Miniatura k metafyzice umění

Verze pro tisk
Anotace: 
Literaturu vytváří to, co je určeno ke čtení. Zcela specifickému, objevnému čtení. A obrazy?
Číslo: 

Kdysi jsem se, v dosti privilegovaném postavení člověka, který měl přístup k samizdatové literatuře, dozvěděl, že prý literatura je soubor textů, určených ke čtení. Samosebou, že mě hned napadlo číst telefonní seznam, měl jsem jeden starý, z Jižních Čech: byla to hromada senza materiálu, jmen místních i osobních a bylo to dada. Když jsem ho vyryl kus (ještě s pěti čísly) do lina, byla to literatura a ještě i artefakt.
Takovou grafiku bych dnes nedělal, ale rozhodně ji nevyhodím. Něco na tom všem je. Ale přesto musím přehodnocovat. Dlouho mi totiž trvalo, než jsem se osvobodil od zbytečného slova „text“. Nijak zvlášť by mi nevadilo, kdyby nebylo stokrát zneužito, kdyby na něm tolik lidí nemělo závislost, kdyby se nestalo modlou modernity a její post-verze.

Literatura vytváří to, co je určeno ke čtení. Zcela specifickému, objevnému.
Samosebou že právě k takovému čtení, které není možno redukovat na funkční postup. I návod k upotřebení může být literatura, koneckonců knihu s tímto názvem jsem také četl v samizdatu. Ale mně nejde o to, ohledávat hranice toho, co již literatura není; chci postihnout, co literatura skutečně je. A to není jednoduché, protože cílím na to, co je literatura skutečná, par excelence, taková, která je tím, čím by měla být.

Literaturu vytváří to, co je určeno ke čtení. A já bych chtěl nějak obklíčit význam čtení literatury, ukázat, že to, co je určeno ke čtení, by mělo splňovat kriteria, která vůbec nezávisí na nás, nějaká kriteria metafyzická. Jistě k nim patří nenahraditelnost a jistě k nim patří jakási námi nekontrolovatelná a přesto pociťovaná pravdivost. A tak se dostávám k druhému aspektu literatury. Jistě již nějaká literatura napsána je, a je buď dobrá, nebo špatná, ale tudy podle mne cesta nevede. Jde mi o to, jaká literatura má být psána.
Ne „napsána“, abych to, co ještě není, k tomu, co je, zařadil. To by byla chyba. Jde o to, jak se rozhodovat při psaní.

Co člověk dělá, když píše? Znám to: otevírám se budoucímu jako tomu, co jako napsané bude tvořit celek, který, když píšu, ještě nemám. Mám nějakou představu, ale ona ještě nemá „tělo“, které jí dávají slova, která mají v řeči kolem sebe celou síť významů. Ale nechci se nechat svést, nechci sklouznout ke „kontextům“ – řeč žije skrze to, jak rozumíme slovům a rozumění je to, co činí celistvost celistvostí. Pokud něčemu rozumím, rozumím tomu v celku. Nahlížím to, tady je prostorová metafora víc, než jen čímsi pomocným.

Procházím tím, co již je napsáno, vytvářím to, co je psáno; a per partes vytvářím celek, který bude pochopitelný právě jako celek. Tedy pokud půjde o literaturu v plném slova smyslu, o to, co je napsáno tak, aby to bylo otevřené pro čtení, které je vším, jen ne nějakým formálním postupem. Literatura je to, co je napsáno tak, aby to bylo nabídnuto pro otevírající čtení. Ne pro čtení chlácholivé, pochlebující a tedy vždy nějakým způsobem podvodné, neupřímné, které se vemlouvá, vystihuje to, co bychom si sami chtěli namluvit. Literatura mi otevírá přístup k něčemu, co jsem doposud ve světě nevnímal.

A když jsem o tomhle všem uvažoval (zejména v situacích, kdy jsem měl z nějakých aktuálních důvodů dělat něco úplně jiného) uvědomil jsem si, že úplně stejné je to s obrazem. Stačí, když se zbavím něčeho zdánlivě velmi užitečného, co je ale ve své povaze balastem. A jako jsem se zbavil u literatury slova „text“, tak jsem se v případě obrazů zbavil slova „struktura“. A bylo. A můžu s mírnými úpravami přepsat celý odstavec o literatuře tak, že bude platit i pro zobrazování:

Stojím před rozpracovaným obrazem, maluji a per partres vytvářím celek, který bude pochopitelný právě jako celek. Tedy pokud půjde o výtvarné dílo v plném slova smyslu, o to, co je vytvořeno jako výtvarné dílo tak, aby to bylo otevřené pro vnímavé vidění, které je vším, jen ne nějakým formálním postupem. Výtvarným dílem je to, co je vytvořeno jako vizuální identita tak, aby to bylo nabídnuto pro otevírající zření. Ne pro zření chlácholivé, pochlebující a tedy vždy nějakým způsobem podvodné, neupřímné, které se vemlouvá, vystihuje to, co bychom sami chtěli vidět. Skutečný obraz mi otevírá přístup k něčemu, co jsem doposud ve světě nevnímal.