Je čas života

Verze pro tisk
Podnázev: 
Fabrice Hadjadj: Úvod do sociální poezie…
Anotace: 
Hadjadj je katolický intelektuál, který se živí tím, že je katolický intelektuál. Hledá občas pozitiva i v tom, co je podle mne zcela „plané“. Proč? Proč, když nemůže naplno pojmenovat, alespoň nemlčí?
Číslo: 

Fabrice Hadjadj je autor, kterým jsem se na stránkách Revue Trivium zabýval opakovaně: především proto, že je často citován na stránkách RaVa. A v souvislosti s jeho komentářem k encyklice, které stejně jako mnozí další říkám „Tutti fruti“, se východisky jeho myšlení musím zabývat znovu. Jeho článek, který byl na RaVa uveřejněn v souvislosti s touto encyklikou, má název Hudební interpretační klíč k encyklice Fratelli tutti.
A pojednává především o hudební formě tanečních písní, která je známá pod jménem samba. Přidržim se ale rámce řeči: zopakuji téma z předchozího článku v Revue Trivium:

FH má v této knize skvělé pasáže o tématu řeči, ukazuje v nich ke svému bytostnému optimismu, ale někdy je to na škodu, je to nepřesvědčivé. Jak mluvit o Bohu? Nemáme-li tlachat (a to FH tvrdí), musíme se ptát kdy a s kým a jakou řečí. Je možné přijmout s plnou vážností řeč Célinovu, která je sice bez lásky, ale také bez přetvářky. Ano, to může být pozitivní. Chybí tu ale konstatování, že jsou i situace a někteří „druzí“, ve kterých a se kterými se vůbec žádná řeč vést nemá. Jistě že všechny lidi máme považovat za bratry a v každém vidět tvář Krista. Ale to neznamená, že rozhovor je vhodným nástrojem k obcování s každým člověkem, vždy a všude. I kdyby řeč odkazovala na jakkoli chápanou „podstatu“ a „hloubku blízkosti“, i kdyby už vždy byla „Boží řečí“, ani FH nemůže zakrýt, že Ježíš v některých chvílích mlčel, i když mnozí očekávali, že bude mluvit a bude mluvit s převahou pravdy a skrze převahu pravdy. Ale Ježíš občas mlčí. Je čas mluvení a je čas mlčení. FH to podle všeho dobře ví.

Někdy je třeba mlčet ve vztahu k někomu, pokud nechceme nebo nemůžeme pojmenovat, přesně pojmenovat to, na co ten druhý myslí. V tom je geniální jedna Andersenova pohádka o Janovi, kterému zemřel otec a on se vydal do světa.

Tu vstoupila princezna; byla ještě krásnější než včera a kývala všem na pozdrav velice přívětivě. Janovi podala ruku a řekla: „Dobré jitro!“
Nyní měl Jan hádat, nač ona právě myslí. Bože, jak se na něj dívala přívětivě! Ale sotva slyšela, že řekl: „Na jeden střevíček,“ zbledla v obličeji jako křída a chvěla se po celém těle. Ale nic jí to nepomohlo, neboť Jan hádal správně.

Ve světě je možné se setkat se zlem, které na sebe bere mnoho podob, skrývá se i pod krásnou tváří, pod zdánlivě upřímně podanou rukou. Skrývá se i pod přáním dobrého jitra – a mnohde je třeba (doslova) nevěřit ani pozdrav. Princezna po nocích obcuje s ďáblem a jediná možnost, jak s ní jednat, je exorcismus, který také Jan provede, jen co si ji vezme za ženu. Ale podmínkou je, že Jan pojmenuje to, kam směřují myšlenky toho, kdo se tváří jako milius. Tváří v tvář zlu není vhodné uhnout a mluvit o poezii té či oné dílčí myšlenky. To mne napadlo, když jsem četl o sambě jako o plodném spojení různých kultur – a encyklika „Tutti fruti“ prý odkazuje na konkrétní koncert, kde se sešla řada hudebníků a vyzvali, aby se všechno dalo dohromady, hrušky, jablka, banány… Ale je třeba říci, že to vše vzniklo po 400 letech kulturních pokusů zastřešit celou jihoamerickou kulturu katolickou církví, po staletích pokusů a omylů. Viz o tom také článek v RT o knize Sto roků samoty:

Jižní Amerika žila v systému „vítěz bere vše“ staletí, a právě proto mohl Márquez napsat mainstreamem obdivovanou knihu Sto roků samoty – tam, kde se jen střídají vládci, ani nemá smysl psát dějiny, natož místopis, a jihoamerická zkušenost by snad mohla být pro Františka polehčující okolností, kdyby zůstal biskupem někde v betonových městech uprostřed plantáží olejových palem. Ale sedí ve Vatikánu a kdo jen trochu přemýšlí, už dávno ví, že od něj nemůže čekat nic kloudného. Nevyřkne už téměř jistě nic z toho, co by bylo potřeba vyslovit vzhledem ke vznikající monokultuře moci, která vyžaduje bezvýjimečnou bezmoc.

Hadjadj je katolický intelektuál, který se živí tím, že je katolický intelektuál – a hledá tedy v tom, co je podle mne zcela „plané“, alespoň něco, čeho by bylo možné se zachytit. Ano: samba je výsledek dlouhého kulturního dění, které je spojeno s neustálým selháváním Církve, která hledala mocenskou oporu v nejrůznějších formách jihoamerické absolutní moci. A František si zřejmě nedovede představit nic jiného. Stačí se podívat na současné dění: Vatikán vůbec nemusel převzít nic ze světských zákazů, které vyhlašuje Itálie – ale právě František jako představitel samostatného státu se zcela nepochopitelně nebránil tomu, že … už jsou ve Vatikánu „odpískány“ i Vánoce 2020, mluví k zástupům z výšky svých balkónů, na první pohled se o sebe „bojí“. To není dobré: pokud skutečně věří tomu, co píše v encyklice „Tutti fruti“, pokud je přesvědčen, že to, co dělá, je vedeno Duchem, pak ví, že může jako Pavel šlapat po hlavách jedovatých hadů. Chápe-li skutečně svůj život jako službu Církvi, pak by měl vědět, že když svůj život v této službě ztratí, tak ho získá, ať bude tu a tam chybovat jakkoli. Ale vypadá to, že spíš vytušil, kde ve světě roste ona absolutní moc, ke které se chce se svým úřadem přimknout. Z pohledu Jihoameričana, který nepřekročil práh svého kulturního zázemí, je to snad pochopitelné. Jedná-li tak papež, je to neomluvitelné.

A Hadjadj? Je mi ho líto. Je mi líto intelektuálů, kteří se snaží na reálné moci nalézt něco „přijatelného“, něco, čím by se dalo „okrášlit“ cosi ošklivého, „ochutit“ něco jinak nespolknutelného. Vůbec nemusel o encyklice „Tutti fruti“ psát. Je to, jako když se tonoucí stébla chytá. Vypadá to skvěle a Hadjadj to umí napsat moc hezky:

„Samba je modlitba, pokud chceš.“ V poslední skladbě koncertu, citovaného v poznámce 204 Františkovy encykliky, vystoupili společně Tom Jobim, João Gilberto, Os Cariocas, Otávio Bailly a Milton Banana, aby společně zazpívali: „Jdi svým životem, tvou cestou je pokoj a láska / Rozevři náruč a vyzpívej poslední naději / Božskou naději na lásku v míru“. Možná to zní přeslazeně, a přece se zde kladou vysoké nároky. Poslední naděje totiž předpokládá, že zničíme modly, abychom odkryli lidi z masa, kostí a ducha, bojovali „dobrý boj vzájemného setkávání“ (217), aby „se naše srdce naplnilo tvářemi a jmény“ (195).

Ale ať dělá, co dělá, obhajuje neobhajitelné, a tak se stává spoluviníkem, zamlžuje to, co mělo být vysloveno, a mluví tam, kde mohl mlčet. Ještě mohl dodat, že přeci Lennon zhruba ve stejné době zpíval Imagine all the people… Je v citované encyklice napsáno to, co tak hezky zvýrazňuje, že musíme nejdřív zničit modly? Odkaz na text „Tutti fruti“ v tomto případě chybí. A že si ho tam Hadjadj „přičaruje“, že si ho tam nalže?
Mohu se tedy opět vrátit o rok zpět a citovat z jiného článku o tomto autorovi:

FH je věrozvěst řeči, postavené na Logos Boha, ale příliš se nezabývá řečí, která je nejen balastem, ale záměrně zvráceným protikladem Logu. FH neumí popsat řeč vedenou cíleným nepřijetím světa jako stvoření, hadí lží.

Šťastní ti, kdo neslyšeli, co říkala Eva Adamovi. Myslím, že to bylo něco jako Tutti fruti.