Experiment globálního rozsahu

Víc než dvacet let jsem se živil jako analytik a nedá mi to – říká se tomu profesní zatíženost. Občas, když sleduji nějaké dění, zcela přirozeně si vytvářím základní interpretace významových polí, ve kterých lze dané věcí rozumět, a v nich dílčích „problémových polí“, do kterých lze v dané věci intervenovat, protože se tu děje něco otevřeného, něco, co si o nové výklady a intervence říká. Dokonce jsem nabízel, že napíšu „nemetodickou metodiku evaluace“, ale nikdo mi takovou knihu doposud nechtěl zaplatit, a zadarmo píšu jen něco, nestačí, že mě to zaujme. O dnešní mimořádné „kovidové“ době píše kde kdo, ale neodpustím si alespoň pár glos ke společenskému experimentu, který nemá obdoby, k vyhlášení epidemiologické situace s kovidem, dále ESC.

Nesporně máme co dělat s nemocí a nesporně je třeba k tomu zaujímat nějaká stanoviska a ze strany příslušných odpovědných orgánů přijmout nějaká „opatření“. Nedávno (srpen 2020) byla u nás publikována zpráva, že počet úmrtí osob, u kterých byla prokázána přítomnost kovidu, nás již překonal loňský počet úmrtí… na chřipku. Je tedy jisté, že kovid je horší než chřipka, i kdyby nikdo s kovidem už do konce roku nezemřel!
Divím se, asi jako mnozí. Proto jsou potřeba takové manévry, které zasahují světovou ekonomiku? Zásadní skutečností je, že jedna typicky západní země, Švédsko, postupovala zcela jinak než většina světa, nezasáhla do ekonomiky a především neomezila osobní svobody a nechala vše podstatné na odpovědnosti každého. Někomu se situace v tomto smyslu vymkla z pod kontroly, nebo se reprezentace této země nějak dokázala „vzepřít“ mezivládnímu tlaku, nevíme, ale máme a budeme mít možnost srovnávat. Kupodivu se tímto srovnáním nezabývají žádní mainstreamoví epidemiologové, sociologové a ekonomové, a k informacím ze Švédska se běžný člověk u nás dostává jen velmi omezeně. Častěji čteme o tom, jak tam nějaký šílenec žaluje vládu, že mu nepřikázala být doma a s nikým se nestýkat. Ale i u nás jsou lidé občas nesoudní. V jednu chvíli jsem měl dojem, že by stálo za to zabývat se takovým typem vyplašence, který volá po etatistickém přístupu, schvaluje omezování osobní svobody a vyhrožuje ostatním, kteří mají jiný názor, jsou to smutné příběhy, vidíme je okolo sebe. A na rozbor tohoto jevu je ještě čas, zatím jen konstatuji, že tihle lidé zcela jistě „vstoupí do hry“ a doplní poplašené eko-alarmisty a genderisty. Nějak je nutné zaplnit prostor, který vyklidila tradiční politika, protože „stará témata“ odumřela.

Vyvolávání strachu ze smrti, to je první téma ESC, významová rovina, která je zajímavá pro porozumění tomu, o co v tomto experimentu zcela jistě jde. A je až dojemné, jak se většina vlád hned na počátku shodla na tom, že je důležité především lid „vystrašit“, aby se bál – s argumentací, že jde o to, aby se pokud možno utlumila „první vlna“ nákazy do doby, než se na ni zdravotní systém stačí připravit. Tento výklad byl ještě zpočátku přiznáván a diskutován v odborně založené vrstvě informací a argumentací. Dočasné radikální omezení styku osob mělo smysl jen a jen proto, aby zdravotní systém dostal „čas“. Ale následně tenhle „aktuálně pochopitelný“ přístup zmizel a téměř nikdo se nedostal ke slovu, pokud se nepřipojil k čínské koncepci „izolovat a vymýtit“ a její varianty – udržovat pod „chytrou kontrolou“ a čekat na vakcinaci (a vymýtit následně). Radikální opatření a výsadní role státu rozhodovat o povinnostech „všech“ se nějak „automaticky“ protáhlo na „věčné časy“, dokud tu s námi koronáč bude.

Druhým takovým tajemným a iracionálním tématem jsou roušky. Jde o opatření symbolické, jehož skutečný přínos, ale také škody, které napáchal, zatím nikdo nevyhodnotil a schází sběr dat, která by takové vyhodnocení v budoucnu umožnila. Od počátku byl o roušky spor, a mnoho lékařů i psychologů upozorňovalo, že ochranný efekt roušek proti virovému kovidu není nijak prokázán, zato jsou průkazné jeho negativní dopady. Argumenty proti rouškám není třeba opakovat. Ale pak se světově rozhodlo „roušky ano“, a povinně. Jak byli čeští mistři ve strašení a vyvolávání paniky prozíraví: světová zdravotnická organizace stáhla ocas, vlády až na výjimky stáhly ocas. Stačí pár onemocnění a vyhlašuje se lokální povinnost roušky nosit. ALE. Na mnoha místech již existují spontánní protesty proti tomu, tuto pravděpodobně neúčinnou a přitom mocensky vynucovanou „ochranu“ lidé odmítají, považují ji za zásah do sféry, ve které se cítí být suverény, vyostřeně cítí, že jde o zásahy do jejich soukromí a identity. Tvář není jen „obličej“ a materiál pro digitální identifikaci jednotlivce, tvář není jen to, co nějak „vypadá“.

Právě hloubka této rezistence a její formy, její komunikativita a naopak odmítavé a odsuzující reakce společnosti (zejména těch vystrašených a zmanipulovaných, kteří se bojí smrti) – to zcela jistě vyhodnocováno bude a vyhodnocováno již je. Jde totiž o to, co všechno si skrze manipulace lze dovolit a kam až lze jít. A jde také o to, do jaké míry se podaří vytvořit zmanipulované „užitečné idioty“, kteří budou dělat druhým „zle“, sami a bez nároků se ujmou špinavé práce udavačů a „úsekových důvěrníků“, jak je známe z doby socialismu, vytvoří veřejnou „lobby“ za zavedení očkovací povinnosti atd.

ESC přinesl nesporně zajímavé výsledky, co se týče strukturace společnosti: ti, kdo se nechali zastrašit a jsou zastánci „tvrdého postupu proti neposlušným a neodpovědným“, procitají jen velmi pomalu a zvolna, a to i když mají intelektuálně i mentálně na to, aby zjistili, že v širším ohledu se o žádnou epidemii nejedná a srovnávání s jinými nemocemi je tabu. Mediální kampaň funguje, koho zajímá, že nejsou publikována zásadní data, např. obsazenost „kovidových“ míst v nemocnicích a skutečné počty těch, kdo se léčí se závažnými problémy? Jsme čím dál tím víc strašeni něčím nepředstavitelným a imaginárním, např. počtem nakažených v Indii – jenže ta má hodně přes miliardu obyvatel a člověk si ty hromady nul jen obtížně přepočítá na promile. A Brazílie? Víte, kolik obyvatel má? Jak dlouho bude toto papírové strašení účinné, než si většina lidí připustí, že se vlastně nic tak světoborného neděje?
Ano, jakékoli takovéto úvahy lze snadno napadnout: „Vždyť jde o každého jednotlivého člověka, každá zbytečná smrt… A ty by sis ji vzal na svědomí?“ Tento model myšlení je ale v svém základu vadný: vychází z přesvědčení, že člověk je člověku ohrožením, že je mu potenciálním vrahem. V jaké míře bude tradiční pojetí lidské vzájemnosti nahrazeno tímhle paranoidním a zvráceným modelem založeným na strachu z druhého? Copak se něco změnilo od doby, kdy tu bylo několik vln všelijakých prasečích a ptačích chřipek? Jen mocenská a mediální interpretace.
Zásadní hodnotou, kterou ctí evropská kultura a křesťanství především, je setkání tváří v tvář, a my máme příslib, že budeme hledět na jeho tvář – zcela jistě bude bez roušky, a jestli máme vidět Krista v bližním? Jen od Gorgony je třeba tvář odvracet, od zla.

A aspektů, které lze v souvislosti s ESC sledovat, je ještě mnoho. Jsme účastni experimentu, skrze který je iniciována zásadní a nevratná společenská změna, směřující k větší kontrole a egalizaci, k nahrazení skutečného setkávání virtualitou atd. I kdyby byl člověk jen divákem v hledišti, bylo by to jen neuvěřitelně zajímavé.
Paradoxně se zatím daří tuto diskusi o „věci svobody“ kanalizovat, redukovat na věc práv, především práva na náhrady ztrát a škod, které stát způsobil těm, kdo skrze karanténní omezení to či ono nemohli ve smyslu „podnikání“. I ombudsman mi odpověděl v tom smyslu, že pokud jde o porušení práv, pak mám konkretizovat jakých – ve věci svobod asi nemá kompetenci, ačkoli jsou podle mne ještě důležitější než práva.