Hloubka lži
![Verze pro tisk Verze pro tisk](http://revuetrivium.cz/sites/all/modules/print/icons/print_icon.png)
Ať už si kolem sebe dovedeme vytvořit sebevětší a sebevíc strukturovanou sociální bublinu, musíme si přiznat, že nežijeme nijak vesele, optimisticky. Ať už si se svými blízkými dovedeme zpříjemňovat život jakkoli, i když máme kolem sebe lidi obětavé, milé, kreativní, nemůžeme se zcela izolovat od dění, které nenabízí velké naděje. Už víckrát jsem slyšel od lidí nad padesát větu „Já bych dneska nechtěl bejt mladej“. O čem to svědčí? Pořád to vypadá, že se ve světě můžeme „nějak zařídit“, můžeme si kupovat ojeté mercedesy a doufat, že právě ty mohou „nalítat“ ještě 300 – 400 tisíc, ale zpráva, že individuální auta se spalovacím motorem skončí s datem, které už někdo určil, se tím ze světa neztratí. Přitom je jasné, že je to zpráva jasná, symbolická, je vyjádřením naprosté převahy, nepřemožitelné síly: vždyť osobní auto je symbolem svobody, volby nekontrolovaného pohybu, symbolizuje vztah ke světu , mobilitu člověka. Tu už budou mít jen VIP, kteří budou mít na drahá elektroauta? Ani ti ne – takové auto jim přeci může někdo z vnějšku zablokovat, dát jim limit energie, kdekoli tento stroj sledovat a vyhodnocovat jeho využití. A počítač? Ten výdobytek myšlení a komunikace? Za chvíli už budeme mít doma jen čistý terminál, a vše bude povinně na efektivním (a efektivně kontrolovatelném) vnějším úložišti. A kde je svoboda? Nikde. Zvykejte si.
Ano, to, co jsem zmínil, jsou jen symboly, skrze které jsme vnímali a ještě někteří vnímáme svoji svobodu, ale potřebujeme ji vůbec? Vždyť sami s radostí (jak je to pohodlné) platíme plastovými kartami, telefonem nebo hodinkami…
Tohle vše se dá pojmenovat, ukázat, tuhle zásadní převahu nějak divně nasměrovaného světa můžeme vnímat jako tíhu, ale zahaleno, nepostiženo zpravidla zůstává jádro problému. To, co nás skutečně tíží a co nás zavaluje, unavuje, co nám ze všech stran leze do života, je obludná hloubka a provázanost lži, ve které žijeme.
Téměř každá oblast našeho života, myšlení, jednání je touhle lží zasažena; je to lež o skutečnosti, lež o světě, lež o dění, lež o tom, co jsme my sami, lež o vztazích mezi lidmi a o odpovědnosti za jednání – je to lež o tom, co se děje, a lež o tom, jaký na tom všem máme podíl. Je to lež o základní orientaci ve světě a v životě. Obludný konglomerát lží, které jsou systematicky vytvářeny a replikovány a na nichž se tak či tak musíme podílet.
Ve srovnání aktuální současné situace s dobou pozdního socialismu v husákovské době na tom jsme nyní příšerně. Ne, čtenář se nemusí bát nějakých resentimentů vyplývajících ze šťastného období mládí, vše podstatné se dá snadno doložit. Žil jsem v prostředí jistého odporu proti tehdejší moci, v disentu, ale právě: v jistém smyslu jsem byl svobodnější než dnes. Měl jsem pracovní povinnost a byl jsem tedy v jistém smyslu nesvobodný, povinný robotou, nemohl jsem říkat na veřejnosti o tom, co si myslím o socialismu a vedoucí roli KSČ, ale ve svém soukromí a ve svém volném čase jsem měl daleko víc svobody než dnes.
To není dojem: nikdo mi nenutil žádnou „korektnost“, nikdo mi neříkal, co je zdravé a co ne, jestli je to či ono v souladu se zdravým životem, nikdo za mne v takovém rozsahu jako dnes nerozhodoval o tom, co je nebezpečné a co tedy musím nebo nesmím, nikdo nehodnotil moji genderovou, energetickou a společenskou odpovědnost, odpovědnost za planetu atd. To, jak žiju a podle čeho se rozhoduji, bylo na mně samém. Ano, obecně byl vyhlášen společenský cíl v komunismu, ale nikdo mi nedával najevo, že od určitého data zruší osobní automobily, že zakáže stavět domy s komíny, že bude povinné se připojovat k tolika kontrolovaným systémům, ve kterých jsem jen hříčkou nějaké neprůhledné byrokratické struktury, že budu muset mít u sebe svítící pásek, internetové připojení...
Jistě, byl vyžadován alespoň nevyřčený souhlas s jakýmsi status quo, ideologicky podložený, žil jsem tenkrát na pomezí toho, co moc ještě tolerovala, věděl jsem, že se mohu „dostat do mlýna moci“, že se mohu stát „exemplárním příkladem“ na odstrašení dalších, ale tohle riziko nebylo nijak zvlášť velké.
A dnes? Nepokrytě je nám sdělováno, že v nesvobodě žijeme a že směřujeme k nesvobodě totální. Nikdo neskrývá, že je systematicky naplňována vize totálního mraveniště, protkaného kontrolou, ve které se cokoli, co se vymyká a liší, samo vyplaví jako pěna na okraj společensky tolerovaného prostoru. Ale ani tato chmurná představa, které se ani nikdo nebrání, nevzpírá, není na současné situaci to nejhorší, co na nás leží. Tím nejhorším je obludná lež o světě a o nás samých, na které je zdánlivá samozřejmost této strašidelné vize budoucího stavu světa postavena.
Je to lež, kterou jsme infikováni od mala, je to lež, na které se, bezbranní v řeči, musíme sami podílet a do které se zabydlujeme tak, jak si vytváříme vztahy, jak si získáváme svoje společenské postavení… Je to lež, která alespoň trochu zasahuje i do našich společenských bublin, je to lež, která nám zabraňuje, abychom se naučili bránit alespoň těm nejzjevnějším společenským manipulacím a zneužitím, kterým jsme opakovaně vystavováni. Jsme v pasti lži a víme, že téměř nic z toho, na čem se musíme denně podílet, není pravda. Žijeme ve světě, který je tak zkreslen a deformován lží, že už ani netušíme, co je vlastně skutečné a co jsou jen kulisy.
Lež se stala tak samozřejmou součástí myšlení, že se sami bojíme pohlédnout, ptát se na skutečnost. Bojíme se projít otevřenými dveřmi vlastní klece, protože bychom vně této klece neuměli žít, byli bychom jako nazí a bosí. To do lži jsme obuti a oblečeni, to skrze lži se můžeme cítit ve společnosti pohodlně. Co bychom bez opory té babylonské stavby lži, kterou obýváme, vůbec ve světě dělali?
Co s tím, že jsme sami nakaženi, zašpiněni lží? Dá se na obludné převaze lží, ve které žijeme, něco změnit? Podle mne ano. Základem je si tuto situaci přiznat. Každé ráno si to připomenout, uvědomit si, o co jde. A při každé příležitosti, při každém jednání, přemýšlení o souvislostech svého života si vědomě všímat toho či onoho aspektu lži, která je přítomna v každé zdánlivě samozřejmosti světa.
Co můžeme dělat? Není toho málo. Můžeme usvědčovat ze lží, malých dílčích lží to, co nás obklopuje. Ale ne tak, abychom ukazovali: „Hele, lež!“, ukazovali někam ven. Abychom se zaměřili na takovou lež, která se týká nás samých.
Zdá se vám to příliš „havlovské“? Ne, jde o něco zcela jiného. Havel byl, už v disentu především politikem a mluvil o lži, která byla spojena s oním status quo husákovského režimu, mluvil o lži, která byla zjevná, o které všichni věděli. Jeho „nežít se lží“ byla jednouchá politická výzva: „Nehrajte s rozpadávajícím se režimem jeho hru“. To, co píšu v tomto článku, je o něčem zcela jiném, hlubším. O tom, jak je Havlovo heslo „nežít se lží“ politicky ploché, se mohli všichni přesvědčit po pár měsících jeho presidentování, když najednou už nešlo o to, zbavit se přetvářky spočívající v přitakání komunistické moci. Lež se rozptýlila a stala se nesnadno zachytitelnou.
O tom píšu, o něčem zcela jiném a mnohem závažnějším, než o čem ve svých proklamacích mluvil Havel. Jde o to, zda budeme schopni se očišťovat od toho, co zasahuje nitro nás samých.