Hejdánek

Kdybych psal o nepředmětné skutečnosti, začal bych tím, jak vzájemně vymezit významová pole předmětného a věcného. A také, ne na posledním místě, jak vymezit to, co ve světě zůstane po těchto dvou významových určeních. Co patří do významového pole slova „skutečnost“ a přitom to není věcné, ani předmětné. Mnozí by mohli očekávat, že bych byl spokojen, kdybych zjistil, že jsem si vystačil s předmětným a věcným a „nic nezbylo“. Mohl bych si přestat klást zbytečné otázky. Ale jsem přesvědčen, že by (při intelektuální práci) přeci jen něco mimo předmětné a věcné zbylo – alespoň sny, touhy, vztahy, kreativita… a vše, co teprve přichází.

Ano, sny, touhy a kreativita a ještě něco jiného můžeme učinit předmětem zájmu, ale už vždy jde o redukci. A nás zajímá právě to, co jsme si skrze tuto redukci (zpředmětněním) skryli, o co jsme se ochudili. Kdo by v tomto smyslu četl Hejdánkovu knihu „Nepředmětnost v myšlení a skutečnosti“, bude zmaten a pravděpodobně zklamán. Hejdánek se totiž neptá na skutečnost u skutečnosti samé. Neptá se na to, co pro něj má význam, neptá se ani na významová pole slov, kterým rozumí a které jsou pro něj nositelem hodnoty. Je si až příliš jist, že se podílí na „velkém tématu filosofie“ a formuluje metafyzické výpovědi, které jsou tak přiléhavé ke světu, že „platí“. Je si jist svými nástroji (jsou to přitom „jen“ slova“), pěkně předmětně s nimi pracuje, jsou to jeho dobře nabroušené nástroje. Jeho sebedůvěra pramení z axiomu, který s ním ale bude sdílet málokdo: ke světu se vztahujeme skrze „intence“. Nevíte, co to znamená? Nevadí. Kdo by také dnes četl tlustospisy Edmunda Husserla.

Ke světu se vztahujeme (prý) skrze to, co se nám jeví, a něco (cokoli) se může jevit jen jako „něco (jiného)“, protože to, co je, nemůžeme nahlédnout „zcela“. Namísto toho, aby se vynálezci a uživatelé „intencí“ snažili pojmenováním zmenšovat rozdíl mezi tím, co dovedeme pojmenovat, a tím, co se nám jeví, vytvářejí složité myšlenkové konstrukce, skrze které si snaží „dosažitelnou“ řeč „osedlat“. Hejdánkova nekritická závislost na husserlovských intencích způsobuje, že se zaplétá do složitých a jistě subtilních spekulativních konstrukcí:
Myšlení orientované na intencionální předměty svých předmětných intencí a vytěsňující každé povědomí o intencích nepředmětných a jejich „předmětech“ (či snad lépe ne-předmětech) redukuje funkci reflexe na jednu její složku a ostatní zanedbává…
I když pominu, že je zde použit obraz mechanismu (funkce, složka…), je zjevné, že tuhle větu může sledovat jen odborník, který už se „naučil jeho (Hejdánkův) jazyk“. Ale kolik takových je? A pro koho to potom psal?

To by nás sice mohlo trochu odradit, ale nebuďme příliš „rychlí“. Hned nato následuje hodně zajímavý odstavec, ve kterém dospívá na základě své myšlenkové konstrukce ke zcela opačnému závěru než Patočka. Stačí pokračovat ve výše citovaném textu:
…nechává je poklesat na úroveň čehosi primitivního, spíše obtížného a každé myšlení zatěžujícího, co nejenže není nikterak kultivováno, ale co je v důsledku každé kultivace myšlení odsouváno stále víc do stínu a na periférii. Pokud jde o nepředmětnou intencionalitu, lze právem považovat mytické myšlení za daleko kultivovanější, než je celá tradice filosofického myšlení řeckého (a římského), středověkého i moderně evropského; čím více dbalo na preciznost a exaktnost předmětného myšlení, tím více upadal zájem o všechny nepředmětné konotace, pro něž si zachovala určité, poněkud svérázné porozumění jenom poezie.
Hejdánek byl až do vysokého stáří velmi aktivní, a pokud se pamatuji, snažil se do posledka nalézt „žáky“, kteří by převzali a rozvíjeli jeho myšlenkový vklad, jeho „nástroj“; naučili se s ním pracovat a ukazovali s jeho použitím, o co skrze žárlivé předmětné myšlení přicházíme. Opakovaně v tom byl neúspěšný, nevedlo se mu to; jeho nejbližší, Aleš Havlíček mu hodně pomáhal, ale jeho cestou se vydat nemohl, jeho odkaz nepřevzal.
Co zbude: nějaká echa se ještě mnohokrát jistě objeví v protestantské filosofující teologii, ale už dávno skončila doba „velkých“ osobností jako byl kromě Hejdánka Jan Šimsa a pár dalších. Je třeba si připustit, že se ocitáme v době, která je typická řadami diskontinuit.

Mnohé z toho, co bylo promyšleno a považováno za samozřejmé, bude zapomenuto. Proč tedy o Hejdánkovi píšu? Myslím, že po pár desetiletích už nikdo nebude číst „českou protestantskou školu“, která vyrostla ze skvělých těsně poválečných a pak šedesátých let, stejně tak bude zapomenuta ta katolická, ani Zvěřina a Mádr už nebudou „jména“. Ale po Hejdánkovi něco zůstane, protože se zabýval čímsi klíčovým. Zabýval se tím na ne zrovna nejšťastnějším základu, ale to nevadí. Šel za jasným cílem: ukázat na redukci světa, která je důsledkem „předmětného“ myšlení. Hejdánek učinil předmětem celého svého intelektuálního života redukci skutečného, kterou okolo sebe viděl a se kterou se nehodlal smířit. Snažil se ji intelektuálně „obnažit“ (víceméně neúspěšně), snažil se jí prolomit, snažil se ukázat, že to je pro naše životy zásadní téma. Že se mu to příliš nevedlo? Že jeho myšlenkové nástroje byly příliš závislé na dobovém myšlení?

To nic nemění na tom, že až obsesivní zaměření na téma redukce skutečností (redukce, které postupuje a je stále hlubší a masivnější) tu zůstane a bude nabývat na důležitosti. Kdokoli se tohoto tématu bude chtít chytit a narazí na Hejdánka, bude asi zklamán. Bude si muset hledat svoje zcela nová východiska a nástroje, ale nebude muset „úplně tápat“. Hejdánek nesporně ukazuje k významnému tématu myšlení, vede k němu. To je dost dobré.

A jak jinak? Všelijak! Tuhle otázku nelze odpovědět nějakou „správnou“ odpovědí. Svět se děje a tím se brání tomu, aby byl redukován. Skutečnost se prosazuje tím, jak přichází to, co nedovedeme předvídat: musíme se s tím vyrovnávat a to znamená, že budeme mít další a další příležitosti, ve kterých můžeme alespoň trochu obstát – a nebo selhávat. A selhávat budeme, pokud svoje reduktivní myšlení světa nezměníme, neotevřeme se skutečnosti v tom, v čem se nám nabízí.