Konec panství a vztah k dějinám

Kdo viděl film Marie Terezie, mohl si všimnout, že Marie, pod vnějším tlakem, potřebovala šlechtu, ve které by měla oporu – už proto, že právě od šlechty získával stát podstatné finanční zdroje – z majetkové renty. Proto vzniká katastr – soupis nemovitostí a hospodářských celků, aby bylo možné pozemkovou a na panství navázanou hospodářskou daň rovnoměrně vybírat. A v této situaci přichází její manžel, František I. Štěpán Lotrinský, podnikatel a obchodník s hedvábím, a ten vyzbrojí a vybaví „ze svých peněz“ celou velkou vojenskou jednotku. Tradiční řešení získávání zdrojů státu je tu kombinováno s mocenským použitím soukromého kapitálu, který není vytvořen majetkovou rentou! Zásadní věc. Je polovina osmnáctého století: který divák filmu si toho všiml a zamyslel se nad tím?

Marie Terezie a po ní Josef II centralizovali stát v rámci monarchie, ve Francii centralistický model převzali po Burbonech revolucionáři, ve vznikajících Spojených státech amerických se forma panství (britského hrabství) nikdy zcela neprosadila (některá území měla v tomto smyslu výsady) a po vyhlášení nezávislosti nastoupil zde už zcela nový model centralizovaný skrze volný tok peněz. Šlo o „světový“ proces, alespoň v rámci tehdejšího „civilizovaného světa“. Civilizovaného světa, tehdy ještě s otroctvím? Ano, pokud civilizovaný svět chápeme jako svět, ve kterém hrají hlavní roli peníze. Otroctví? Nešlo tu o nic vznešeného. Stálo v cestě volnému pohyb stejně tak jako postavení nevolníků v panství, nebyli zapojeni a zavázáni do všeobecně se roztahujícího svět kontraktových vztahů vyjádřitelných penězi.

Kdo ale u nás tehdy, na přelomu 18. a 19. století viděl, že panství samo o sobě jako uzavřená ekonomická jednotka „patří minulosti“? Kdo? Vždyť panství bylo nejen ekonomickým celkem, ale především celkem sociálním, zajišťovalo vzájemnou výměnu, stabilitu, ještě žilo ze středověké představy o společnosti strukturované, hierarchické, nehomogenizované. Podstatné vztahy zde byly řešeny naturální směnou. Panství de facto tuto strukturu vytvářelo a udržovalo. A najednou nelze pominout, že majetek vzniká i jinak, než jako důsledek podílu na držení správy, že vzniká „mimo panství“. A že se to týká nejen měst, která byla do konce osmnáctého století relativně malá (nic nemohlo předvídat bouřlivý růst měst, který přišel o padesát, sto let později). Dalo se v tom všem na konci 18. století „vyznat“? Asi stejně obtížně, jako se dnes velmi obtížně snažíme pochopit procesy, skrze které se nám svět proměňuje před očima.

Od konce osmnáctého století začalo docházet ke změnám ve formách vlastnictví, které se dotýkaly především měst, a tyto změny došly po polovině století devatenáctého až ke zrušení panství jako ekonomické jednotky. Jaké k tomu byly důvody? Ať již byly jednotlivé kroky, které postupně oslabovaly tradiční panství, zdůvodňovány jakkoli, především šlo o to homogenizovat majetkovou směnu tak, aby byla pokud možno zcela převedena na finanční (kontraktové a daňové) vztahy. Města již na to byla připravena a jejich význam proto rostl, rostl význam „podnikání“, které přesahovalo doposud běžné modely výroby a směny. Pro ty, kdo se zabývali penězi, bylo jasné, že panstvím v jejich původní podobě „odzvonilo“.

Jenže panství jako územní celky měla celou řadu vnitřních vazeb, vytvářených po léta, zvykové právo v oblasti redistribuce v rámci života v panství; byla tu nesporná obecně pociťovaná odpovědnost správce panství za obyvatele, tradiční místní vztahy... Vše tohle se rozpadalo a pak škrtnutím pera zmizelo. To ale trápilo novou nastupující elitu jen pramálo. Šlo tu o něco jiného – šlo o to, aby peníze zasahovaly do celého spektra společnosti – tím se jejich oběh zmnohonásobil, to bylo cílem, nahradit naturální vazby a naturální směnu egalizujícím individuálním kontraktovým modelem. Ale ne pro peníze samé. Šlo o zcela nový nástroj moci, a o moc šlo především. Zasáhlo to nejen společenskou strukturu panství s jejími „záchytnými“ schopnostmi, ale i roli držitelů panství při správě státu.

Správci panství se tradičním způsobem podíleli také na stavovské správě státu. A nezávisle na tom tu v peněžní oligarchii vzniká ne zcela stejnorodá skupina těch, kdo se „ale zcela nově, neformálně“ podílejí na chodu a zaměření státu a nenesou přitom žádnou přímou odpovědnost. Vládní zakázky centralizovaných států nutně vedly k vytvoření dominantních dodavatelů a půjčovatelů, kteří si mohli začít diktovat. A z nich se stali političtí hráči, vyrůstala tu zcela nová vrstva nobility, z části vyšla z tradiční šlechty, ale dostala se do zcela jiného postavení, než bylo postavení správce panství a vůbec jí nešlo o zastupování šlechtického stavu ve věcech správy státu.
Stejně jako se rozpadal význam panství jako tradičních kulturně-hospodářských celků, ve kterých vrchnost odpovídala za celek života panství, oslabovala se a zároveň měnila i dosavadní role státu. I zde docházelo k potlačování a oslabování pociťovaní odpovědnosti vládce za společenský a kulturní život státu a jeho obyvatel. Čím byl tento model nahrazován a čím byl nakonec nahrazen?

Žijeme v představě, že ekonomika podnikajících subjektů je zaměřená čistě na získávání peněz, které jsou abstraktním měřítkem hodnoty a majetku: v rámci obchodních pravidel a jisté „přehlednosti a férovosti“ obchodních kontraktů. Liberální teorie trhu tvrdí, že podnikatelé soutěží o to, kdo nalezne lepší výrobní a obchodní strategie, komu „vyjdou“ jeho investice atd. A že ty, kteří se chovají „nekorektně“ po nějakém čase „anonymní trh“ z této hry vyloučí. Ale to je jen optimistická teze pro uši „lidu“.

Velká část elit, které obcují s penězi, má jeden základní zájem, totiž aby se co nejvíc rozšířilo panství peněz, pokud možno ničím nekrytých, fiktivních, aby tím vzrostl jejich podíl na reálné moci.
Ti, kdo podnikají s penězi, mají zájem na tom, aby se na finanční kontrakty převedlo vše, co bylo doposud vytvářeno skrze nefinanční vztahy, aby se společnost pokud možno homogenizovala. Za jakoukoli cenu, války nevyjímaje. A stát? Aby se stal loutkou v jejich rukou, loutkou, která bude sloužit především k tomu, aby bylo možné finanční toky (a zejména státní zakázky) kontrolovat. Státy byly na přelomu 18 a 19. století nuceny se centralizovat, jinak by v mocenské soutěži neobstály, ale málokdo si uvědomoval, že dříve byly svázány s tradičním systémem vládnutí, který se opíral o stavovské rozvrstvení společnosti a sdílenou odpovědnost. A o tuto svoji oporu přicházely, až zůstaly v redukovaném světě, určovaném toky finanční směny, jako nahý v trní.

Skončí tradiční státy v postupném rozpadu tak, jako skončila panství? V jedné diskusi jsem se setkal s tezí, že se doba na konci 19. století vrátila k podobnému klientelismu, který se vytvořil v pozdním Římě. Ale podle mne je to ne zcela přesné a může to i zavádět. V něčem tu jde o zcela obrácený motiv: v klientské pozici se u nás ale i v celém světě ocitli sami představitelé tradiční mocenské vrstvy, která si u nás (ještě po středověkém způsobu) nárokovala dědičné právo na územní správu, a později se do podobného klientského postavení dostali (byli dosazováni) „zvolení“ představitelé států.

Tento proces postupuje dál a mnohým se jeví, že není cesty zpět. Ale může nám pomoci, pokud některým věcem porozumíme a budeme si vážit všeho, co nejde redukovat na vztah kupující a prodávající, když si naplno uvědomíme, že všechno není za peníze a že dnes jsme podváděni právě v tom, že to, co se ukazuje jako „hodnoty“ nadřazené státům (planeta, rovnost, svoboda vůči tradičním určením – gender apod.) Většinou jsou manipulativní nástroje, které ovládá ta či ona finanční lobby.

Ještě v celém dvacátém století tu existovala (a v mnohém až dodnes) nepřekročitelná bariera, za kterou se „schovávala“ realita moci. Dnes již žijeme v pouhých kulisách států. Makro-podnikatelské subjekty jsou subjekty skrytě mocenské a státy jsou na nich závislé. A jako pokusné balónky jsou občas vypouštěny teze o „společenské odpovědnosti firem“. Jsou to vlaštovky, zkoušky, do jaké míry bychom byli ochotni státu vzdát. Vždyť už je dnes mnohdy jen loutka, prázdná skořápka.

V posledních měsících se může zdát, že se tento systém trochu zachvěl ve svých základech. Ale není to jen naivní vize? Ano, musíme se prodávat, abychom mohli kupovat, není vyhnutí, není zbytí. Ale co udělat, abychom přes to všechno nebyli v postavení otroků? Otroků, kteří sice nemají kovová pouta, ale jsou svázáni skrze displeje, QR kódy, kterým sami nerozumí, debetní účty a reklamy…
Ale sami pro sebe nemusíme přijmout za své, že žijeme ve světě, který je určen kontrakty. To je zásadní. Máme něco společného, co není ke koupi. Tedy pokud nejásáme, že den ze dne dostane občanství malého národního státu fotbalista z jiného kontinentu jen proto, aby mohl hrát za „náš“ národní tým.

Pro ty, kdo ještě rozumí, co jsou to dějiny, platí, že dějiny jsou dějinami spásy a zároveň dějinami kultury. To by měli vědět všichni věřící křesťané. Ale málokdo si uvědomuje, že jsou tedy zároveň i dějinami destrukce kultury a zatracení! Lze se pokoušet to nevidět, lze si to zakrývat, ale…

Zatracení jako téma není naší věcí, stačí jen o něm vědět, vědět, že Jan napsal Apokalypsu, a vědět, že to pro mnohé nedopadne dobře. Ale druhá věc je starost o naši kulturu, proto je třeba se snažit porozumět tomu, co je to „obstát“ v reálné dějinné situaci. A porozumět tomu, čemu bychom se měli vyhnout a čemu bychom měli vzdorovat, čemu se bránit. A měli bychom vědět, že nejhůř, nejhůř na tom budou ti vlažní, které Prozřetelnost vyvrhne za svých úst. Vlažní? Škudlilové a přizdisráči často ctí Zlaté tele víc, než mnohý rozmařilý boháč.