Kamenná zeď

Nemám v oblibě teoretiky, leckdy mohou být podnětní, ale teorie bývá pustá, když není spojena s obrazotvorností, s radostí z nečekaného. Tak jsem se setkal s řadou lidí, kteří byli „honěni“ v tom či onom oboru, filosofii nevyjímaje, ale nijak mne nezaujali a vlastně jsem mnohým z nich nevěřil ani pozdrav, protože dávali najevo, že intelektuální hra a abstraktní modely jsou vrcholem toho, co si zaslouží lidský obdiv.
Jsem člověk praxe, který se rád dotýká věcí, protože pak ví, jaký mají povrch, jakou mají váhu, teplotu, jaké jsou „na omak“. A neméně důležité je vyzkoušet si, kolik váží cihla a kolik váží cihla večer, když je spousty hodin zazdívám do domu, ve kterém by měl někdo bydlet. To je zkušenost, něco zcela jiného, než schopnost dobře promluvit o tom, co je to věc a co je to idea, znát vše to, co znají ostatní, a dobře o tom pohovořit. Také to vyžaduje jakousi zkušenost, zkušenost s tím, že stále znovu a znovu používáme slova, ale pokud pro nás slova nezůstanou svým způsobem tajemná, pokud s nimi nakládáme s převahou toho, kdo to umí, není to k poslouchání.

Pracuji se slovy a snažím se pracovat s jejich významy tak, aby se slova otevírala, aby zaznívala tak, jak mají zaznít. Kromě toho dělám řadu jiných věcí, mimo jiné jednou za čas na dva-tři dny jedu skládat kamení do gravitačních zdí. Výborně si u toho odpočinu, rukama mi projde stovky a tisíce kamenů nejrůznějších tvarů a velikostí; pro mnohé je významné, že jsou to třeba i desítky tun. Je dobré si to nebo ono zkusit, ale dělat něco dlouho je důležité, ale zas je třeba znát míru. Kdysi jsem četl o muži, který stále znovu a znovu muchlal a uhlazoval papír, až byl hebký jako nejjemnější tkanina. Byl pro smích? Ne – v jistém smyslu pro strach, nemohl nikoho pohladit, protože by mu strhl kůži.

Stavím skládané zdi, bez konstrukce, bez pojiva, kameny jako elementy zdi spočívají na sobě tak, že zeď stojí. Učil jsem mnoho lidí takové zdi stavět a skládat kameny tak, aby se stavba nebortila. Mnohé to bavilo, ptal jsem se jich proč: „Protože je to skládání kamení“, dozvěděl jsem se často, a nebyla to argumentace kruhem. Na skládání kamení něco je. Jen není pro mnohé. Leckdo se snažil, byl by rád, ale znovu a znovu jsem musel rozebrat to, co postavil, a ukazovat mu, jaké dělá chyby, jak vnucuje kamenům to, co jim není vlastní. Nakonec to někteří vzdali, pochopili, že to není pro ně. Mluvím jako podivný zasvěcenec kamenů? Ne. Jako praktik, který si s kameny tak trochu povídá jejich řečí, protože odpočívá od slov.

Ten, kdo kameny skládá, si nechává kameny podávat, jen velmi obecně specifikuje, co očekává: ploché nebo hmotné, malé nebo velké, kameny jednou stranou vhodné do čela zdi atd. A do zdi v naprosté většině případů položí (umístí) kámen, který dostal. Kdo by hledal kámen, který podle svého mínění právě potřebuje, nenašel by ho, ani kdyby měl k dispozici celé náklaďáky materiálu. Nejde o to hledat správný kámen a kdo se této ambice nezbaví, nemůže zeď stavět, alespoň ne dobře.
Je to úplně obráceně: dostanu do ruky kámen, rozhlédnu se a v těch jeden a půl metrech zdi, na které ve své pozici dosáhnu, ten kámen umístím tak, že „patří“ na místo, kam jsem ho dal. A za několik vteřin dostanu kámen další, a zas uvidím, kam patří, a tak to jde celkem bez přestávek a váhání, než udělám daný úsek a posunu se. Umístím klíčové kameny do líce zdi a vše se opakuje. A tak celkem rychle vzniká zeď, ve které jsou jen minimální škvíry, prázdná místa. Nehledám takový či onaký kámen, jen se dobře rozhlížím a snažím se dělat to, co mám.

„Proč říkáš, že zas bude filosofický seminář o kamenech?“ ptal jsem se jednoho z mých častých spolupracovníků, kterého jsem se snažil naučit, aby pracoval sám. Je to zajímavý člověk, dá se s ním mluvit o lecčems, tak trochu životní trosečník. Řekl mi: „Víš, když tě sleduji, jak pracuješ s kameny, připadá mi to, jako by to byl tanec, taková souhra, jistota i volnost, pohoda.“
„Měl by tě teď učit někdo jiný než já,“ řekl jsem mu, „protože ty se neumíš zbavit představy, že se při stavbě zdi se mnou budeš srovnávat. Jenže já už kameny vnímám a beru do rukou spousty let. Už mne nepotřebuješ, viděl jsi, jak to může a má být. Kdybys teď začal sám, nebál se, tak bys to během roku zvládal a na to, co bys postavil, bys byl hrdý…“

A v duchu jsem pokračoval s tím, co už jsem nemohl říci nahlas, protože už by to byl opravdu filosofický seminář.
Skládání zdi svědčí o tom, jak důležité je chápat, co je to „někam patřit“. Není snadné porozumět, co kam patří, ale pokud je člověk otevřený a nechce vnucovat svému dílu vlastní vůli, dostane se do stavu, kdy se mu tahle schopnost otevře. A stejně tak je tomu i s otázkou, kdo kam patří. Každý člověk může najít svoje místo, a když se s někým potkávám, ptám se v duchu, jaké je jeho místo vzhledem k situaci, ve které se setkáváme. Je na mně, abych mu nebránil zaujmout místo, které je patřičné, které právě jemu přísluší, a stejně tak je patřičné, abych se naopak postavil proti, když chce zaujmout místo, které mu nepatří.
Ale každý člověk může svoje místo hledat, místo v celku života s druhými. Jako není kámen, který by byl nepoužitelný, tak není člověk, nad kterým bychom měli ohrnovat nos. Celý náš život je takové stavění celků, ve kterých se lidem, věcem, tužbám, snům ale i svým průšvihům a bolestem snažíme dát místo, jaké jim v našem životě patří.

Vlastně jsem mu to vše postupně během té řady dní, kdy jsme spolu pracovali, řekl, jen ne takhle „nahusto“.