Fragment z básně o předbabylonské řeči

Verze pro tisk
Podnázev: 
(Báseň publikována v časopisu Možnost č. 126 z roku 2012)
Anotace: 
Pár klíčů nalézám, blízcí jsou ti, kdo jsou si blízko, a prostor, který máme projít, nic to nemění. Vzdálené nepřiblíží běh či let. Oslovit cizí musím, řeč z nich dělá blízké.
Číslo: 

Za devatero horami, nikde, když v srdci ztišíme se, vše má své místo. Slyšíme, víme, jen nejde říct to lehce, sami jsme, sami na řeč nezkaženou, sami v ní nasloucháme, uzavřeni.

Řeč vypráví a jak by mohla jinak, prosí a hledá, žije v důvěře. Ale též ukazuje napřaženým prstem, hrozí. Špína se v ní rodí, rodí z marnosti a nedůvěry, skrytost, lež, podvod, přetvářka.

Kdo co proč říká? Kdyby raděj mlčel. Vytváří zdání, faleš, záměnu. Slovo, co není tělem, plní svět, zdi staví, vrhá stín. Co špíny vtahují do světa marná slova? Jak s nimi naložit?

Důvěrně známý svět a tolik falše v něm, v tom všem po Babylonu hledáme si jméno. V tolika marných slovech nalézáme sebe, co zbude v ohni očistném? My sami?

Přesto jsme na tom v něčem líp než andělé – což může anděl mluvit česky? Může psát báseň, toužit po sdílení slovy? A může hledat čtenáře, snažit se oslovovat druhé?

Zas jsem to já, vzal jsem se kdoví kde, zrozen předbabylonským tichem, jsem plátek nástroje, co může znít, čistý ač stokrát použitý, nabízím hlas v pokoře otevřený.

Nabízím hlas, co může mluvit v řeči pokažené, co může mluvit s důvěrou, odkrytým hledím. Zpočátku ornament, zaplašit sílu ticha, jsem to já, můj čtenáři, tvůj důvěrně známý.

Tolik slov zbytečných napsal jsem, plašil, co plaché je, neuměl přitakat, pral se, vzdoroval slovům. Dlouho jsem nerozuměl tichu, které dává růst, které je plodné rajskou řečí.

Měl bych víc mlčet, přestat plýtvat slovy, nenechat svést se k komentářům světa, dát svůj čas tichu. Jak ale potkat druhého než v řeči pokažené? Jak jinak oslovit než pokaženým slovem?

Je cosi hřejivého v řeči, víc než teď a tady. Vrostl jsem do řeči, ve snaze dát si jméno, v jistotě sebe ptát se, trvat, žít děním: vymluvit do světa, čím jsem a čím se stávám.

Vyhnání z Ráje? Ano, věřím, slabý chybující. Ale řeč? Jde víc než jen o spásu duše. Jde o druhé, jde o hlas volající. Rozpolcen mlčením z krajnosti do krajnosti, muset jak hloupý tetřev hlušec.

Nelze se vrátit, hledat v troskách věže, stala se dávno součástí nás samých. Tak dlouho hledám čtenáře: jenom svou mateřštinu nabízím, a přijímám v ní hosty.

Ten, kdo chce slovy popsat svět, je stavitelem babylonské věže, pachtí se v marné snaze dát si slavné jméno. Tak tohle má být údělem, pocítit prázdno, bezmoc světa?

Mluvím jen sebe, s důvěrou, chabou nadějí. Spolehnout dá se na to, co nás přesahuje? Lépe než snažit se co nejvíc vědět na svět. Za každé slovo budem skládat účty.

Žít zrazující řečí, podstoupit riziko, odmítnout svod, ne není pohodlná. A snadnost nabízí se, svody světské slávy. Nedojdeš uznání, v té řeči nejde se tu dobře zabydlet.

Babylon není prokletím, je darem, Bože ať neselhávám, nezmařím ten dar. Zasazen do řeči prosáklé pokušením, dej, abych nezamlčel, dal hlas tomu, co má zaznít.

Zahlédnout to, co vede k převrácení světa – v řeči ho ukázat, jak ještě nikdy nebyl. Obnažit, co je živé, skryté v resignaci, vše znovu převyprávět slovy, co se tlačí.

Co tváří se jak skutečnost, to nic pevného není, a to co je, to nelze uvidět. Jsou slova znějící jak zvon a jiná plná pokušení. Ta skutečná jsou, znáš je, lze je pomyslet.

Skutečnost pokušení, a skutečná je marnost, a lež je skutečná, tak až to bolí. Prázdnota skutečná je, plná zamlčení. Skutečná nenávist je ve zvrácené řeči, a tolik důvodů pro tuto nenávist.

Skutečné síly, co se nabízejí, že neskutečné můžem dosáhnout. Skutečné klanění, vše v řeči. Slovy se svazujeme, nevezmem je zpět, ještě že pokání je, odpuštění hříchů.

Skutečné oslovení v důvěře, kdo mi to věří? Jak těžko sdílet to, co zcela jistě víme. Skutečný čtenáři, dotýkám se, slyším. Blízko jsi, nic nebrání, čti nahlas, můžeš rozumět.

Můj čtenáři, jak třtina ohýbám se, klátím: skutečné? Pranic pevného. Nejde teď o svět. Nejde o spásu. Jsme dědicové Babylonu vrostlí v řeči druhých. Sám píšu tak, aby se dalo vrůstat.

K čemu jsem volán, ptám se – svojí mateřštinou, však v jiné řeči slyším odpověď. Ptám se i za druhé, můj čtenáři. S důvěrou v řeč, v bolest i radost babylonské řeči.