Memento

O edici Otázky a názory jsem již psal a šlo o povzdech nad tím, že otázky si klade málokdo a málokdo má také vlastní konzistentní názory, které vychází z jeho vlastního porozumění tomu, co prožil, s čím se setkal a co se sám naučil.
Vracím se s otázkou k jedné z prvních knih, které v této edici vyšla, kniha s názvem O moderní výtvarný výraz od Josefa Čapka. Je to kniha v mnohém inspirativní, znovu a znovu se k ní vracím. Je to příznačné: v něčem mi jde Čapkovo myšlení vysloveně „po srsti“, a v něčem jako by se naše cesty zcela rozcházely, až tak, že vůbec nerozumím, proč následuje po A cokoli jiného než B. Právě na samozřejmost mého B se pak ptám a ptám se na zdánlivou samozřejmost (z mého hlediska) toho, co napsal jako „svoje B“ Josef Čapek. Kam to ve svém myšlení směřoval?
Už samotný název. Snažím se porozumět vnitřní skladebnosti řeči – ale co je ve významovém jádru slova „výraz“? Razí se to, co je odkazem na jakýsi vzor – výraz je jakoby vtlačen, otištěn do tvárné materie. Třeba výraz tváře – překvapení, nechápavost, údiv, strach, radost – to vše jako by byly obecné „stavy“, charakteristické projevy vnitřní situace, které lze vidět ve tvářích mnoha lidí. Vypovídají o čemsi lidem společném – o překvapení, nechápavosti, údivu, strachu, radosti, zvídavosti – výraz je odkazem na obecnost, na to, co člověk sdílí s druhými. Ale s tím, jak v 19. století nastupuje novověký románový hrdina, se významové jádro tohoto slova začalo proměňovat, až se dostalo do jakéhosi zdánlivého vnitřního rozporu, protikladu: vyjádřením toho je sousloví „individuální výraz“. Mnozí zřejmě cítili, že je třeba ukázat, že v každém (jakémkoli) reálném výrazu konkrétní tváře se navíc ukazuje něco, co je čistě osobní, neoddělitelné od dané osoby. Něco uvnitř osoby samé jako by dávalo společné identifikační znaky všemu, co daná osoba tvoří a plodí – všemu, v čem se projevuje, alespoň pokud je konzistentní osobou.

Ale proč Čapkovi nestačí slovo vyjádření? Proč je nepoužil? Člověk se především projevuje (vyjevuje něco ze sebe), vyjadřuje – tedy ukazuje v tom, co tvoří a plodí něco ze svého vnitřního ustrojení. Proč nestačila tato slova (vyjádření, projev), která jsem použil, když jsem chtěl popsat posun ve významovém poli slova výraz? A hlavně, má Josef Čapek skutečně na mysli tento „individuální výraz“, který je neoddělitelně vložen jako naše nesmazatelná stopa do všeho, čím jsme, co ze sebe vydáváme? Jde mu o to, že vše, co děláme, nese náš podpis, jde o jakousi signaturu, znamení, že si za tím, co děláme, „stojíme“? Ale i kdyby – nestačila by tu „osobitost“, odkazy na identitu? Slovo výraz zároveň odkazuje na rozpoznatelnost, na nutnost registrovat to co není nahraditelné, co není ztracené v nerozlišitelnosti, co je zvýrazněné. Dá se říci, že pokud známe nějakého výtvarníka „dobře“, naučíme se vnímat jeho individuální výraz, mluvíme o typických výrazových prostředcích atd., ale to se týká autora. Čapek ale přeci nemluví o osobnosti autora, mluví o něčem jiném, o modernosti. Nechme tedy ty, kteří to potřebují, aby se zvýrazňovali, i o tom Čapek píše, ale sledujme to podstatné.

Výraz, tak jak ho Josef Čapek v tomto případě používá, si ponechává ve svém významu cosi z obecnosti. Nejde zde o „pouhý“ rukopis dané osoby, nejde zde o poznávací znak vnitřně konzistentní individuality, ale nejde zde ani jen o obecný výraz. Jde o výraz spojený s nějakým v „modernitě malování“ sdíleným přístupem ke světu, k obrazivosti, k vitalitě. Josef Čapek tu směšuje oba odlišné významy tohoto slova. Jde tu o „něco mezi“.

Ale jak to, co je „sdílené“ moderními malíři, vůbec uchopit? Jak a v čem, čím má být vytvářena v moderním umění jednota výrazu v tom smyslu, jak jej sám Josef Čapek používá? V doslovu ke knize se r. 1954 Josef Císařovský (v době tuhého komunismu) snaží ukázat, že právě tento Čapkův článek je zásadní, a proto je podle něj celá sbírka jeho textů o výtvarném umění a výtvarnících pojmenována. Ale článek je to ve velké části nevýrazný, popisný, snaží se ukázat různé identifikační znaky moderního umění a naopak, znaky umění „překonaného“, a nejblíže se k výrazu dostává tam, kde popisuje cosi jako autenticitu, to, co probleskuje mimo tradiční vizuální kontrolu. Ale to jsme tam, kde jsme byli: v čem se novost moderního výtvarného výrazu projevuje v jednotlivých velmi od sebe odlišných výtvarných dílech moderního umění? Co tu Josef Čapek vídí za jednotu a čím je nesena? Ukázat na podobnost těch nebo oněch znaků je pro porozumění jednotně chápanému „výrazu“ nedostatečné. Josef Čapek dále klade moderní výtvarný výraz do protikladu k malířské eklektice, vymezuje moderní výraz ve srovnání s tím, co bychom dnes nazvali akademická produkce, pokouší se o komparaci:

Kdybychom experimenty eklekticky klasicizující, které už v různých obměnách chtěly moderní projev jakýmikoli kompromisními úpravami uvésti ke zdání projevu klasického, řádně kontrolovali se svobodným projevem moderním…

Čapek zde sám pro srovnatelnost opakovaně užívá slovo „projev“, porovnává odlišné projevy a vyhýbá se zde slovu „výraz“. Jde mu o obraz jako výsledek malířského napření v procesu tvorby, pokračuje o obrazech eklektiků:

Jako kdyby byly adresovány jinému, těžkopádněji smyslovému typu lidí. Jejich důkladná kompaktnost a masivnost zdá se bystřejšímu člověku zbytečnou a mnohdy omezenou a nudnou, a jejich sentimentální atmosféra rozkládá se v jakési vlažně zatuchlé neživotnosti a nepřítomnosti.

To je stále jen snaha povrchně popsat, ukázat, čím moderní výtvarný výraz není. Josef Čapek zde neumí ukázat, čím je, ale přeci jen se alespoň drápkem zachytí, pokračujme:

To je stále jen snaha povrchně popsat, ukázat, čím moderní výtvarný výraz není. Josef Čapek zde neumí ukázat, čím je, ale přeci jen se alespoň drápkem zachytí, pokračujme:

Nevím, proč Josef Čapek v r. 1924, kdy psal tento článek, nenapsal celkem jasné „B“, které dnes vidím. Pokud vůbec můžeme tvrdit, že „o něco jde“ a toto „něco“ je moderní výtvarný výraz, pak je třeba porozumět a jasně pojmenovat, že se v moderním malířství odkrývá něco víc, než je individualita tvůrce a zároveň něco víc, než je dostupná vizualita světa chápaného jako prostor tří kolmých os. V tomto „zobrazovacím vyhnanství“ perspektivy žilo výtvarné umění „zakleto“ stovky let, od doby, kdy bylo vše výtvarné spoutáno do zdánlivě objektivní formy zobrazování. Alespoň částečně se z tohoto jha dokázali vymanit ti největší tvůrci. Ale přišli ti, kdo toto jho prolomili – především Cézanne. Moderní výtvarný výraz je skutečně výrazem sdílení toho nejobecnějšího – totiž sdílení překvapivosti a imaginativnosti našeho vizuálního myšlení a z toho odvozeného výtvarného myšlení. Slovo „výraz“ je zde použito správně. Jen je třeba nechodit okolo něj jako okolo horké kaše. Nejde tu o nějaký individuální výraz. Prostě se sem toto slovo vrátilo v celé své původní kráse, protože každá tvář a každá postava se projevuje ve výrazech a gestech, i každý obraz má výraz – odkazuje na nějakou naši obecnou zkušenost s tím, co jako vizuální vnímáme (nejen vidíme). Výraz je pojmenováním pro aktuálně zachycené „rozpoložení“. Jde mimo zobrazování realistické, byť by se takové zobrazování snažilo o sebevětší věrnost čemusi, co nám je fotografií sugerováno jako „skutečnost“. Rozpoložení nezachytí fotografie, ale právě jen moderní obraz! Obraz může být spojován s výrazem právě proto, že skutečnost ve své vitalitě nemá se zdánlivým realismem fotografie nebo realistického obrazu mnoho společného. Do Čapkovy škatulky „moderní umění“ patří takové obrazy, které vizuálně nesou víc, než jen podobu; cosi se do nich vtiskává, jde tu o něco jiného než „pouhý obraz“. Přečtěme si jinou pasáž z této knihy, textu o patnáct let staršího:

Neodvisle od starověkých a evropských slohů vyrostl zde /u černošských totemových soch/ dokonalý sloh, který zcela po svém a dokonaně uskutečnil svůj zvláštní názor o prostorových dimensích a tělesnosti, s kterým se setkal nový vývoj evropského malířství určený dílem a příkladem Cézannovým…
…Popud k nové skladebnosti obrazového prostoru vyšel však od Cézanna a je ztajen i v stylech historických, v každém skutečném umění.

A o pár řádek výše:

Jistě je v tom veliký rozdíl: zobraziti postavu nebo udělati panáka, figuru, postavu. Zobrazit jest něco pasivního, kdežto udělati, vytvořiti, to jest konkurence se stvořením a zároveň boho- či modloslužba k Stvoření. /tučně JČ/

Nejde o to zobrazit, jde o to „udělat obraz“, vytvořit ho! To vytvořený (udělaný) obraz může mít výraz, tak jako totemová soška!
Je jen škoda, že přímá a jasná pojmenování, se kterými Josef Čapek do tématu obrazu a skutečnosti jako mladý muž vstoupil, rozředil posléze v teoretických úvahách o významu umění, v obhajobách těch či oněch skupinových východisek. Tato jeho mladistvá přímočarost a čistota by se mu hodila právě tam, kde o desetiletí později spekuluje o „výrazu“, aniž by si otázku po tom, co je to „skutečnost“, „tělesnost“ a „stvoření“ dovedl nově a lépe položit, nebo si alespoň své mladické vhledy udržel.
Je to memento pro všechny, kdo chtějí sloužit dvěma pánům. Je to memento, střezme se polovičatostí v myšlení. Nic z toho, čemu porozumíme, co pojmenujeme, nám nemusí zůstat otevřené, přístupné.