Metafyzická základna života, Rémi Brague

Pod poetickým názvem „Kotvy na nebesích“ se skrývá široce založený text, kterým se Rémi Brague snaží ukázat, co je to metafyzika a že je nedílnou součástí myšlení člověka, který naplňuje svoji přirozenou aspiraci porozumět svému životu. Pro Revue Trivium tedy nepominutelná kniha, neboť v tomto periodiku je metafyzika významným tématem. Nestojí na nějakém nepřehlédnutelném piedestalu, je spíše jakýmsi leitmotivem, stojí v pozadí jako „milá“(metafyzika). Jde tu o to, co nás překračuje, ale ne o všechno, co nás překračuje. Domnívám se, že jde o to, co je milé, co je nositelem slasti a co samo přináší neocenitelné radostné aspekty života. Radost lze od slasti odlišit: slast je vezdejší, radost nás přesahuje. V mnoha ohledech je čtení této Bragueovy knihy potěšením a přináší střípky této slasti vezdejší a průhledy do radosti, která není svázána s naším teď a tady. Přesto, nebo právě proto, je třeba se nad touto knihou kriticky zamyslet.

Brague je vzdělanec, akademik, jeden z těch, kdo studoval dějiny myšlení a zná spousty souvislostí, ví, jak se myšlení jeví, když sledujeme jeho proměny. A ukazuje, že se v tomto terénu není nutné ztratit, že lze to vše znovu a znovu rýžovat na zlatokopecké pánvi. Jistěže je to svým způsobem poučné a snad i zábavné, ale domnívám se, že není to jediná cesta, jak učinit milou metafyziku předmětem zájmu. „Dějiny myšlení“ mohu stejně tak dobře vnímat jako haldu hlušiny, a pokusy znovu a znovu je přeskládávat a paběrkovat v ní? Jen proto, že máme „lepší technologie“? Není nutné se naopak k lecčemu obrátit zády a hledat jinde, hledat otevřenost pro to, co přichází?

Ale podívejme se nejprve na klíčové Bragueovy teze:
…současné myšlení … /se/ vydává stejným směrem. Možná že se nenávist vůči metafyzice tajně proměňuje na nenávist, jejímž objektem se stává konkrétní nositel metafyzického neklidu, tedy člověk. Jde tedy o to skoncovat s člověkem.
Brague se zabývá tématem kolektivní sebevraždy a konstatuje, že:
…ačkoli původcem činu je stejně jako v případě individuální sebevraždy právě jednotlivec, obětí je abstraktní společenství. Subjekt a objekt sebevraždy tudíž nepředstavují identické entity. Slovo „sebevražda“, z etymologického hlediska „vražda sebe sama“ se pak skoro stává pouhou metaforou.
Brague si tak připraví přesný a podrobný popis toho, co se ukazuje jako lidské, ale ve skutečnosti je to namířené proti člověku:
Ateismus totiž přiznává, že nedisponuje žádným argumentem ve prospěch lidské existence. Výraz „humanismus“, kterým ateismus již od viktoriánské éry sám sebe označuje, tím dostává určité ironické zbarvení.

Takto jsme se dostali za půlku textu a autor již ukázal, kdo je největším nepřítelem metafyziky a co je podstatou údajného „ateistického lidství“ – nejistota v tom, zdali má smysl rodit děti a tedy podílet se na něčem jako „trvání lidského rodu“. A Bragueovi právě o tohle jde. Nejsme pány „budoucího“, ale můžeme ho znemožnit! Nepřijmout svoji nejistotu, nepřitakat jí! Počneme-li nový život, nevíme, kdo se nám narodí – narodí se dítě, ale jaký to bude člověk? I my sami jsme se ve světě ocitli nějak „divně“, v mnohém svázáni se svými předky a v mnohém tak od nich odlišní. Sebepřesah v plození dětí patří k jednomu z témat onoho „metafyzického neklidu“ člověka, a v tlaku ateistické nevíry ve smysl života dokonce jedno z témat klíčových. Co všechno patří k přitakání, k tomu, že dám vzniknout novému životu? Jaké to má předpoklady?
Znám argumenty konkrétních lidí ve svém okolí, podle kterých je tento svět tak „špatný“, že do něj nechtějí přivádět děti: neumí vytvořit takové podmínky, aby mohli zabezpečit svým dětem bezpečí, jistoty. Jak protiargumentovat? Jedině tak, je přeci vůbec nejde o jistoty, které bychom měli sami posuzovat a pro příští generaci připravovat. Zakrývají si tito lidé svoji neochotu přijmout „nepohodlí“, spojené s předáváním kultury, s péčí, výchovou? Ne vždy. Ale vždy je za tím nevíra, přesvědčení, že až zemřeme, tak jako tak tu (po nás a pro nás) nic nezbude. Zcela jinak se vše jeví těm, kdo si uvědomí, že život je dar.

Ale o tomhle tématu se dá mluvit z mnoha pohledů. Je dobré, že Rémi Brague pregnantně ukázal na to, že jde o systémovou chybu jednoho z kořenů moderního evropského myšlení. Ale neměl také ukázat, odkud tato chyba vychází? Podle mne ze středověké akceptace tomistických představ! Jak jinak by Newton mohl překročit „hádanky“ vyplývající z řeckých aporií, týkajících se pohybu těles a formulovat zákony „síly“? Jak jinak by mohl Bůh, myšlený jako „první a poslední působící příčina“ předat tak snadno svoje „žezlo vládce“ přírodním zákonům? Jak mohl připustit, že z člověka, jeho obrazu, zůstala jen slupka, naplněná hnilobnými otázkami zpochybňujícími jeho vlastní existenci ve „fungujícím“ vesmíru“?

Je třeba diskutovat s těmi, kdo nevěří – ale ne jen tak, že budeme odkazovat na jednu shnilou větev (moderního) myšlení. Je třeba se vrátit mnohem dál – a nově si pokládat otázky, na které už jsou odpovědí (údajně vyčerpávajících) plné učebnice. Čert vem učebnice: přitakat se dá jen světu, který mi leze za nehty, běhá pod košilí po zádech, který se mne setsakra týká a před nímž nemohu utéct. O tomhle je třeba svědčit! Čert vem mainstream všeobecné pohodlnosti a přizdisráčství! To je něco jiného než jen akademická formulace, kterou jsem před chvílí sám použil: „Sebepřesah v plození dětí patří k jednomu z témat onoho metafyzického neklidu člověka, a v tlaku ateistické nevíry ve smysl života dokonce jedno z témat klíčových“.
Ano – je to formulace, která něco ukazuje, ale jen tomu, kdo má velmi dobré myšlenkové zázemí, je vzdělán nejen v moderním slova smyslu (pouze se naučil „skládat zkoušky“ vysokoškolského charakteru a umí „jít s proudem“).

Starý pán Rémi Brague udělal to, co mohl: formuloval přesně otázku cílené kolektivní sebevraždy – podle mne nikoli lidstva jako takového, ale Západu, dědice křesťanského středověku, který otevřel prostor sekularitě. Popravdě, mimo jiné Brague svědčí i o tom, že jsme (jako křesťané) tento přechod k sekularitě, která umožňuje světskou svobodu, příliš nezvládli. A pokud máme přemýšlet nad tím, co se děje, pokud máme přemýšlet i nad tím, jak hluboko je v dnešním myšlení zakotvena predispozice k sebevraždě Západu, je třeba se podívat i na naše křesťanské kořeny, jít hlouběji, již tam je něco shnilého, nejen v jedné větvi moderního myšlení, hledat hnilobu již v samotných kořenech Evropy.
Zredukovali jsme si skutečnost na newtonovská schémata „působících sil“ a nutně jsme pak postupně ztratili schopnost rozumět dění, které není o působících příčinách, ale o smyslu. O tom, že je možno selhat a obstát, že v našem světě je víc „zázračného“ než „fungujícího“. Rémi Brague nám mává na cestu – víc už se v tomto smyslu udělat nedá; připomíná mi to prof. Sousedíka a jeho životní rozčarování z toho, že se namísto snahy o porozumění v jemu milém akademickém prostředí usídlilo … školometství.

V této souvislosti stojí za to krátce okomentovat závěrečný text Vojtěcha Hladkého „Rémi Brague a jeho hledání kořenů moderní doby“. Únavný text popisuje, co všechno tento autor napsal a jak se „myšlenkově vyvíjel“ a končí několika otázkami. V nich zpochybňuje klíčový autorův motiv – vazbu novověku na středověké a řecké myšlenkové kontexty. Hladký tak v jakémsi „odstupu“ liberála „nad dějinami“ pochybuje o integritě celého autorova díla. Je samozřejmě možné ukazovat, že do „dějin myšlení“ vstupovaly neustále ty nebo ony „boční vlivy“, ale to neznamená, že by bylo možné zpochybnit to hlavní: mezi modernitou a Aristotelem je možné ukázat jednu zásadní souvislost, která nikdy nebyla přerušena, i když na konci starého Říma byla nesena zcela ne-evropskými cestami. Hladký píše svůj „závěr“ víceméně jako formální obhajobu faktu, že Karolinum tuto „problémovou a nemainstreamovou knihu“ vydalo; musí se od textu alespoň trochu distancovat. Je to jeho džob.
Pro mne je toto vše důležité vzhledem ke kontextu, do jakého vstupujeme, když kdokoli docela jednoduše konstatujeme, že je něco, co člověka překračuje. Možná to nevíme, ale říkáme tím, že „Král je nahý“. Stačí odkrýt povahu zdánlivých samozřejmostí: „Filantropie“ vůbec nemusí být a ve své povaze zpravidla není projevem pozitivního vztahu k budoucnosti“.