Kauzalita minulého a budoucnost jako příčina

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
V tom, co nastalo, od sebe odlišujeme to, co nastalo a máme pro to nějaké zdůvodnění, a to, co nastalo „nečekaně“ a žádné zdůvodnění pro to nemáme. Ale každou takovouto „novou“ věc, zkušenost, každé takovéto „něco, co nastalo nečekaně“, vyhodnocujeme, díváme se i zpět a přehodnocujeme vše, co s výskytem této nové věci souvisí. Hledáme důvody, rekonstruujeme řady příčin.
Číslo: 

Kauzalita je vykládána jako souhrn všech příčin a následků, jako princip, ze kterých vztah příčina – následek v „běžícím“ čase „funguje“. Chceme-li ale porozumět kauzálním řadám, které popisujeme, a jejich skutečnému významu, je třeba se správně ptát, zejména na to, co se stalo jako příčina něčeho jiného a nebo co udělat proto, aby se v budoucnu dělo to, co považujeme za očekávaný následek našeho jednání.
Ptát se na nutné důsledky nějakého stavu nebo aktu (intervence), což je základní myšlenkou kauzality, se ale občas ukazuje jako nekompatibilní s běžnou zkušeností, protože žádný jednoznačně popsatelný „výchozí stav“, ve kterém bychom se mohli zachytit, k dispozici nemáme. Jednáme v důvěře, že to má smysl.

Chceme-li se zachytit, předně potřebujeme vyjasnit význam slova „nastalo“. Bez něj se nesporně neobejdeme, jakmile se pokusíme vykládat alespoň jednoduché, lidsky důležité situace. Vyhneme se mu samozřejmě, když budeme popisovat funkci jednoduchého stroje nebo třeba spalovacího motoru (i tam se nelze vyhnout otázce počátku, ale dá se nad ní mávnout rukou), ale do zdánlivě jasného „fungujícího“ procesu se nám i zde loudí chyby. Dříve nebo později „přijdou“, nastane něco, co nastat mohlo, ale nastat to nemuselo, protože podle očekávání (se) mělo dít něco jiného, totiž to, co bylo předpokládáno. Nic z toho, co funguje, nefunguje tak, že by to nepotřebovalo korekce, když něco „nastane“.
Samozřejmě hledáme souvislosti a víme, jak tuto nedostatečnost a zjevnou chybovost principu kauzality „ošálit“, proto pracujeme se statistikou. Statisticky vzato cosi dosti pravděpodobně nastává a děje se to podle principu kauzality ve statisticky nezpochybnitelném počtu případů. V malé části sledovaných případů se pak možná projeví nějaká jiná kauzalita, nějaká „vyšší synchronní“. V případě motoru vezmeme statistiku všech známých případů této „nepravděpodobnosti“ a cítíme se při jejím vyhodnocování celkem bezpečně… Tiše předpokládáme, že i zde jde o kauzalitu, vždyť kdo by se tím zabýval, důležité je, že se o statisticky významný výskyt námi popsaných kauzálních řad můžeme vcelku spolehlivě (s jistou pravděpodobností) opřít. Můžeme si zamnout dlaněmi, jak jsme se chytře vyhnuli všemu, co by mohlo „nečekaně nastat“, ale mezitím jsme se ocitli na dosti problematickém místě. Na něm se ocitáme, pokud se statistická chyba týká nás, našeho teď a tady.

Čím více se dění týká nás samých a našeho života, tím více se ukazuje, jak je pro nás statistika zhola zbytečná, jak to „nefunguje“ a jak čas od času nastává něco nečekaného a nevysvětlitelného kauzalitou, zato ale více či méně pochopitelného v kontextu našeho života. Citlivější lidé „zpozorní“, už když zjistí, že u toho, co nečekaně nastalo, se jim vnucuje otázka po smyslu dění. Ti otrlejší se začnou ptát později: co je mi například platné, že lávky často nepadají, když jsem byl v Tróji jednou takhle před koncem roku a… co je platné člověku, že nevyléčitelná nemoc, kterou u něj lékaři zjistili, má jen statisticky zanedbatelný zlomek procenta populace? A jak se má člověk vyznat v tom, když mu auto zcela nepravděpodobně „vypoví poslušnost“ právě v situaci odjezdu kamsi do daleka?

Je tu však ještě jiný aspekt věci. Proč se vůbec ptáme na to, co nastane, a proč odlišujeme to, co nastalo, od dění, které se „jen tak“ děje? Proč se ptáme na souvislosti věcí, na smysl dění? Proč chceme vědět „proč“? V jednom ohledu je to pragmatické – nechceme opakovat chyby a chceme opakovat úspěchy. Jsme vzhledem k jednání svobodní natolik, aby se naše „ptaní se“ vyplácelo, alespoň pokud dovedeme sledovat ty správné řady událostí – tedy stavů, které nastaly. A to nejen takové stavy, které dovedeme změřit, ale především události, které identifikujeme jako související. Jenže souvislost je to, co je spojeno s interpretací. A mezi interpretací dění a kauzalitou procesu je jasná myšlenková diskontinuita.

Poučný je v tomto smyslu příběh mladého Jákoba (Gen. 30). Zkoušel, na co přišel, aby se rodila strakatá mláďata – protože věděl, že ta budou podle smlouvy jeho. Řada jeho kroků byla z našeho pohledu zbytečná, ale to není důležité – ve vyhodnocování pozorovaných řad se (i podle nás) nějak trefil a dosahoval svého cíle – strakatá mláďata se rodila častěji než jednobarevná. Tak i my „objevujeme“, ukáže se nám nějaký jev, nějaké skutečnost, kterou jsme dosud neznali, nezařazovali do popisu toho, co chápeme jako běžnou součást dění resp. jakéhosi nereflektovaného pozadí toho, co se nás týká a nebo co sami děláme a my na to, co nastalo reagujeme, zapojujeme toto nečekané do kontextu. Všímáme si toho, co nastalo.
V tom, co se děje proto od sebe odlišujeme to, co přísluší k dění (nepřekvapivě resp. předvídatelně) „co se stalo součástí dění“ a máme tedy pro to nějaké zdůvodnění, a to, co nastalo „nečekaně“ a žádné zdůvodnění pro to nemáme. Ale každá taková „nová“ věc, zkušenost, každé takové „něco, co nastalo nečekaně“, vyhodnocujeme, díváme se i zpět a přehodnocujeme vše, co s výskytem této nové věci souvisí. A pochopitelně „objevujeme“ souvislosti, které jsme dosud neznali, hledáme příčiny, které k dané situaci (nesporně nenastala „jen tak“) vedly. Ve skutečnosti tak kauzální řady, o které se opíráme, přeformulováváme podle toho, co nastává, a neustále re-konstruujeme naše porozumění tomu, co se děje, tak, abychom stále nějak „drželi“ „celkový smysl dění“. Zdá se nám, že „jen“ objevujeme kauzalitu, která tu nějak „ze sebe“ je a k pochopení se nabízí, ale to je jen zakrývání faktu že nečekané je nečekané proto, že je to nové. Znovu a znovu sami sobě sugerujeme, že vše „funguje“, jen my postupně odhalujeme jak. Svět se (prý) děje kauzálně. Ale zabýváme-li se tím, co se týká našeho života, je to úplně obráceně!

Ptáme se na smysl a ten je vždy spojen s tím, co teprve přichází. Do důsledku vzato je právě budoucnost (která nastává) tím základním, o co se při porozumění dění opíráme. To, co přichází, stojí v opozici vůči všemu známému, v čem se již orientujeme. To „nové“, co nastává, nás nutí vytvářet v myšlení logické řady příčin a účinků tak, aby se toto nové neutrhlo z naší zkušenosti. Kdybychom měli dění „pod kontrolou“ (a o to se snažíme), ztratila by budoucnost svoji zkladní vlastnost – totiž že je pro nás neznámá. Jenže my přes všechny své prognózy, ba dokonce přes všechny své intuice, věštecké sny a proroctví (ať už jim věříme nebo ne, tak tu jsou) se vzhledem k budoucnosti nemůžeme na nic spolehnout. Nevíme, co nastane, a pokud něco tušíme, netušíme, kdy to nastane, jakou to nabere podobu.
Základní příčinou naší reflexe dění je tedy budoucnost, která nastává: vždy se totiž liší od našich očekávání, a protože ji musíme stále znovu a znovu zařazovat do minulého, nezbývá nám, než upravovat naše porozumění minulému.
To, co nastává, je příčinou, která vede k přehodnocování naší představy o časových souvislostech (kauzalitě) dění. To, co nastává, je v pravém slovy smyslu příčinou našeho hledání souvislostí, kterým pak (někdy) rozumíme jako kauzálním vztahům.
A naopak, vytváříme si výklad řad kauzálních vztahů a podle nich se snažíme dosáhnout toho, co by podle nás mělo (nemělo) nastat. V mnoha ohledech se nám to daří, ale kontext, ve kterém nastává to, co jsme chtěli, je natolik nový, že dříve nebo později musíme konstatovat, že to, co nastalo, jsme víceméně nechtěli. Šlo to „svojí cestou“ a tu se následně snažíme pochopit.
To, co se děje, má smysl v celku, který aktuálně (včetně minulého) přehlédneme, který jsme schopni vyhodnocovat. Tento smysl celkem přirozeně nemáme k dispozici, hledáme ho. Ale čas běží a tento celek se zvětšuje a zároveň zobecňuje. Ukazuje se nám, že mnohé naše cílené chtění přišlo vniveč a jindy nastaly věci, které jsou blízké našim cílům a to bez našeho přičinění. Můžeme se ptát: má vůbec smysl usilovat? Jde však o to, v jakém kontextu se toto usilování má vnímat. Člověk není sám a podstatné je, jaký je jeho vztah k druhým: můžeme si všimnout, že velký podíl na tom, co se ukazuje jako nové, co nepředvídatelně nastává, je spojeno s druhými a jejich jednáním. Chceme zařadit druhé do dění v jeho přehlednosti ale to se nám nemůže dařit už z povahy věci – a v jistém smyslu se vzhledem k nim chováme stejně nevypočitatelně. S druhými nás něco pojí, právě to, co přichází. Bez porozumění této vzájemnosti v dění i v jednání se nedostaneme dál.

Po tomto konstatování už můžeme směřovat k závěru.Tím, co jsme, se vždy teprve stáváme. Můžeme toto „stávání se“ nechat na každodenním chtění a dosahovat cílů tak, jak je nabízí den. V tom budeme jistě víceméně úspěšní, ale stále méně budeme rozumět tomu, co se proč děje. Nebude to mít smysl, protože v našem (evropském) myšlení každodennost samo o sobě smysl nemá.
Můžeme si vytvořit projekt, cílevědomě k němu směřovat a s vysokou pravděpodobností se nám podaří překonat překážky, které nám nepředvídatelná budoucnost bude klást do cesty, ale projekt přinese něco jiného, než jsme si představovali, už proto, že jsme mezitím zestárli a na smysl dění se díváme jinak. A nebo se můžeme ptát: Co mám dělat? Můžeme totiž předpokládat, že budoucnost není náhodný generátor komplikací a příležitostí, můžeme předpokládat, že za tím vším, co se nás tak nebo onak týká, je nějaká jednota: tak jako je svět jednotou stvoření a jasně vymezených hodnot dobra a zla, tak je i náš život jednotou, která se pro nás stane „přehlednou“ až v okamžiku, kdy se náš život skončí. Jistě – je to neověřitelná teorie, předpoklad, který je možné přijmout a který je možné odmítnout. Ale mnozí se k budoucnosti celkem intuitivně staví tak, jako by tento předpoklad přijali, i když ho navenek (před sebou samým i před druhými) vehementně odmítají. Pokud ho totiž přijmeme, připustíme, znamená to převzít odpovědnosti za své jednání, protože tu jde o „naši“ jednotu. O nic méně. Cosi nás v našem aktuálním žití přesahuje, ale víme, že se nemůžeme „vymlouvat“ na žádnou „kauzalitu“, který by nějak „běžela mimo nás“ a determinovala naše jednání.