Hrdina a prorok

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
fragment o příběhu, kultuře a prorocké výzvě
Anotace: 
Prorok nemůže mluvit do prázdna a beztvarosti chaosu. Teprve v upadlé řeči světa, která rozumí příběhu, v řeči pochybných jistot, může zaznít prorokova radikální promluva, výzva.
Číslo: 
Osobnosti: 

Příběh začal v nezajištěnosti, jako když je Plaváček v košíku unášen řekou do neznáma.
Plaváček by mohl být tvor ztracený v oceánu chaosu a náhody, ale my již při tomto prvním pohledu víme, že je to vyvolený, prorok nebo král. Přes všechen pulsující chaos je zde od počátku ještě jiná danost: příběh má smysl, život má smysl - dochází jím k naplnění toho, co se mělo stát. Toto naplnění však nepřichází samo, hrdina není jen pasivním objektem děje: je otevřen pro to, co přichází. Selže nebo obstojí? Možná má příslib, že jeho cesta ho dovede až k naplnění příběhu, ale jakou řečí mu tento příslib byl dán? A jak tento příslib v sobě nese? To je tajemství trvání příslibu, jeho pevnosti, neměnnosti. Toto tajemné trvání příslibu se staví do protikladu k chaosu. Jedině skrze trvání příslibu se hrdina může opírat o to, co stojí jako pevné v protikladu k pulsujícímu. Paměť příslibu prosakující do života zakládá důvěru v jednotu příběhu.

Z příběhu je zřejmé, jak významné je „jednání“ v přítomnosti. Život není pulsující řekou blouznění, ve které se tušení budoucího prolíná s tušením minulého, ve kterém se přelévá neučitost bez tvaru: Teď a tady, to a ono, moment rozhodování. Věci udržují svůj tvar, vystupují jako aktéři příběhu, strukturují se tak, aby vytvořily pevné pletivo, na jehož pozadí může být příběh chápán. Je třeba omezeného počtu omezených věcí, omezeného počtu rolí, omezeného počtu slov, obrazů. Jak jinak by příběh mohl být vůbec někdy uzavřen, jak by se mohl „odvíjet“? Mýtus je radikálním výkonem právě proto, že ukazuje omezený počet rolí, pevných tvarů. Omezuje současnost, v tom vzdoruje chaosu, vytrhává z něj zakládající okamžik jednání, rozhodování, příběhu. Mýtus umožňuje říci teď a tady, mýtus umožňuje ukázání na věc jako věc a na její roli v příběhu.
Mýtus umožňuje konání, které přesahuje autenticitu nereflektovaného jednání-prožívání. Upevňuje okamžik prožívání, ve kterém má svůj význam vztah k minulému (slib, pomsta, povinnost) i k budoucímu (plán, záměr).

Nevydali jsme se však, zmámeni beztvarým chaosem, na špatnou cestu? Je možné začít příběhem? Není třeba postupovat „janovsky“ a říci, co bylo na počátku? Co je původním rozvrhem, který musíme předpokládat, abychom vůbec mohli začít s motivem o Plaváčkovi? Není třeba se ptát, jaký je duchovní smysl, co stojí na počátku věcí, není lepší ptát se jen na to, jakou najde cestu k vyjádření, jak se nechá slyšet, v čem se ukáže? Nemáme se rovnou ptát na to, jak Bůh vede Plaváčka k tomu, aby byl prorokem?

Pokud se ptáme na Plaváčka, je hrdina první. Musíme ale sledovat nejen hrdinu, ale i proroka. Prorok upřednostňuje to, k čemu je v duchovním smyslu vyzýván, před převahou světa. To, co prorok dělá, je antimytické, dělá to, co není vysvětlitelné v řádu světského života, v okamžiku teď a tady. Prorok přichází do světa, který je mytický, neznamená to ale, že by měl světský život přednost - že by byl dříve, že by byl předchozím stadiem nějakého vývoje atd. Světský život, příběh, jen má převahu, protože nabízí alespoň zdánlivou jistotu v ohrožujícím chaosu. Pokusme se rozumět této převaze v pozitivním slova smyslu: Zdravý lidský rozum, který rozumí příběhu a z toho odvozeného „běhu věcí“, zdravý lidský rozum, který kotví v mýtu - ten upevňuje řeč jako světský prostor pro vyprávění příběhů, rozumění světskému životu. Prorok nemůže mluvit do prázdna a beztvarosti chaosu.
V upadlé řeči světa, která rozumí příběhu, v řeči pochybných jistot teprve může zaznít prorokova radikální promluva, výzva.

Život se nejprve nachází uprostřed divočiny, kde vyjí divoká zvířata, uprostřed pulsujícího, v neopevněném okamžiku prožívání, otevřen pro to, co přichází jako minulé i budoucí. Tohle původní Abramovo ne-bezpečí je již prvním negativním vymezením, nejspíš se hodí obraz, že právě tohle je situace vyhnání z ráje. Nic není pevné, vše je snem, ve kterém věci proměňují svůj tvar, cokoli může vystupovat jako něco jiného, není žádné bezpečí ani v tom, že by bylo něco „již překonáno“. Cokoli se může změnit, cokoli se může vrátit a zvrátit. Tak by se nejspíš dalo rozumět situaci post-edenské a přitom před-mytické. A právě z této situace je pak možné rozumět „instalaci“ příběhu, ustavení kultury. Kultura je prostor pro to, aby příběh upevňoval přítomnost v jejích rozvrzích, a do této přítomnosti mohl promluvit prorocký hlas.

Prorocký hlas je anti-mytický, znovu proráží onu pracně vybudovanou „jistotu“ přítomnosti, rozbíjí zajištěnost „teď a tady“, nevrací však člověka zpátky do chaosu, naopak. Ukazuje mu jinou cestu, jinou vazbu. V tom je židovsko-křesťanské myšlenkové zázemí nenahraditelné a neopominutelné.
Na pozadí kultury prorok ukazuje k duchovnímu řádu věcí, ke vztahu, který upevňuje „teď a tady“ do zcela jiného kontextu, než do jakého může upevňovat hrdina se svým příběhem. Teprve prorok dává skutečný smysl tomu, co je teď a tady, z relativity příběhu dělá nadčasový okamžik, ve kterém jde o vztah k řádu. Jde o to selhat či obstát ve zcela jiném smyslu, než jaký nabízí mýtus. Selhání či neselhání, o kterém mluví prorok není vázáno na linearitu příběhu, který se odvíjí v omezených „přítomnostech“. Jde o myšlení, které není „z tohoto světa“, není to myšlení kultury, myšlení posloupnosti, po sobě jdoucích přítomností, v kterých se „světsky“ formuje naše identita v protikladu k chaosu a rozpadu.

Abychom však mohli rozumět prorokovi v tomto jeho obtížném úkolu, musíme nejprve rozumět hrdinovi v jeho příběhu. Musíme žít v kultuře, prostoru, který se především světskými prostředky, příběhy, vymezuje proti chaosu. Teprve v tomto prostoru pak může zaznít např. takováto prorocká výpověď:

„Budou hledět na jeho tvář, a jeho jméno ponesou na čele. A noc už vůbec nebude ani nebude třeba světla lampy nebo světla slunce: Pán Bůh je bude ozařovat a budou kralovat na věčné věky.“ (Zj. 22, 4-5)

Napsáno pro časopis Lázeňský host, Květen 2000
Josef Štogr