Hodnoty

Slovo hodnoty se dostává do nejpodivnějších souvislostí, je snadné ho používat v různém smyslu; takovým slovům se říká, že jsou vyčerpaná, zneužívaná až do té míry, že se stávají prázdná. Je možné jim dávat všelijaké přívlastky, například „evropské hodnoty“, nebo z nich přívlastky dělat – „západní hodnotový systém“, ale to nás vede do abstraktních frází, svádí z cesty porozumění.

Hodnoty se vztahují k tomu, co má pro nás význam – a význam odhalujeme a konstatujeme; význam toho či onoho se nijak nekříží s významem něčeho jiného. Vedle sebe můžeme vnímat velmi mnoho významných věcí a dějů. Významným se, na rozdíl od bezvýznamného, zabýváme. Námitka, že se občas zabýváme něčím bezvýznamným, je vnitřně rozporná – cokoli, co je předmětem našeho zájmu, již není bezvýznamné. Porozumět významu z hlediska našeho obrácení se ke světu je důležité proto, abychom dovedli odlišit to, co pro nás má význam, od toho, co se snažíme ukázat, když mluvíme o hodnotách.

Hodnoty (to, co považujeme za hodnotné) se již vždy staví k jiným hodnotám v jakémsi stavu žárlivosti – co považujeme za hodnotné, má potenciál se stavět do protikladu k jiným hodnotám. Někdy se rozhodujeme iracionálně, někdy podle aktuálního rozmaru, ale především se rozhodujeme podle toho, co pro nás má hodnotu. Jistě i v tom, co má význam, odlišujeme to, co má význam zásadní a co má význam jen v nahodilých souvislostech. Ale hodnoty jako by si říkaly o to, abychom si z nich vytvořili, sestavili jakýsi základní „set“, o který se budeme opírat.
A navíc – význam je vždy jen větší či menší, významy vytváří pole ve své povaze plné relativit. Ale s hodnotami je to jinak. Je-li pro mne něco hodnotou, pak jsem ochoten pro to cosi vykonat nebo strpět, a to až k oběti nejvyšší – oběti vlastního života. To, co je pro mne největším darem a největší hodnotou, by přeci měl být můj život a ten jsem ochoten nasazovat (někdy s velkým rizikem až jistotou vlastní smrti) např. pro záchranu bližního.

A jsme u otázky, jak se k sobě mají hodnotové otázky uvnitř nás samých a jak jsme na tom s druhými a hledáním shody na tom, co je hodnotami. Sám jsem se v tom dlouho ztrácel, než jsem přišel na způsob, jak celé téma rozčlenit tak, aby přitom nedošlo k vivisekci – pitvání živého organismu. Výsledkem vivisekce je sice nějaké poznání – ale poznání toho, co jsme právě tímto zkoumáním zahubili, co již není – a o to jsem nestál. Porozumět hodnotám tak, že pro nás přestanou „platit“, že se postavím „nad ně“ by bylo selháním, a toto selhání dost často okolo sebe vidím.

Je přínosné, když se na hodnoty podíváme z pohledu kultury a kultu. Alespoň pro nás Evropany, kteří žijí v přísném oddělení obého. Tento svůj myšlenkový postup nikomu nevnucuji, nabízím ho jen jako myšlenkový nástroj, se kterým se dá celkem jednoduše pracovat a získávat použitelné výsledky.

Mnozí Evropané a vůbec příslušníci „západního světa“ žijí v představě, že zásadní danosti světa a jejich životů jsou určeny kulturou, a kult (ta či ona praktikovaná víra) je čistě vnitřní věcí člověka. To však není nic samozřejmého ani pro některé Evropany a zdaleka to neplatí pro všechny kultury. Zjevné je to snad dnes již každému u kultury islámské, která zcela jednoznačně nadřazuje kult nad cokoli (pouze) kulturního, ale týká se to i kulturně-náboženských myšlenkových systémů Indie, Číny a Indočíny, nehledě na kulty víceméně animistické. Navíc i „západní“ způsob myšlení je stále více infiltrován myšlenkami východních náboženství, které nutně vedou k jinému pojetí sama sebe ve světě.

Setkáváme se tedy zcela běžně s tím, že se zásadně liší pohledy lidí na to, co je to DANOST, a to i u lidí, kteří se běžně stýkají – nemusí jít o nějaké vzdálené komunity. Na jednom místě zde v Čechách, v jedné vesnici, kde žiji, se mohou sejít lidé s velmi různorodým myšlením a představami o povaze sebe sama a světa. Rozdílným v názoru na to, jak lidé chápou skutečnost v autentickém tady a teď. Proto používám raději slovo DANOST než skutečnost, protože danost se týká každého konkrétního člověka a vztahuje se k místu a času, k nám samým. Skutečnost jako by byla „všem společná“, a tedy se nás až zas tak netýkala, rozhodně ne víc než druhých. Ale právě teď a tady, vzhledem k DANOSTEM, ve kterých žiji, má pro mne osobně smysl uvažovat o hodnotách, protože jde o to, jakými hodnotami jsem veden, pokud se rozhoduji. O hodnotách lze mluvit abstraktně, ale nás zajímají právě v tom, co se nás týká, a v konkrétních situacích.
Hodnoty nás vedou k tomu, abychom se neztratili v nahodilostech proměňujícího se chtění a nebyli otroky situací, které nastávají, máme zpravidla zažitý jakýsi hodnotový rámec. Nebo, jinak řečeno, jakési základní orientační (hodnotové) body v prostoru. A je dobré vědět, do jaké míry jsou ty či ony danosti, podle kterých se orientujeme, dány kulturně (v místě a čase dané kultury) a do jako míry jsou věcí víry – odpovídají tomu, co považujeme za nedílnou součást DANOSTI. Obsahem víry je totiž vždy přijetí hodnotových rámců, které nepodléhají změnám v čase, v našem teď a tady.

Moderní Evropan, který zpochybní všechny takovéto rámce a řekne, že jsou volitelné, tedy radikální hodnotový nihilista, se dostává do složitého postavení. Důslednost ho vede k tomu, že nemůže vychovávat své dítě jinak než bezhodnotově (ve smyslu hesla „vše je jen vůle a moc“), nebo uznává, že se hodnotové rámce „nějak“ vytváří v kultuře nejspíše skrze „pokrok“ (společenský pokrok). Jenže tak se tento „pokrok“ stává předmětem uctívání a víry (kultu). Uvědomit si to je důležité proto, abychom měli na paměti, jak rozdílná hodnotová východiska mohou lidé mít a jak se mohou míjet a, v neposlední řadě, jak mohou s druhými manipulovat, pokud znají hodnotové rámce druhých, cíleně je formují, aniž by je sami respektovali.

Je dobré vědět, že hodnotový svět každého člověka je jiný, ale nevidět v tom systémovou chybu, kterou by bylo třeba napravit! Je to v jistém smyslu ten největší dar evropského myšlení na úrovni zázraku. Kdyby se totiž na náš život a na naše jednání mohla vztáhnout nějaká obecně platná hodnotová sada, nebyli bychom svobodní a odpovědní. A můžeme vidět, že kdykoli se setkáváme se snahou takový vnější hodnotový rámec zavést, směřuje to do manipulací s lidmi jako s nesvéprávným stádem a ke ztrátě svobody z pohledu jednotlivce.

Naše svoboda je přímo spojená s odpovědností za to, že se v jednání orientujeme podle vlastní hodnotové škály, která nikdy není „obecně platná“ – obecně platné jsou tu základní body, které se odvíjejí od našemu porozumění tomu, co nás přesahuje (od naší víry). Vše ostatní je třeba řešit v situacích, které přicházejí. Víme, že nikdy nemůžeme spočinout v jistotě „správného jednání“. Autenticita jednání znamená otevřenost v hodnotové otázce „co je dobré a správné“ – otázce ve své povaze se vztahující i k tomu, co nás přesahuje, protože i tomu, co nás přesahuje, se vztahujeme jako k tomu, co přichází, čemu jsme otevřeni!

Rozhodujeme se nejen podle svých zkušeností (s minulým), ale také podle toho, kam chceme směřovat a podle příležitostí, které se naskytují a výzev, které se před námi otevírají. A v tomto otevření se budoucímu jsme také zasazeni do souvislostí s přáními, plány, toužením a chtěním druhých. A ti druzí? Ó hrůzo, mohou být radikální relativisté, ignoranti hodnot, mohou to být pragmatici, kteří se rozhodují pouze podle aktuálního prospěchu, mohou to být skrytí či otevření vyznavači pokroku, kteří vědí, jakými hodnotami by se měli druzí řídit, také to mohou být ti, kdo respektují pro nás zcela nepochopitelné kulty a nerozumíme jim, ohrožují nás tím… Ale nejčastěji se setkáváme s těmi, kdo mají to vše „pomíchané“, jsou ve svém hodnotovém jednání konfuzní, nejednoznační, nikdy nemůžeme vědět, co od nich čekat.
No – není to úžasné dobrodružství, žít s druhými?