Konvertité

Na počátku tohoto článku stojí podiv. „Vůbec mi nepřipadá, že jsi konvertita,“ řekla mi jedna blízká osoba, krátce jsem se zamyslil a odpověděl: „Ano, byl jsem vychován v rodině, kde se duchovní skutečnosti vůbec nestaly předmětem hovoru, byl jsem v sedmdesátých letech formován spíše levicově myslícími strukturalisty, ale když jsem prošel tím, čemu se říká konverze (když jsem uvěřil), nebyl to pro mne žádný obrat, žádná významná změna – bylo to jen přitakání něčemu, co pro mne bylo jakousi „samozřejmostí“. A tato otázka mne následně vedla k delšímu přemýšlení o těch, kdo jsou snadno rozpoznatelní jako „konvertité“.

„Projít konverzí“ pro mnohé znamená provést dva zásadní (a přitom zcela odlišné) myšlenkové posuny, jakési překročení hranic. Předně přijmout skutečnost toho, že v centru vztahu k druhým je člověk-Bůh, konkrétní Ježíš, a zároveň přijmout nějaké zformalizované prostředí, které zprostředkovává možnost konverze, přijmout jakousi institucionalizaci umožňující „život“ křesťanské zvěsti, přijmout nějakou společenskou strukturu jako reálné „zhmotnění“ Kristovy skutečnosti ve společenské realitě a nositele evangelia jako poselství. Lhostejno, jde-li o relativní a v kultuře „plující“ konkrétní společenství okolo nějakého křesťanského „guru“, zformalizovaný „Křesťanský sbor“ nebo metafyzicky ukotvenou Církev, či cokoli „mezi“, jako např. institucionalizovaného guru typu „halík“ (farář, „na kterého chodím“).
A tak se konverze stává pro mnohé závazkem duchovním na straně jedné, a společenským na straně druhé. Pro mnohé je pak církevní společenství či nějaká církev či Církev jakýmsi „dubiskem“, ke kterému se skrze konverzi „přitulí“, a zavedené formy „duchovního života“ v daném společenském (křesťanském) prostředí se mu pak stávají oporou pro jeho další každodennost. Vidím to kolem sebe, ale nemám s tím valné zkušenosti.

Žil jsem v duchovních skutečnostech, které mě dovedly k okamžiku, kdy mi bylo jasné, že existuje dobro a zlo a že člověk sám je slabý a bez jména Ježíš se neobejde, nemůže v těchto věcech obstát. Nechal jsem se pokřtít a završení toho mě dovedlo do katolické Církve. S cestou k osobnímu, fyzickému vztahu ke Kristu je to složité, tato cesta u mne není u konce a nikdy jsem si nemyslel, že se s ní „jednou provždy“ vyrovnám jakýmkoli aktem, skrze jakoukoli svátost, ať už jsou svátosti a svátostiny sebedůležitější. Snad je tato cesta pro každého dlouhá a skončí, až už nebude třeba světla Slunce ani světla lampy a Bůh sám nás bude ozařovat. Snad.
Především jsem přesvědčen, že každé koleno se musí sklonit a každý jazyk v pokoře vyznat „Ježíš Kristus je Pán“, to je skutečný obsah mojí konverze, tato absolutní konstatace.
Ale co to znamená pro reálie mého života, to se mi již desetiletí postupně projasňuje, aniž bych měl naději, že přestanu tápat.
Nekritizuji křesťany, kteří mají „vše jasné“, protože jim kněz každou neděli přečte příslušné pasáže Bible a dá „kázání“, ale nad tvrzením o „Ježíšově jménu“ a „každém kolenu“ se začnou trochu ošívat a raději zavedou řeč jinam. Kázání je pro mne většinou příležitostí k pokání, je pro mne mementem, protože tak málo kdy přináší skutečný obraz, předobraz, tak málo ikonicky ukazuje to podstatné, a tak často nabízí stokrát přemleté odpovědi na otázky, které si vůbec není třeba klást a které si asi ani nikdo neklade. Často se přitom tážu, zdali Pán najde ještě někoho skutečně věřícího, až přijde, a pak mám další příležitost k pokání nad namyšleností sebe samého. Vlastně je mi jen divné, jak mnoho věřících lidí tápe tam, kde nemám nejmenší pochybnost a ve věcech, ve kterých jsem se při své „konverzi“ nepotřeboval vůbec nijak měnit. Přitom tato samozřejmost není žádná moje zásluha, Proč mnozí nemají „jistotu“ víry, když věří?

Víra je dar, který jsem dostal, a je to dar vhledu do skutečnosti. Do duchovní povahy skutečnosti. Nic víc. Nepřitulil jsem se k nějakému společensky etablovanému dubisku, ale k duchovní kotvě jména Ježíš, která je centrem dění skutečných dějin a bude jím až do konce. Lidsky se přitom nejvíc obracím k Marii, která je přímluvkyní a přitom královnou, je prostému člověku (jako jsem já) nejbližší, je nejbližší v té samozřejmosti mateřské náruče, to mám nezpochybnitelně prožité.

Mnozí konvertité sledují dění v Církvi a stávají se aktivisty toho či onoho, co považují za aktuální, a jsou znovu a znovu zklamáváni. Ano, vypadá to tak, že Církev je v defenzívě, a jeví se to tak jak ze strany aktivních „pastoračních modernistů“, tak ze strany konzervativců. Ale Církev je přeci v defenzívě odedávna, a v podstatě ani nemůže být jinde, protože jak jinak – je deformována neustálými mocenskými ambicemi jedněch i druhých, je deformována snahou o kontrolu tam, kde má být především majákem duchovních hloubek – lze to analyzovat, lze se tím trápit, ale není významnější něco jiného?
Na počátku jsme byli posláni pojmenovávat a velmi brzy to skrze ambice jedněch a druhých skončilo v babylonském blábolu. Já čtu v Novém zákonu o tom, že jsme byli posláni ještě v mnoha jiných věcech – ke hlásání radostné zvěsti především, ale nejen k tomu, v tom se s letničními neshodnu. S konvertity, nebo lépe řečeno s jejich částí, se neshodnu v tom, že „spolkli“ spolu s konverzí něco, co k ní podle mne nepatří, ono církevně staticky zformované a definitivní „takto to je se světem“. Neshodnu se s nimi v tom, že jde o Církev, vnímanou jako instituce, která vyhlašuje „pravdy světa“. Samozřejmě mi není lhostejné dění v Církvi a kolem ní, nadchl mne papež Benedikt ,a to mne dovedlo až k rozhodnutí vydávat tuto revui; samozřejmě, bylo pro mne velkým rozčarováním, co následovalo, když nastoupil František. Čtu a sleduji dostupné zprávy o tom, co se odehrává ve Vatikánu, ale vše v dosti značném odstupu: záleží přeci na něčem jiném.

Nejsem konvertita, který říká „vím, komu jsem uvěřil“, a pak si přečte aktuální znění aktuálně vyhlášených kodexů „církevních pravd“ a na stvrzení tohoto podstatného tvrzení toto vše akceptuje svým „Amen“. Chápu, že Církvi je třeba přitakat, sjednotit se ve vyznání víry, ale vadí mi, když se vše nesmyslně racionalizuje. Nejsem ani z těch „konvertitů“, kteří si myslí, že konverze je věcí vnitřní nasměrovanosti, jakési radikální hygieny ducha, a halíkovsky se etabluje v jakési self-analýze vlastních chtění někde mezi křesťanstvím a buddhismem. V konverzi přeci vůbec nejde o nějakou „hygienu“ toho, co považujeme za „vnitřní procesy“, vůbec nejde o procesy, to jsem přesvědčen. Jde o to, jak vnímáme to, co se nás týká, jak nasloucháme hlasu, který nevychází z nějakých „archetypů“, nemá nic společného s „psychologií“, je reálným slyšením, a my děláme velkou chybu, když se zeptáme nejbližší (třeba i církevní) autority a necháme se uchlácholit oním „jdi spát, nevolal jsem tě“, zahlušíme se světem a máme „klid“, ještě potvrzený Pavlem, že se nemáme zabývat věcmi, do kterých nám nic není.

Měl jsem se toho blízkého člověka zeptat, jak vlastně chápe otázky, úplně jiné, které si klade člověk vychovaný v duchovním prostředí, tedy ne-konvertita. Jinak řečeno – chtěl bych se zeptat, jestli má jako ne-konvertita vědomí oné „samozřejmosti jména Ježíš“, té, o které píšu na začátku. Zdali má povědomí o samozřejmosti duchovních skutečností, které nemusím nijak „roubovat na svět“, protože vytváří základ, nevyvratitelný základ pro porozumění dění a světu?
Musíme to ještě probrat.