Evaluace a dějiny

Téměř každý člověk (pokud není rentiér) musí nějak zajišťovat svoje živobytí, a tak jsem celá desetiletí značnou část svého času věnovat analýzám a hodnocením, evaluacím. Také jsem o evaluaci psal a přednášel, učil. Zjistil jsem totiž, že to, co považuji za samozřejmé, vůbec samozřejmé není.
Když chci cokoli hodnotit, musím se v tom, co chci hodnotit, vyznat, a také se vyznat v hodnotách, rozhodnout se, které a jak budu brát za základ pro to které hodnocení. Představa, že hodnocení lze provést na základě exaktního postupu, kde prostě „shrnu aktuální výsledky nějakých měřitelných stavů“ a vyhodnotím je statisticky, je dobrá tam, kde se analyzuje právě to, co má být standardní. Např. kvalita vstupních surovin nějakého chemického procesu atd. Ale to není věc analýz a evaluací, jak o ní mluvím. Mluvím o analýzách jedinečných situací, o analýzách pro krizový management a o evaluacích, které mají být východiskem k tomu, aby se nastavily nové parametry pro aktuální dílčí hodnocení, vytvořeny další nástroje řízení etc.

Na začátku tedy stojím před zásadní otázkou: jak se vyznat v tom, co neznám? A jak přitom nepodlehnout stereotypům, které v daném případě uplatňují ti, kdo si myslí, že danou věc znají a mají ji (sebevědomě) pod kontrolou. Podle mne je můj úkol prostý a vede mne v tom zkušenost se setkáním dvou lidí, mém setkání s druhým, mně neznámým člověkem. Při takovém setkání máme možnost se otevřít, nechat na sebe druhého působit. Je přitom třeba hledat to, co je společné a na začátku také něco společného nabídnout. Jeden velmi příjemný hovor a setkání jsem zažil při přestupu a dlouhém sezení v nádražní čekárně, kdy jsme se (víceméně všichni) rozpovídali o spoustě témat. A spustila to moje reakce na hlasité klepnutí nástěnných hodin. Každou minutu se opakující tikání přerušující ticho, mlčení všech. Ale někdo musel to „společné“ vyslovit jako první.

Je důležité si všímat toho, co je společné, ale nikoli tak, abychom to omezili a vytrhli ze souvislostí jako izolovaný předmět zkoumání – naopak, důležité je ponechat společným právě jen ono významové jádro společného a sledovat, kam od tohoto „jádra“ kdo směřuje. A také jak toto sdílené významové pole potom směřuje, obohacuje. Důležité pak je, co si kdo ze společného hovoru dokáže osvojit, do jaké míry je daná osoba uzavřena na svém půdorysu porozumění. To a ještě mnohé další lze nazvat jako „měkké nástroje“ v elementárním porozumění dané situaci, předmětu zájmu.
Platí to tam, kde nemáme žádný zájem nějak vyhraněn a druhý člověk nás zaujme právě pro svoji jedinečnost, pro to, že je jeho pohled a přístup pro nás něčím objevný, přínosný. Je třeba otevřenosti a nenásilí v řeči, zejména tam, kde se jedná o vstupní část analýz.

Teprve po této vstupní fázi otevření se pro to, co bude předmětem zájmu (samozřejmě po nastudování dané problematiky, používaných termínů atd.), je nutné udělat druhý krok: vytvořit a zformátovat si nástroje, ve kterých bude třeba získávat reakce na vlastní podněty a nebo i strukturované výpovědi, obecně se říká „data“, ale nejde o žádná skutečná data, vždy to musí být takové výpovědi, které na pozadí rozvrhu otázek jsou nositeli nikoli nějaké abstraktní informace, ale umožňují porozumění, vhled. V tuto chvíli je již možné používat různé intervence, dotazy, záměrně stavějící druhé do předem připravených situací, ale nikoli za účelem manipulace, ale pro to, aby museli reagovat.

Jistě je třeba systematicky zpracovávat poznatky (tvrdá, nebo i jen natvrdlá data), ale důležité je právě porozumění tomu, co se děje, o co komu jde – aniž by bylo nutné to nějak finalizovat do precizních formálních výstupů. K porozumění dané situaci (i možných zacílených zásahů do ní) lépe přispějí obrazná vyjádření, příměry, vyprávění. Na formalizovaném „racionálním“ textu může dotazovaný vždy svést pozornost ke sporným detailům, zaseknout se u toho či onoho slova.
Je nutné sledovat cíl evaluace: objednavatel by měl co nejlépe pochopit právě to „o co jde“, resp. o co jde komu ze zúčastněných a jaké jsou potenciály změny. Teoretická „vědecká analýza“, která přinese jen abstraktní schémata a kterou objednavatel nepochopí a nebude ji umět využít, by byla nanic. Je třeba, aby objednavatel byl schopen porozumět tomu, co je v jeho rozhodovacích možnostech a co je jeho odpovědností, pochopit v jakém dění a v jaké jeho fázi se nachází, kdo jsou hráči a jak se dá zasáhnout do pravidel toho, co je považováno za „danou“ hru, a do obsazení hráčů. Žádné schéma jako „součet výsledků“.

A konečně jsem u dějin. Od práce dějepisců mám stejné očekávání jako od evaluací: chci tomu, co bylo, a lidem, kteří kdysi jednali, rozumět tak, aby to bylo pochopitelné. Pochopitelné v tom, čím se mne to týká. Jako jsem si na začátku každé zakázky na evaluaci vytvářel jedinečné nástroje a postupy, očekávám, že i historik bude ctít jedinečnost té či oné situace, kdy interpretuje to, co se stalo tak, že se to odehrávalo, dělo, a to tak, že lidé jednali a pokud možno s porozuměním, čím v tomto jednání byli vedeni.
Přistupuji (v ideálním případě) s otevřeností a nepředpojatostí ke každému člověku a vím, že musím brát v úvahu i intuici atd., a tak předpokládám, že se historik podobně ptá na to, co se dělo a jak kdo jednal. A ptá se právě teď, v situaci přítomného. Každá přítomnost podle mne vyžaduje, abychom se ptali, jakými nástroji máme to uplynulé zkoumat, jak si nastavit kriteria, postupy, hodnoty. Předpokládám, že historik se (stejně jako já) musí k minulému znovu a znovu ze své přítomnosti OBRACET, protože jedině v obrácení se se mohu věnovat dějinám jako k uplynulému tak, abych jim nerozuměl jen jako abstraktnímu celku (který mám vyložit jako celek smysluplný), ale rozuměl dění, na kterém se v konkrétním místě a času podílely odpovědné osoby.

Můj normální postoj přeci není postoj dějepisce, jako není obvyklý postoj evaluátora. Obvyklé je, že jsem přivrácen k současnému v jeho možnostech otevřených do budoucnosti, jsem přivrácen k aktuálně prožívanému a snažím se ovlivnit to, co bude – v rozpětí očekávání plánů, snů, doufání i obav. Ale mne zajímá a může obohatit právě tohle obrácení se historika k tomu, co bylo tak, že se to dělo, odehrávalo. Zajímá mne obrácení, které znamená, že dějepisec píše cosi jako evaluaci – pokus ukázat dané dění jako pochopitelné s tím, že to nemůže být vedeno z neutrální pozice „nad věcí“, mimo dějiny. Představa, že si může historik vytvořit a jednou pro vždy nakalibrovat nějakou „metodiku“ pro výklad dějin, je směšná: dříve nebo později mu do toho „hodí vidle“ nějaká zásadní proměna aktuálních daností, válka, katastrofa, změny v sociálním smyslu etc. A to bez ohledu na to, jakou metodiku si zvolí.

Co tedy od dějepisců očekávám? Přiznávám se, že toho není mnoho. Měli by především přesvědčivými výsledky obhájit svoje obrácení se k dějinám a to tím, že se pro to, co se již událo, otevřou a budou se snažit učinit to pochopitelné pro ty, kdo se obracení zpět příliš věnovat nechtějí. Měli by se ptát na významy – tedy na to, co je hodnotově vnímáno současníky a účastníky, a co bych tedy mohl takto chápat a vnímat já. Nehledám v dějinách poučení, nemyslím si, že nás dějiny nějak „předurčují“ a jejich poznání nás z toho může nějak „vysvobodit“, jsou mi lhostejné pokusy o to dokázat, že dějiny jsou nadány vlastní imanencí a někam „směřují“. Vývoj jako cesta vzhůru, k lepším zítřkům? Rozumím budoucímu jako tomu, co je konečné, co je omezené, a je mi lhostejné, jak kdo popisuje eschaton, to jsou prázdné spekulace. Jsem přesvědčen, že každý člověk má na světě svoje poslání a jde jen o to, jestli ho rozezná, jestli a do jaké míry dovede naslouchat a obstát ve zkouškách. Dějiny? Podle mne jsou součtem lidských životů a nejvíc se o dějinách dozvím, když jednám s lidmi a snažím se porozumět tomu, jací jsou a jak hledají svoje místo v dění. Porozumět tomu, jak a čím se nechávají vést.

Moc toho od dějepisců neočekávám, dějiny dnes nemohou sloužit jako „předmět vědy“ – současná věda má ambici přinášet ověřitelné poznatky použitelné v praxi a to dějiny poskytnout nemohou.
Ještě komplikovanější je to s těmi, kdo píší dějiny dějepisectví. Na doporučení jsem přečetl vybrané části knihy Karl Löwitha Dějiny a význam dějin – je to pokus o vytvoření přehledu o tom, jak k dějinám přistupují ti či oni filosofové dějin. Mnoho jsem nečekal, a tak mne autor ani nemohl zklamat, a jediné, co mohu výslovně pochválit, je jeho tvrzení, že dějiny nás staví před otázku jak vnímat fakt utrpení člověka.

Téma příslibu a smlouvy možná v citované knize zazní v částech, které jsem nečetl. Téma konce dějin (které bylo přineseno především starozákonním náboženstvím Židů a pak křesťanstvím) se tu opakuje mnohokrát – to jsou nesporně rámce, ve kterých je teprve možné vykládat to, co je neopakovatelná historická událost. Autor ale nevysvětlí, co činí událost událostí, čím se to jako historik vlastně zabývá. Podle mne je událost takové dění, které vybočuje z každodennosti, jak je považována za obvyklou a samozřejmou, a tuto zdánlivou samozřejmost může událost nějak pozměnit, posunout. Událost je nepředvídatelná a může se stát počátkem nového. Ale tohle mohu popsat proto, že postupuji jako evaluátor, nikoli jako historik dějepisectví. Nehledám důvod události a vím, že interpretace smyslu události v dějinách jsou vždy svázané s tím, kdo se k této události v dějinách ze své aktuality OBRACÍ.

A ještě jiné, závažnější výhrady mne přivedly k tomu, že jsem se této knize podrobněji nevěnoval. Především autorovo přesvědčení, že „dějiny jsou pohybem v čase“ a jinde „dějiny postupují vpřed“. Autor zřejmě chápe čas jako abstraktní linku, na níž se pohybuje „bod“ přítomného. To je podle mne zjevně neudržitelná fyzikalistická zkratka, svědčí o tom, že se nutně musíme míjet v pohledu na povahu přítomnosti a smysl otevřenosti budoucího.
A navíc, jejího výklad zabalený do řady balastních slov jako formální struktura významu, systémy významu apod. Korunu tomu nasazuje autorovo tvrzení, že význam a účel je totéž! To vše a celkové používání řeči mne nikterak nezve k tomu, abych sledoval jeho další vývody o dějinách. Jako kolegu bych si ho nepřizval k žádné odpovědné evaluační zakázce. Usuzuji, že svoji obživu nalezl v akademické sféře.