myšlenková schémata a ideologické konstrukce silně ovlivňují naše jednání, ale dění? Snažím se, aby bylo zřejmé, že myšlení není samoúčelné, že cílem myšlení by nemělo být ovládání druhých a manipulace s nimi. Domnívám se, že i ve filosofii vždy jde alespoň o malý díl odpovědi na otázku, která se mne týká, která vyplývá z mého vztahu ke světu.

A jak má vypadat ta filosofická otázka? Jak racionálně sdílet, ukázat, že žijeme v porozumění jenom zlomku toho, co se k porozumění nabízí? Že se zcela míjíme s mnohými aspekty světa, že mnohdy jednáme jako slepci a ignoranti… tam, kde bychom se mohli orientovat? Odpověď není jednoduchá.

Ano, o lecčems lze psát obrazně, v poesii, literatuře, leccos lze otevřít v hovoru, který je zabezpečený individuální situací a průběžnou kontrolou, že téma hovoru sdílíme. A jsem přesvědčen, že filosofie ve smyslu výpovědí o světě a jeho povaze (milá metafyzika) je možná. Musí ale řešit otázku, jak systematizovat a přitom nezmrtvět řeč, neměla by z řeči dělat aseptickou, vykastrovanou strukturu suchých pojmů, abstrakt, obecnin, kauzalit, nebo (v případě postmoderních výkladů) jen herní schémata, jejichž významy jsou nahraditelné.