Místo redakčního komentáře
Páté číslo RT v r. 2025 se v redakčním komentáři ptá, jestli v následujícím ročníku nezačneme jen se zbytky z toho, co se v r. 2025 do Trivia„nevešlo“. Nebo budou čtenáři něčím překvapeni?
V tu dobu jsem samozřejmě již překvapení chystal. RT 5/2025 a 1/2026 jsem mohl vydat jako dvojčíslo – ale nebylo by to najednou na čtenáře „až příliš“?
V tomto rozbujelém redakčním komentáři jde o ohlédnutí se k tomu, co jsem napsal téměř před čtvrtstoletím a co v jistém smyslu spojuje obě zmíněná čísla Trivia.
V lednu r. 2004 vydalo nakladatelství Cherm knihu Proměnlivé a stálé, shrnující moje myšlenková východiska ve vztahu ke kultuře a světu. Nijak se neodkazovala k filosofické tradici, nebyla žádnou polemikou – jen vykládala způsoby mého tázání a východisek pro takové tázání, které je dostatečně ve světě založené – založené metafyzickým rámcem, který není třeba nějak konstruovat a racionálně vykládat, ale který stačí konstatovat.
Ne že bych tradici neznal – ale po své čtyřicítce jsem naznal, že je čas shrnout svoje zkušenosti a přesvědčení, že to podstatné nevzniká v polemice se „starým“ – nové se rodí nepředvídatelně. Jen je třeba být pro to nové otevřen a spolu-utvářet mu ve světě „místo“, namísto toho, abychom se příliš zabývali minulým.
Seznámení se s tradicí je důležité, ale tradice nám pro to, co přichází, nemusí být vůbec k ničemu jinému, než právě k rozpoznání jinakosti nového.
Chodil jsem v osmdesátých letech na řadu bytových seminářů a přednášek, velmi si vážím především setkání s lidmi, kteří nám tradici filosofického myšlení zprostředkovávali. Toho, co nám dal prof. Sousedík, Petr Rezek se svým tříletým kantovským seminářem i přednáškami; hodně jsem se naučil při kritickém čtení první verze překladu Heideggerova Bytí a čas se skvělými účastníky jako Josef Moural, Štěpán Špinka, Alexandr Matoušek a další, jinde od Filipa Karfíka.
Po r. 1989 jsem pak sám přednášel a naučil se zas něco jiného – jak je třeba se na přednášky připravovat a zejména v devadesátých letech se otevírat tomu, co studenty zajímalo, jak byli dychtivi po tom, co bylo možné nově pojmenovat. Tak tomu bylo především na studentských seminářích v Regule Pragensis, později na kolokviích na stavební fakultě u Václava Lišky. Krátké působení na FHS u prof. Ryndy a stejně krátká spolupráce s UJEP ještě za života Aleše Havlíčka mi po r. 2000 velmi drsně ukázalo, jak se v akademickém prostředí změnil přístup ke vzdělávání a k povaze tázání vůbec. Působení v tomto prostředí jsem si pak již odpustil. Ale především jsem neopustil to, co jsem již v dostatečně propracovaném rozvrhu publikoval v citované knize v r. 2004. Šlo o široce založenou práci o tom, jak vnímáme svět, kulturu a to, co nás překračuje.
Text knihy bych dnes znovu vydal jen s minimem korektur, a kdyby mi někdo nabídl reprint, stačilo by dodat stránkový úvod. Svědčí to o „stálosti“ mých myšlenkových východisek? Nebo spíše o tom, že jsem od té doby „nic nového nevymyslel“? Jsem přesvědčen, že nové nevymýšlíme, nové se nám otevírá. Jde tu o metafyziku, ale vlídnou, měkkou, nevnucující se všem stejně. Pracuji s mnohostí pohledů, pro ten či onen text individuálně zvolených východisek, rámců. Nejde o nějaké vše vysvětlující abstraktní schéma, které lze uplatnit kdykoli. Mezi knihami Josef Štogr Jinoch, knihou Viděné, zobrazené a Obrazy (s dělením lidí na mákisty a šafránisty), Předbabylonskou řečí, pohádkami Kde se vzala, tu se vzala, sborníkem Poznatek a vhled a prózou Já, Josef Egyptský jsou formálně zásadní rozdíly – ale všechny tyto knihy vycházejí z téhož přístupu ke světu, který již je vystavěn do komunikativní podoby právě v knize Proměnlivé a stálé. Napsal jsem za ta desetiletí stovky článků (mimo jiné právě pro RT), vydal desítky čísel časopisu Možnost a publikoval v přehršli sborníků, psal úvody ke knihám. A snažil jsem se, abych dodržoval maximu, ke které mne kdysi dovedl můj velmi inspirativní strýc Jiří Brabec: říkal, že by měly být vydávány jen takové knihy, ve kterých je alespoň jedna myšlenka na stránku – a já si kdysi předsevzal, že bych chtěl psát jen takové texty, kde je alespoň jedna myšlenka na odstavec. Jedno nové pojmenování, jeden vhled.
V tomto shrnujícím textu nahrazujícím redakční komentář toho zcela jistě nedosahuji, neboť jde o jistou rekapitulaci, a nepochybně se setkám s výtkou, že jsem tento článek neměl psát sám, že ho měl psát někdo jiný. Není čas na zbytečné hrdinství, odpovídám předem všem, kdo si s touhle myšlenkou budou pohrávat. Nečekám na výročí 25 let od vydání a jen pro radost uveřejním v rámci tohoto ohlédnutí pasáž z úvodu citované knihy:
Kdysi, v diskusích relativně omezeného a uzavřeného okruhu „druhé kultury“, jsem si uvědomil, že se musíme učit mluvit řečí upadlého světa, ale nesmíme ztratit ambici použít tuto řeč tak, aby nově pojmenovávala, ukazovala souvislosti, odkrývala vztahy. Učíme se upadlé řeči zpola zakrývající svět, ale máme ambici ji ve svých vlastních vyjádřeních očistit a prohloubit tak, aby vysloveno bylo to podstatné, převrátit ji, naučit se mluvit tak, aby svět odkrývala. Učíme se vyznat ve světě pomocí obrazů, které jsou jako poloslepá zrcadla, ale máme ambici alespoň načrtnout obraz světa tak, aby to podstatné nezůstávalo zakryto.
Už na začátku tedy stojí důvěra, že jsme se světem v kontaktu, a to takovém, který nám více či méně umožňuje provádět korekce tam, kde „přestřelíme“ nebo když „zbloudíme“, a z jiného ohledu: inspiruje nás tam, kde je nejistota nebo prázdnota. Někteří autoři se až příliš zabývají tím, jak pochopit, pojmenovat tento „kontakt se světem“, krouží v hermeneutických kruzích, případně esoterických „vrstvách“ poznání oddělených od toho, co je jen pro „zasvěcené“. Pokouším se o jinou cestu: ukázat, že svět se nabízí k vyslovení, zobrazení – a také obráceně, že zkušenost světa dříve nebo později zpochybňuje každý redukující obraz, každé schematizující myšlení.
Pořádám své zkušenosti a snažím se jim dát jednotnou formu a rámec, na druhou stranu se snažím odpovídat na výzvy světa, a ty jsou různé, nejasné, plné otazníků. Někde mezi tím je prostor kultury – prostor pro vztahy, prostor pro sdílení světa s druhými.*
Dodatek:
Relativně nedávno jsem byl překvapen a potěšen, když jsem v jednom brněnském knihkupectví v oddílu filosofie nalezl jeden výtisk této knížky. Ano – kniha nebyla prodána a dvacet let čekala na toho, kdo si ji otevře a osloví ho natolik, že za ni zaplatí cenu zhruba tří piv. Potěšilo mne to – mnozí by byli smutni, že si ji už dávno někdo nekoupil, jenže já vím, že všechno má svůj „pravý čas“. Právě v pocitu, že je pravý čas tuto knihu čtenářům Trivia připomenout, jsem napsal tento článek.
* V citaci je provedena jedna změna, dvě slova jsou zaměněna za jiná. Snad je to přesnější, celkový význam se zde nemění. Pro náruživé, kteří si oba texty porovnají, jde o ilustraci toho, jak by se text měnil při reedici této knihy.