Ministerstvo nekontrolované soudní moci

Nezajímá mne moc to, čemu se říká politika, ale zajímá mne právo, postavení soudů. Protože právo bylo podle mne pro nás založeno jako světské právo tím, že Mojžíšův tchán Jitro vysvětlil Mojžíšovi, že se s každou prkotinou nemusí až k Božské instanci.
V teorii práva mi je blízký Fuller, ale ten nikdy nebyl vzat na milost těmi, kdo jsou obhájci „přirozeného práva“. Myslí si totiž, že právo nějak „je“, stejně tak jako svět „je“. Podle nich lze nalézat objektivní pravdu světa a práva. No – mírně řečeno s tím nesouzním, staví svoje předpoklady na takovém pojetí světa, ve kterém bych nechtěl žít a naštěstí nežiji (protože jsou vedle jak ta jedle).
Já si v souladu s tchánem Jitrem myslím, že právo je světský nástroj a právo má být právo tomu, co se děje a to tak, že je to neustále nové. Je to nástroj, skrze který máme spravedlnost ve světě hledat.

Ergo kladívko je podle mne správné v Norimberském procesu odsoudit zločince nacistického Německa, i když nedělali nic, co by nebylo v rozporu s tehdejšími zákony – ty zákony byly do nebe volající. Jistě jde o výjimku, ale není třeba se obávat výjimek, když jde o spravedlnost.
Obecně je právo vnímáno a prezentováno jako světský nástroj, skrze který je možné se snažit dobrat spravedlnosti. A tady jsme u kořene věci: jak je dnes (a kým) vnímána spravedlnost. Právní pozitivisté jsou formalistní a odkazují se na aktuálně platnou literu. Také jim Norimberský proces leží v žaludku. Právo se podle nich tvoří jako litery a spravedlnost se posuzuje podle litery. A pak jsou také ti, kteří dobře vědí, že právo je jedna z mocí při správě státu. Právo je jedním z pilířů moci, a je důležité, jak je tato moc používána. A my můžeme sledovat, jak se právo v posledních desetiletích stává čistě mocenským nástrojem. V následujících kauzách se budu opírat o nezpochybňované veřejné zprávy.

Kauza 1 – bitcoiny
Bývalý ministr se racionálně obhajuje tím, že umožnil státu získat prostředky, které by jinak byly „anihilovány“, zmizely by v nenávratnu. Má svoji pravdu: umožnil státu získat značnou sumu a měl by být pochválen. Opírá se totiž o rozhodnutí nezávislého soudu, který nechal vrátit odsouzenému zaheslované počítače, ke kterým prý daný šibal zapomněl hesla. Soud rozhodl, nestranně a neovlivnitelně, počítače mu vrátil, a borec si na hesla vzpomněl, a bitcoiny za miliardu poslal na ministerstvo spravedlnosti. Co je na tom špatného? Kromě toho poslal bitcoiny za dvakrát tolik kamsi, kde se zcela ztratily z očí, aniž by tento převod kdokoli zablokoval. A v celé věci je vůbec řada nejasností. A rozhodnutí soudu o vrácení počítačů, které to vše umožnilo, a nekonání těch, kdo účty nezablokovali? Jaká náhoda, jak jinak, vždyť nezaujatost soudu je nezpochybnitelná? A jaká je role ministerstva, které v této věci jednalo, když prý výkonná moc nemá se soudy nic společného?
Ministerstvo? Jeho název by měl být Ministerstvo nekontrolované soudní moci.
Jen se projevuje, že moc peněz a obchod ovlivňují velkou část rozhodnutí soudů – jistě, to patří k soudům po celou historii a v obchodu vždy někdo tahá za delší konec provazu. Soud rozhodl podivně, v rozporu s předchozí judikaturou – no a? Pokud neexistují nahrávky, důkazy, soudcům nikdo nedokáže, že tohle jejich rozhodnutí (stejně jako většina jiných) bylo účelové a pravděpodobně dohodnuté s ministrem té neexistující spravedlnosti.
A ještě se najdou mnozí, kteří to vše bagatelizují – vždyť se nic nestalo.

Kauza 2 – Babišovo Čapí hnízdo
Tady je situace podobná, řešení je jiné. Čapí hnízdo bylo ze strany Babiše jasným krokem stranou, krokem, který měl umožnit získání evropských dotací pro malé podniky. Jenže tyhle dotace po zpochybnění jejich oprávněnosti (zákonnosti) byly vráceny a nevznikla tak škoda. Už se to řeší sedmnáctým rokem, co je tedy problém, který plní noviny? Najednou, zase před volbami, je tu výklad vrchního soudu (který má rozhodovat především procesně), který ve svém rozsudku omezil nové rozhodnutí soudu v první instanci tím, že v jistém smyslu „musí“ postupovat tak, aby konstatovat vinu obžalovaného. Sice nejsou žádné hmatatelné důkazy, ale Babiš prý po posouzení všech souvislostí musel vědět, že svým jednáním porušuje zákon.
Byl bych rád, aby se obecně při posuzování viny braly v úvahu i nesporné souvislosti tak, jak je to běžné např. v Německu, a nebyly tedy třeba písemné důkazy nebo svědecké výpovědi. Soud může uznat vinu, pokud je „nabíledni“, pokud je ze souvislostí nesporná. Ale proč s tím soud začíná teď a právě v tomto případu, po řadě let, při mimořádném opravném prostředku? Protože Babiše je třeba odsoudit – to si docela jistě myslí mnozí – ono to tak totiž vypadá. Ale nikdo to neřekne, protože by mohl být nařčen, že útočí na nezávislost soudů. Podle všeho chtěl vrchní soud rozhodnout tak, aby již se Babiš dal označovat za soudem uznaného viníka, i před volbami a sestavováním vlády.

Paradoxní je přístup politiků ke kauze bitcoiny a kauze Babiš – logika celého „obchodu , který byl krytý miliardou pro ministerstvo soudní moci, je úplně stejná, na pohled jasná a stejně obtížně dokazatelná jako logika vyčlenění Čapího hnízda z Agrofertu. Bude mne velmi zajímat, jestli případný soud s aktéry první kauzy po sedmnácti letech skončí podobně – a nebo velmi rychle úplně opačně. V obou případech je jasné, že hlavní aktéři „museli vědět“ a že nejsou (doposud) známé žádné přímé důkazy.

Kauza 3 – volby do EP
Již postarší, ale zdaleka ne nejméně důležitá. Přepočítání části preferenčních hlasů při evropských volbách prokázalo nenáhodné přepisování hlasů pro stěžující si kandidátku – a hlasy byly přepisovány na jejího konkurenta. A obrácený případ nebyl zaznamenán. Jenže soud rozhodl, že … nic. Ticho po pěšině. A – světe div se, ani postižená Šojdrová už ani necekla. Mlčeli všichni, mlčelo státní zastupitelství. Bylo celkem jasné proč.
Skrze tuto prokazatelnou organizovanou manipulaci při sčítání volebních výsledků se Šojdrová nedostala do EP – ale asi jí někdo vysvětlil, co způsobila, když soud o přepočítávání preferenčních hlasů požádala, a co „hrozí“. Soud řekl jen A, ale pokud by státní zastupitelství řeklo B … Pak by bylo zpochybněny volby vůbec, a hlavně, šlo by o organizovaný trestný čin volebního podvodu, který by vynesl všem aktérům nepodmíněné tresty a mnozí by jistě promluvili i o tom, kdo celou machinaci s preferenčními hlasy organizoval… A hlavně, byli by postiženi právě ti, kdo se mohou v sčítacích komisích „hodit i příště“!

Nemáme v politice nikoho, kdo by ještě bral vážně spravedlnost, kdo by nevnímal toto slovo jen jako název jednoho z ministerstev. Má to svoje příčiny. Současné myšlení a současná společnost ve většině na nic takového jako spravedlnost nevěří. O tom by mohly vyprávět všechny ženy, které byly znásilněné, ale nikam to nešly oznámit: věděly, co by je čekalo, a že spravedlnosti by se nedobraly. A na druhou stranu o to víc bují všelijaké obvinění z nátlaku a obtěžování – především tam, kde jde o to někomu zkazit karieru, někoho vydírat společenskou dehonestací. Jak snadné. Stačí to nebo ono tvrdit.

A přesto věřím ve spravedlnost – jako všichni ti, kdo věří (vědí), že nic na světě se neztrácí. Tedy v kontextu – jistě, všechno je marnost a nic než marnost, ale to neznamená, že by byly zapomenuty i ty nejmenší nespravedlnosti.