Mimo akademický provoz a diktát intelektuálních elit

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Závěrečné slovo k výběru z textů Revue Trivium „Periferie středu“
Anotace: 
Připravovaný výbor z Revue Trivium směřuje k přípravě do tisku, a tak můžeme čtenářům přinést jako „ochutnávku“ jeho závěr.
Číslo: 

Bylo mi šedesát, požádal jsem o předčasný důchod a ohlédl se.
Několik knih, 35 let vydávání časopisu Možnost (s pauzou v letech 1990 – 1992), deset let časopisu Revue Trivium s 250 články a další stovky publikovaných přednášek ve sbornících, textů k výstavám, úvodníků ke knihám a dalších příležitostných textů a studií. A mimo to autorství prvního statutu Hlavního města Prahy vč. preambule, desítek právních textů a textů o evaluaci a řízení, editorství knih a sborníků – dalo by se pokračovat, ale již by to neměnilo nic na celém rozvrhu – totiž že to vše bylo víceméně cíleně vedeno v rovině zcela se míjející s akademickým provozem. Nikdy jsem nepoužíval a nechtěl používat nástroje, kterými bych se prokázal jako příslušník „stavu“, který má „patent“ na myšlení, který se deklaruje jako „intelektuální elita“.
Jsem vcelku rád, že sice z nám jména jako /vypouštěno v rámci korektury/ a vím, o čem a jak tito autoři psali, ale rozhodně mi nepřipadá důležité se zabývat schématy, skrze která se „akademici“ odkazují na vzájemné porozumění, ale hlavně na onu příslušnost k těm, kdo mluví „stejnou řečí“. Právě tuhle řeč jsem se nikdy nechtěl naučit, resp. snažil jsem se co nejvíce vyhýbat nástrahám této řeči. A měl jsem pro to dobrý důvod ve svém optimismu, protože jsem naštěstí včas zjistil, že nejlépe vyslovuje a pojmenovává docela prostá řeč, pokud se dokáže zaměřit na to, co je za všemi fasádami a kulisami. Ano, podléhal jsem a podléhám schématům, abych je ze sebe stále (a pořád stejně pracně) setřásal.
A mnohokrát jsem se dobře bavil. Třeba když mě jeden doktorand, který četl mé právní texty, požádal, jestli bych mu nemohl sdělit autora tezí, na kterých jsem stavěl svůj článek, že by je rád citoval ve své disertační práci. Byl zklamán, zcela zjevně, citovat ve své práci Josefa Štogra z Revue Trivium se mu opravdu nechtělo. I tak jsem se ale (ač jsem po tom nepátral) dozvěděl, že mám desítky citací ve studentských pracích jen na UK a v žertu jsem vždy říkal, že jsem na vysokou školu chodil jen přednášet. A mám i hezké zkušenosti, kdy např. se do mě ne příliš chytrý, zato však sebevědomý mladík začal na nějakém sympoziu navážet, že nerespektuji citační normy a používám špatně pojmy atd.… nemusel jsem dělat vůbec nic, protože ho vedoucí katedry velmi elegantně rozebral tak, že se zrudlýma ušima usedl do lavice a už nepromluvil. Jinými slovy setkával jsem se s lidmi takovými, jací jsou – s lidmi vnímavými a přemýšlivými a s lidmi hloupými, ctižádostivými a namyšlenými. S lidmi zvídavými a s těmi, kteří se zabývají jen sebepotvrzováním. Zdá se mi, že jejich poměr se nemění bez ohledu na to, jestli jde o akademickou sféru nebo ne. A to, že jsem se rozhodl jít zcela mimo akademickou sféru, neznamená, že bych si nevážil řady těch, kdo tomuto prostředí zasvětili celý svůj život.

Od počátku jsem hodně četl a při čtení polemizoval s autory. Měl jsem přístup k samizdatové literatuře a možnost chodit na bytové filosofické semináře. U Daniela Kroupy to byla spíš taková „přípravka“, klíčový byl pro mne tříletý kantovský seminář se zahraničními lektory, který u nás doma pořádal Petr Rezek, přednášky o středověké filosofii u Stanislava Sousedíka a kritické čtení překladů Heideggerova Bytí a čas u Josefa Mourala. Lidé, se kterými jsem se v tu dobu stýkal (kromě již zmíněných Filip Karfík, Štěpán Špinka a další), mi nastavili „laťku“ docela vysoko, ale při styku s nimi jsem si uvědomil, že nechci jít jejich cestou. Byla to cesta akademické dráhy, byť začínala v disentu, směřovala k profesionalizaci. Filosofie, jak jsem ji vnímal, se ale vzpírala právě tomu, co jistá profesionalizace vyžadovala, totiž přijetí pravidel, která podle mne nebyla dostatečně filosoficky zdůvodněna. Moje primární odmítnutí „university“ s jejími nároky bylo víceméně intuitivní, ale v průběhu času jsem si stále víc uvědomoval, jak důležité rozhodnutí to bylo a že to bylo rozhodnutí správné. Bylo to rozhodnutí proti profesionalitě universitního vědce a pro svobodu filosofa. Mám zkušenosti s těmi, kdo se do této pasti dostali a již nikdy nenalezli sílu z ní vyjít.

Jeden blízký známý sleduje průběžně to, co píšu, ale opakovaně konstatuje, že mi nerozumí. Tedy ne že by nechápal ono „co“, které je v textu výpovědí: nerozumí tomu, „na čem stojím“, „jak si kladu otázky“, a proto tedy i kontextu, do kterého mají zaznít odpovědi. Nerozumí tomu, že nepoužívám citace autorit a nezajímá mne vůbec, že bych měl podkládat to, co „tvrdím“, nějakými odkazy k tomu, co „respektují i ostatní“. Neví co se zjevným faktem, že pracuji s iracionalitou se stejnou péčí, jako s tím, co je „racionálně podložené“. Chtěl by vědět „jak to dělám“, ale představuje si, že mu ukážu, jakým myšlenkovým nástrojem pracuji. Atd. Říkám mu: buď je pro tebe to, co píšu, objevné a skrze můj text vidíš něco, co ti dává smysl, a nebo ne. Jak a co by na tom změnil nějaký odkaz na autoritu nebo metodologii, myšlenkový nástroj, schémata? Cítí se tak trochu v koutě, protože mu beru jeho profesionalitu, beru mu jeho důvěru, jeho zasazenost do kontextu. „Takhle se to přeci nemá dělat!“ čtu v jeho bezradnosti a na nějaký čas je po diskusi.
Ale já nevím, jak se to má dělat, jen vím, že vidím, či spíše nahlížím, a že jsem schopen psát o tom, co vidím, přemýšlím a odhaluji souvislosti a tato odhalení se snažím učinit tím, co doposud nejsou, totiž něčím zřejmým. Nikoli samo-zřejmým, zřejmým tak, že je možné o tom přemýšlet jako o něčem evidentním. Pojmenovávám, protože věci, kterým dá člověk jméno, jsou jako by je polil živou vodou, stávají se nepominutelnou součástí světa. A nežiji ve skleníku profesionality, setkávám se s různými skupinami lidí, naslouchám jim a říkám jim, co si myslím, a mohu si tak ověřovat limity řeči a občas zaplakat nad tím, jak největší problémy s vlastním sebevědomím a orientací mají právě ti, kdo si o sobě myslí že jsou intelektuálové, že jsou „elity“. Pláču, protože největší obětí společenských manipulací jsou právě oni a ještě se podílejí na šíření nákazy myšlení hloupého, uzavřeného, ideologického.

A kromě toho? Svět? Neměl jsem mnoho učitelů, jen jsem byl uveden do hudby a řeči. Proto naslouchám tomu, co zní, naslouchám hlasům. A nikdy jsem neposlouchal reprodukovanou hudbu, protože mě odváděla od myšlení. Přeskládával jsem ve svém myšlení fragmenty smyslu stále znova a znova, vyrovnával jsem se s tím, jak se pod vlivem mých rozhovorů s autory, které jsem četl, rozpadaly a zase vytvářely nové významy. Zpočátku to vše kolem mne vypadalo jako změť a chaos, ale ukázalo se nejdřív že je to tříšť, sem tam z ní šlo složit torzo a nakonec? Vše je skládačka, jen některé díly ještě nemáme! A úkolem člověka je podle mne pře-mýšlet svět tak, jak se mu zpočátku jeví (a to, jak se jeví, ho neuspokojuje, je mu to cizí), do takového světa, ve kterém skutečně žije a ve kterém může nalézat a pociťovat blízkost.
A když jsem se v této situaci ohlížel, viděl jsem svět, který je mi blízký, a viděl jsem také svět, který jako by se ode mne vzdaloval do cizoty k uzoufání. A viděl jsem, že toto vzdalování je důsledkem selhání, i mých vlastních selhání. A to je vlastně vše.

Vybírám z 250 článků v Revue Trivium a mám „problém“. Celkem snadno se loučím se všemi „chytrými a obecnými“ články, ale tam, kde je „otisk aktuality“, tam cítím, že nejde jen o to, co jsem postřehl v obecném „obrazu světa“, v tom, jak je ustrojený, ale nevím tam, kde jde především o aktualitu vhledu, o svědectví o tom, co je tak, že to bylo. Jsem ten, který pojmenovává a ukazuje, ale jsem také svědek – svědek tam, kde velká většina ignoruje, nevidí, nesvědčí. A tady se mi těžko škrtá.
A ptám se, jaký vlastně má smysl reedice původně časopisových článků: všechny se (dnes) celkem snadno dají najít na internetu, tedy pokud je bude chtít někdo hledat. Ale takhle vzniká kniha, je vytvářen celek, který je ze své povahy čímsi novým. Ukazuje jiné souvislosti.
Nebudou ho číst akademici, protože tam v rejstříku nenajdou svá jména, a kdo ho tedy bude číst? Že ho nebudou číst akademici a že nebude povinnou četbou pro studenty, kteří by měli skládat zkoušky z toho „o čem tato kniha je“ – to je pro mne příležitostí k zlomyslné radosti. A mám sen. Sen, že se nalezne alespoň jeden čtenář, pro kterého bude objevení této knihy tím, co pro jednu naivní dívenku okamžik, kde se nad obzorem ukážou nachové plachty a naplní se to, co se naplnit má.

To je tím, Assol, řekl jsem jí, že vyrábíš takové hračičky, ale jen se odívej kolem sebe, jak se lidi s prací perou. Ale kdepak ona. Co vím, to vím, řekla mi. Když rybář chytá ryby, tak si taky myslí, že uloví tu největší, jakou ještě jakživ nechytil. – A co teda já? zeptal jsem se jí. Ty? zvolala a rozesmála se. Ty si taky určitě myslíš, když naložíš plný koš uhlí, že ti ten koš rozkvete!