Kontexty podruhé
V minulém čísle Revue Trivium jsem slíbil, že se znovu podívám na časopis Kontexty. S trochou obav jsem otevíral obálku s již „válečným“ časopisem.
Co jsem mohl čekat? Moje naděje, že se Kontexty budou snažit proplouvat mezi nepojmenovanými úskalími (viz minulý článek) se rozplynuly. Bohužel. Připadá mi, že celá dnešní západní mediální kultura je postavena na kavárenské představě, že pokud se něco stane převládajícím přesvědčením, stane se to také skutečností. A na časopisu Kontexty, číslo 3/2022 je to vidět o to víc, že se programově prezentuje jako časopis kritického a realistického myšlení.
Hned na začátku bych měl pro autory Kontextů jednu radu. Je lépe se tvářit, že se „to“ do redakční uzávěrky nestihlo, vyčkat a spolknout první vzrušené reakce, počkat, až odezní hysterie. A pak počítat do deseti, než začnu opakovat hloupá černobílá schémata a mantry. To vše je lepší, než se po nějaké době stydět.
Ano, i Holan napsal v roce 1945 ódu na Stalina, také se svezl s vlnou, a po nějakém čase asi nebyl rád, že mu to vyjde v sebraných spisech. Že je to letos u nás „totéž v modrém“?
V Kontextech toho spoustu přebývá, je zde řada hloupých zjednodušení, komentářů bez odstupu, a tak jednu konkrétní radu: když píšete o Rusku, uvažte především, že je úplně jedno, jestli byl ukrajinské národnosti Brežněv nebo Kosygin, a je jedno, že Stalin byl Gruzínec a ne Rus a že jsme dnes svědky války na území bývalého Sovětského svazu a to v místech historického centra staré Rusi a ne někde na periferii… Zkrátka nejsme v černobílé situaci, která by nás nutila říkat ano ano – ne ne.
V Kontextech jsem četl spousty stránek o tom, jací že jsou to Rusové odedávna a navždy, jak se s nimi nedá počítat, atd. Ale uvědomují si autoři a pan šéfredaktor, že pokud něco platí o Rusku, pak to velmi podobně platí i o Ukrajině? Její značná část byla staletí součástí Ruské říše, sedmdesát let s bolševickou správou. Představa, že existuje něco jako na ruské tradici významně kulturně nezávislý „ukrajinský národ“, vedla k tomu, že po r. 1939 v její dnešní západní části ukrajinští nacionalisté vraždili svoje sousedy, Poláky a Židy, a vítali útočící německou armádu. Jde o krvavou zemi, kde ve dvacátém století v několika vlnách zemřely miliony lidí, a když dnes slyším, že patří do Evropy? Ano, Podkarpatská Rus snad, leccos tam, infrastrukturně i kulturně, vybudovalo Československo, leccos Polsko severněji i východněji, ale odtud prakticky všechny Poláky deportovali na původně německá území. Ukrajina žádnou jednotnou historii nemá a představa, že lze jedním vrzem vydělit „prozápadní“ Ukrajinu z „nenapravitelně byzantinského a asijského teritoria Ruska“ a přivinout si ji na evropská ňadra? Pánové, to jste tak naivní?
Vždyť v současném konfliktu ukrajinský národ teprve vzniká – a nikdo neví, jak to dopadne. A nemůžeme předem vyloučit, že to dopadne tak jako v devatenáctém století s Polskem. Polská národní identita vznikla v době, kdy Polsko prohrálo svůj boj o udržení starého polského království; jenže tento mocenský celek neměl nikdy žádné pevné hranice, jednou byl spíše na Litvě, jindy na území dnešní Ukrajiny, Běloruska. Podobnost je tu zřejmá: Polákům, kteří měli za sebou stovky let státnosti, pomohlo ke vzniku moderního národa to, že o svoji státnost přišli, dokonce opakovaně. Do jaké míry mají Ukrajinci zajištěnu svoji národní budoucnost v hranicích před zahájením války? Kdo je takový věštec, že si to dovolí jednoznačně tvrdit? Ano, současná tragédie bude do budoucna znamenat základní vklad do národní identity, ale také frustraci. Ale toho času a toho utrpení…
Ale jde tu především o časopis Kontexty a způsob, jak se vypořádal s tím, co je především tragédií. Namísto toho, aby předestřel souvislosti, ukázal tuto tragédii v širších kontextech, postavil se na ideologické pozice: nic z úvodních čtrnácti stran tohoto čísla Kontextů nemuselo být publikováno vůbec a rozhodně to nemělo být publikováno aktuálně – a bez odpovídajícího kontextu (když už se tak tento časopis nazývá). Zjevně dvojí optika, ideologické brýle. Za některé formulace i za celý kontext se, pánové, budete v odstupu stydět.
Co považuji za klíčové a příznačné: František Mikš znovu otevřel důležitou otázku pravdy - píše o tom, že Rusové (a s nimi i Ukrajinci, pro jistotu dodávám, kde by jejich pravoslavná církev sebrala něco jiného?) chápou rozdílně pravdu, která je daleko, a „istinu“, jistotu, která je blízko. Jenže to vykládá, jak se mu to hodí, sekulárně. Mikš nepíše, že o velikonocích Rusové i Ukrajinci svorně na zvolání „Kristus vstal z mrtvých“ (Christos voskres) odpovídají „istěno voskres“. Mikš má pravdu v tom, že takto chápaná jistota je pozemská, ale je skutečná a je pravdou, protože je založena na spásném jednání člověka – Boha zde na zemi, je založena v samém základu křesťanství. Bez tohoto konstatování řekl pan šéfredaktor o pravdě jen polovinu pravdy.
A nepsaly Kontexty v minulých číslech opakovaně o tom, že se právě v Evropě velmi zřeďuje porozumění pravdě jako něčemu, co není věcí diskuse nebo hlasování, pravdě, která je pravdou skutečného? Nepsaly o tom, že Evropa už nevěří na žádnou pravdu, jen na zcela pozemskou, nijak nezaloženou statistickou přesvědčivost toho, co se podaří zmanipulovat a vnutit silou médií? Proč se k tomu Mikš nevrátil? Co tedy vlastně Rusům (a Ukrajincům) vyčítá? Z jaké pozice, najednou tu „západ“ vyčnívá jako morální garant a reprezentant pravdy světa?
Kontexty podlehly aktuální vlně, ve které kdekdo vrhá špínu na Rusko, aniž by si jen připustil, že velká většina téže špíny leží i na Ukrajině a USA. Vehementně oslavují a obhajují základní koncept: jde tu o spor mezi Západem se svojí demokracií (reprezentujícím vyšší vývojové stádium společnosti a tedy s kladnou dějinnou úlohou ve světě) a východními despociemi (jejich dějinná úloha už je za zenitem, je vývojově „nižší“). Hlava mi nebere, jak se intelektuálové, hlásící se k pravicovému myšlení, tak snadno zasnoubili s ideou pokroku, ale hlavně, proč s ní vyšli tak „honem honem“ ven? To mám v Kontextech číst, které že to společenské formy jsou odsouzeny k odchodu z jeviště dějin?
Jan Obrtlík hned na úvodu svého článku napsal, že Okamžik, kdy první ruský voják kdesi v mrazivé noci na 24. února překročil ukrajinskou hranici, byl také začátkem konce účasti Ruské federace na mezinárodním společenství . Krásná věta, hodná básníka v roce 1945. Kdyby byl autor o trochu bystřejší, vyslovil by to jako přání. Ale on to jednoznačně konstatuje, ze svého moravského bytu o tom asi něco ví. Ale mohl by se předtím zeptat třeba pana Módího, který bydlí v Novém Dílí? Toho, který pěkně zostra vystartoval na Američany, když se pokusili bez jeho vědomí intervenovat v indických přístavech, aby tamní společnosti nepřijímaly lodě z Ruska? A také by se mohl zeptat představitelů zemí, sdružených v OPEC. Etc. Jistě, bystře pochopil, že cílem západních zemí bylo dostat Rusko do izolace, jel na vlně. Ale ono se to zcela zjevně nepodařilo a nedaří. A čtenáři Kontextů jsou zpravidla ti, kdo se v takových reáliích vyznají, není to redaktorům trapné? Atd.
Toto číslo by se mělo jmenovat Některé vybrané kontexty, ale ani to by moje zklamání nevystihovalo zcela. Ale velmi se těším na další číslo: zdali v něm bude nějaký posun. Zdali v něm bude něco o vypínání webů, hanobení rasy a národa, o energetice, a vůbec se těším na to, v jakých kontextech budou Kontexty psát, doufám, že ne o tom, jak nám tu roste a vzkvétá ta naše, západní svobodná demokracie, nositelka pokroku, s jednotnou a pevnou, skoro až neochvějnou protiruskou frontou, kterou si rozvracet nedáme!
A po porci nutného sarkasmu ještě omluva těm, k jejichž článkům v Kontextech 3/2022 jsem se nedostal: Snad ještě nebude všem dnům konec.