Jak pozoruji svět

Verze pro tisk
Podnázev: 
Jak pozoruji svět, zjišťuji, že stav míru je velmi vzácná anomálie.
Anotace: 
Dej Bože, aby se úmysly všech těch, kdo se snaží rozdmýchávat válku, nezdařily, dej, aby se jejich plány zhatily.
Číslo: 

„Doufám a čekám, až vlna vzrušení opadne a zase začneme myslet,“ napsal jsem před rokem v Triviu, a musím konstatovat, že už se nejedná o „vlnu vzrušení“, média se nám snaží sugerovat, že jsme se ocitli ve standardní situaci. Ale s očekáváním, že alespoň částečně nastoupí doba myšlení, jsem se ukázal jako naivní optimista. Cožpak nikomu nepřijde divné vše to, co nás obklopuje?
Již rok se modlím za mír, prakticky každý den, ale před nějakou dobou jsem tuto modlitbu ještě zkonkretizoval. Ve smyslu: „Dej Bože, aby se úmysly všech těch, kdo se snaží rozdmýchávat válku, nezdařily, dej, aby se jejich plány zhatily,“ (aby narazili ústy do zdi, dodávám „po svém“, ale nejsem s tou větou spokojen).

Přemýšlel jsem o světě a o tom, jak uchopit to, co nás přesahuje. Nakonec jsem se na semináři s přáteli zeptal: „Co je to význam?“
Zjistili jsme celkem nepřekvapivě, že toto slovo je zpravidla opomíjeno – a pokud se někdo pokusí popsat význam slova „význam“, buď ho nevědomky redukuje (zejména s použitím zpětného překladu z jiného jazyka), nebo provádí tuto redukci cíleně. Slovu význam buď rozumíme, nebo si ho pleteme se smyslem, cílem, s lecčím. Jistě, co je významné, je důležité. Ale ne vše, co považuji za důležité, je také významné: význam je vždy vztažen ke mně samému, ale tak, že se snažím sdílet s druhými, proč je to nebo ono důležité, proč bychom se tím měli zabývat. Pokud je něco důležité jen pro mne, nemusím to sdílet a nikomu do toho nic není. Význam je vztažen ke mně samému a zároveň se nějak týká druhých.

Význam míru?
V míru se z druhých nestávají nepřátelé. V míru mohu hledat ty či ony společné věci, které mám s druhými, mohu hledat sdílení toho, co význam má. Ale dnes není doba míru, a to nejen proto, že tam nebo onde po sobě lidé střílí a nejsou za to trestáni, ale chváleni. Dnes je doba, která staví jedny proti druhým. A je nastavena tak, že je obtížné hledat společný pohled na svět. A tak se v mnoha pohledech šíří mentalita války: „Když nevyhrajeme my, nevyhraje nikdo“ – to je tradiční (vel)mocenská argumentace – a poslouchám ji okolo sebe z mnoha stran. Když prohrajeme my, prohraje Evropa. Když nevyhrajeme my, zelená planeta zhyne. Když nevyhrajeme my, uvaříme se, eventuálně zmrzneme; kam se podívám, všichni chtějí vyhrát „za každou cenu“. A šíří se představa, že k tomu, abychom mohli „vyhrát“, musíme vnutit to nebo ono druhým. Vyřadit je z boje, ze soutěže. Je třeba získat hegemonii. A svět se jeví čím dál tím víc jako děsivé černobílé pole. A člověk se jeví jako ambiciózní hegemon (více či méně neúspěšný, frustrovaný).

A tak se modlím: modlím se za mír, který musíme mít v sobě, a to tak, že se snažíme hledat společné, sdílené významy. Ale setkávám se znovu a znovu s tím, že jedni jsou stavěni proti druhým, že staří jsou stavěni proti mladým, že lidé z vesnic jsou stavěni proti „kavárně“ a naopak. I já jsem jako důchodce na vesnici zařazen a vím, proč jsem pro ty či ony jasným nepřítelem, kterému je třeba v co největší míře „uzavřít prostor“. Eliminovat, umlčet, ztížit komunikaci. Proč? Protože žijeme v době, která není mírem. A to, že na sebe u nás lidé (ještě) nestřílejí? Kdo bude zodpovědný, až začnou?

Kdybychom si srovnali v hlavě, do jaké míry záleží i na nás samotných, kdybychom se ptali, co má význam, a snažili se významné věci sdílet s druhými, žili bychom v jiném světě. A proto jsem svoji modlitbu rozšířil. Spoléhám na Prozřetelnost a ne na ty, kdo vymýšlejí cestu ke „krásné“ a „šťastné“ budoucnosti. Budoucnosti „vítězů“.
Ti, kdo žijí s ambicí vítězů, mají svoji představu a neposlouchají druhé, nemusí si jich vážit, když jsou ochotni manipulovat s nimi, dobírají se svojí představy o vymyšlené podobě světa tak, že vše podstatné skrývají, nemají zapotřebí něco sdílet, zejména nemají zapotřebí mluvit o tom, co má v lidském životě význam. Tak ti ať „klopýtnou“. (Přeci jen jsem nalezl tradiční a přitom dostatečně výmluvný výraz pro to, že by si měli „hubu rozbít“.)

Moje modlitba (dej Bože, aby se úmysly všech těch, kdo se snaží rozdmýchávat válku, nezdařily, dej, aby se jejich plány zhatily) nesměřuje jen tam nebo onam: je to modlitba vedená tím, co podle mne má význam. Má význam bránit se sráčům, kteří nás tlačí k tomu, abychom i my sami byli ve válce, abychom si my sami osvojili ono „buď, anebo“. Kteří dělají všechno pro to, abychom si i my sami přestali vážit druhých jen proto, že jsou jiní. Ano, jinakost vede ke konfliktům, a leckdy bolestivým. Ale nemusí vést k válečnému myšlení a k válce, pokud jsme schopni vnímat, že je třeba udržovat takový stav, ve kterém podstatná část odpovědných lidí vzhlíží k jakési vyváženosti, harmonii. A co s těmi, kdo by chtěli tuto ochotu ke společnému sabotovat a zneužívat jí, kdo vydírají, kdo zneužívají ochotu ke hledání společného ve smyslu sdíleného významu?
Je třeba ukázat, že se do této polohy nenecháme vtlačit, je třeba říci: „Ne!“ A zároveň říci „Apage, Satanas!“. Ukázat, že zlo je zlem. I za cenu konfliktů, které ale nejsou válkou, protože nejsou vedeny snahou ovládnout, podrobit si, vymazat ze světa.

To, oč dnes jde, je spor mezi těmi, kdo chtějí hegemonii (na různých stranách) a těmi, kdo žijí v mnohotvárnosti světa. Jenže mnozí se ptají: „Jak se přidat na stranu mnohotvárnosti, která je otevřená do budoucnosti, která je nositelem významu, která nás nutí ptát se na význam?“ Odpovědí je, že se nemáme snažit „přidat na tu, nebo onu stranu“. Nehledejme oporu v nějaké silné skupině, která ve světě to či ono prosadí nebo tomu či onomu zabrání. Zůstaňme slabí ve své modlitbě a ve své otázce po významu vlastního jednání i jednání druhých. To není žádný pacifismus, to je správná odpověď na ambice hegemonů.