Metafyzická základna života, Rémi Brague

Verze pro tisk
Anotace: 
Klíčové je přitakat dobru stvoření, co jiného by mě mělo přesahovat než dobro. Nekontroluji ho, nevytvářím. Přijímám jeho rámec. Bylo by to tak snadné, kdyby tomu v cestě nestál Aristoteles s Tomášem, kdyby tomu v cestě nestálo učení o tom, co se (obecně) má a co se nemá.
Číslo: 

Pod poetickým názvem Kotvy na nebesích se skrývá široce založený text, kterým se Rémi Brague snaží ukázat, co je to metafyzika a že je nedílnou součástí myšlení člověka, který naplňuje svoji přirozenou aspiraci porozumět svému životu. Pro Revue Trivium tedy nepominutelná kniha, neboť v tomto periodiku je „milá metafyzika“ významným tématem; nestojí sice na nějakém nepřehlédnutelném piedestalu, je spíše jakýmsi leitmotivem, stojí zdánlivě v pozadí. Jde tu o to, co nás překračuje, ale ne o všechno, co nás překračuje. Domnívám se, že jde o to, co je milé, co je nositelem slasti a co samo přináší neocenitelné aspekty života. Radost lze od slasti odlišit: slast je vezdejší, radost nás přesahuje. V mnoha ohledech je čtení této Bragueovy knihy potěšením a přináší střípky této slasti vezdejší a průhledy do radosti, která není svázána s naším teď a tady. Přesto, nebo právě proto, je třeba se nad touto knihou kriticky zamyslet.

Brague je vzdělanec, akademik, jeden z těch, kdo nastudoval dějiny myšlení a zná spousty souvislostí, tedy to, jak se myšlení jeví, když sledujeme jeho proměny. A ukazuje, že se v tomto terénu není nutné ztratit, že lze to vše znovu a znovu rýžovat na zlatokopecké pánvi. Jistěže je to svým způsobem poučné a snad i zábavné, ale jistě to není jediná cesta, jak učinit milou metafyziku předmětem zájmu. „Dějiny myšlení“ mohu stejně tak dobře vnímat jako haldu hlušiny, a pokusy znovu a znovu je přeskládávat a paběrkovat v ní jen proto, že máme „lepší technologie“? Není nutné se naopak k lecčemu obrátit zády a hledat jinde, hledat v otevřenosti pro to, co přichází?

Ale to si nechme na jindy a podívejme se na klíčové Bragueovy teze:
…současné myšlení … /se/ vydává stejným směrem. Možná že se nenávist vůči metafyzice tajně proměňuje na nenávist, jejímž objektem se stává konkrétní nositel metafyzického neklidu, tedy člověk. Jde tedy o to skoncovat s člověkem.
Nechápeme, co se v moderní době děje, protože nechceme věřit, že by v pozadí „všeho“ mohla být nějaká spiklenecká teorie. Ale nejde o spiklenectví, jde o rozšířený, i když nereflektovaný myšlenkový úběžník. Brague se zabývá tématem kolektivní sebevraždy v podobě nepřijetí dětí, příští generace a konstatuje, že:
…ačkoli původcem činu je stejně jako v případě individuální sebevraždy právě jednotlivec, obětí je abstraktní společenství. Subjekt a objekt sebevraždy tudíž nepředstavují identické entity. Slovo „sebevražda“, z etymologického hlediska „vražda sebe sama“, se pak skoro stává pouhou metaforou.
Brague si tak připraví jednoznačný popis toho, co se ukazuje jako lidské, ale ve skutečnosti je to namířené proti člověku:
Ateismus totiž přiznává, že nedisponuje žádným argumentem ve prospěch lidské existence. Výraz „humanismus“, kterým ateismus již od viktoriánské éry sám sebe označuje, tím dostává určité ironické zbarvení.

Autor věnoval polovinu textu tomu, aby ukázal, kdo je největším nepřítelem metafyziky a co je podstatou údajného „ateistického lidství“ – nejistota v tom, zdali má smysl rodit děti a tedy podílet se na něčem jako „trvání lidského rodu“. Jde o nepřitakání budoucnosti! A Bragueovi jde právě o tohle téma a jeho odkrytí. Tím, že přivádíme na svět děti, podílíme se na budoucím; to je podloženo, založeno uznáním přesahu budoucnosti přes náš život. Právě tohle je jeden z podstatných aspektů metafyzické situace člověka!

Jak jinak, nevíme, kdo se nám narodí – narodí se dítě, ale jaký to bude člověk? I my sami jsme se ve světě ocitli nějak „divně“, v mnohém svázáni se svými předky a v mnohém tak od nich odlišní. Ptáme se „proč jsem tady?“ ale nestačí nám odpověď „protože se naši rodiče milovali“ – chceme vědět, jaké máme poslání, protože to, že jsme posláni, je právě výraz uznání metafyzického přesahu. Sebepřesah v plození dětí patří k jednomu z klíčových témat onoho „metafyzického neklidu“ člověka, a v tlaku ateistické nevíry ve smysl života dokonce jedno z témat klíčových.
V tomto okamžiku dělá Brague důležitý krok stranou, který může někomu připadat divný, zbytečný: abychom mohli tohle vše správně pochopit, je třeba neptat se na příčiny, ale na důvody. Příčiny chápeme v kauzálních řadách, ale důvody chápeme jako východiska pro rozhodování. Pokud udržíme distinkci mezi těmito dvěma významy, nemusíme skočit „liberálům“ na lep. Máme svoje důvody pro to, abychom se nezabývali příčinami (jako by cosi „fungovalo samo“), ale věnovali se tomu, co je podstatou rozhodování. Děti jsou plozeny a vychovávány, nikoli replikovány (a tak je zcela scestné mluvit o reprodukci) a nyní jsme konfrontováni s představou o zajišťování dalších (de-)generací prostřednictvím technologií a vědecky podloženého „dotváření vlastností dospělých“. Ale nepatří k onomu metafyzickému neklidu právě to, že žijeme v otevřených vztazích, ve kterých se formujeme jako odpovědné osoby? A také plodíme a vychováváme děti.

A tady už se Brague dostává možná dál, než chtěl. Dostává se mimo aristotelský proud myšlení, a ve své poctivosti si to přiznává. Jsme u klíčového místa celé knihy. Všichni ti, kdo hledají pouze „pravidla jednání“, nemohou popřít, že celý rámec pro jednání vytváří jakási obecná představa o dobru, která člověka vede do stavu jakéhosi „přitakání“ stvoření jako celku, a to i navzdory aktuálnímu odmítnutí či nepřijetí té či oné skutečnosti.

Staticky zformulovaná pravidla jednání jsou v nejvýznamnějších životních situacích na nic a jsou vystavena otřesům metafyzickému neklidu. V posledku nejde o tomisticky založené návody, ale o aktualitu a otázku, co (mám) dělat právě teď a tady já, já, který vůbec nevím, jak sloučit svoje jednání a to, co je obecně velmi hezky popsané, ale aktuálně nemá řešení (pro mne přijatelné řešení). Aktuálně se přeci neptám „jak to funguje?“, neptám se na příčiny; ptám se neurčitě v otevřenosti k budoucímu. Chci pochopit, co se děje, jistě, ale to mi samo o sobě nepomůže. Proto je třeba nechat stranou všechny příčiny a podílet se na zformulování přesvědčivých důvodů pro jednání – v otevření se pravdě toho, co nastává. A tady se Brague uchyluje k obrazu, který je mi velmi blízký, o obrazu prostředí, katalyzátoru.

Aristoteles opakovaně vznesl námitku vůči svému učiteli Platonovi: ideje, se kterými Platon přichází, nic netvoří, jsou nečinné, neproduktivní a tedy nadbytečné. A tyto ideje se skutečně v ničem nepodobají účinným příčinám. Možná lze však říci, že působí jako katalyzátor v chemii: jejich přítomnost nic „nečiní“, ale přitom dovoluje, aby došlo ke vzniku něčeho, co samy nemohou produkovat. Jsou tím, co uvádí do chodu příčinnost příčin, včetně příčin účinných.
Stejně tak je tomu s Dobrem: jeho přítomnost možná není absolutně nezbytná k tomu, aby lidstvo jednalo mravně. Zároveň je však nezbytná k tomu, aby lidstvo prostě mohlo nadále existovat.

Čtu to tak, že pro Braguea je velmi těžké přestavit si, že by měl opustit aristotelsko-tomistickou myšlenkovou konstrukci „působících příčin a účinků“. Klíčové je přitakat dobru stvoření – přitakat přesahu přes sebe sama, protože co jiného by mě mělo přesahovat než Dobro a jak jinak uznat svoji omezenost vůči „všemu“ než tím, že projevuji pokoru v přitakání Dobru. Nekontroluji ho, nevytvářím. Přijímám jeho rámec či lépe „prostředí smyslu“. Bylo by to tak snadné, kdyby tomu nestál Aristoteles s Tomášem v cestě, kdyby tomu v cestě nestálo statické učení o tom, co se má a co se nemá, které se tváří, že žádný katalyzátor nepotřebujeme a je vůči čemukoli, jako je „prostředí“, zcela inertní.
Myslitelé, kteří vykládají učení Církve, by se konečně měli začít zabývat tím, jak se vymanit z konstrukcí „působících příčin“ a začali se zabývat děním – tím, v čem jsme dění účastni jako osoby, které nesou za své jednání odpovědnost a bez zpevněné a kulturně zakotvené metafyzické vazby (porozumění svobodě a odpovědnosti v metafyzickém smyslu) jsme často jen hříčkou dění.

Brague přišel alespoň s tím, že právě idea Dobra je tím, co vytváří onen pouze přítomný katalyzátor, ve kterém se dění stává tím, čemu lze přitakat nebo se tomu postavit zcela mimo obecné poučky o správném jednání, kterých jsou plné katechismy. Popravdě, nic světoborného na tak dlouhý text a na to, že to není tak úplný objev… ale vlastně je zázrak, že se tu jen znovu a znovu neopakují zcela prázdné a nepoužitelné fráze o „sebepřesahu člověka“, o jeho trans-… a doplňte si cokoli, trans-misi, trans-cendenci, trans-gendru, etc., o tranzu vůbec. Jestli člověk umí něco sám od sebe a bez přesahu, tak je to právě jen „být v tranzu“ – v opuštění sama sebe, aniž by si vůbec připustil otázku, kam se pak dostává, a jestli ho tento ne-osobní stav nepřesahuje, nezavádí.

Kniha jistě stojí za to číst, alespoň pro ty, kdo jsou „vyškoleni“ v dějinách myšlení, těm ale zase bude vadit podle mne ne-český překlad, o kostrbatosti překladu si může udělat představu i čtenář těch několik citací v tomto článku.
A stojí za to také krátce okomentovat závěrečný text Vojtěcha Hladkého Rémi Brague a jeho hledání kořenů moderní doby. Únavný text popisuje, co všechno Brague napsal a jak se „myšlenkově vyvíjel“ a končí několika otázkami. V nich je zpochybňován klíčový Bragueův motiv – vazba novověku na středověké myšlenkové kontexty. Hladký tak v jakémsi „odstupu“ liberála z pozice kdesi „nad dějinami“ pochybuje o integritě celého autorova díla. Je samozřejmě možné ukazovat, že do „dějin myšlení“ vstupovaly ty nebo ony „boční vlivy“, ale to neznamená, že by bylo možné zpochybnit to hlavní: mezi modernitou a Aristotelem je možné ukázat jednu zásadní souvislost. Hladký píše svůj „závěr“ víceméně jako omluvu, že Karolinum tuto „problémovou a nemainstreamovou knihu“ vydalo, musí se od textu alespoň trochu distancovat. Mám se na něj zlobit? Je to jeho džob.
Pro mne je to důležité vzhledem ke kontextu myšlení, do jakého vstupuje i renomovaný autor, když konstatuje, že je něco, co člověka překračuje.