Etická funkce architektury?

Verze pro tisk
Podnázev: 
(Marnost akademismu)
Anotace: 
Jeví se mi, že nedojde-li k nějakému zvratu, je akademický prostor pro jakékoli diskuse tohoto typu ztracen. Slovo étos? Kdo si ho dnes dá do názvu diplomové nebo disertační práce, je sebevrah.
Číslo: 
Osobnosti: 

K. Harries se snaží ukázat, že architektura je vždy spojená s étosem. Ale je v těžké pozici, musí bojovat hned na několika frontách, s nezměrnou přesilou.

V mnohém s autorem jeho názory sdílím, stejně jako on si myslím, že představa postmoderny, že u stavby jde o funkci a o to, čím je „ozdobena“, je směšná. Ano, architekturu je třeba studovat, je třeba spousty věcí vidět, promyslet, seznámit se s historií architektury, je třeba jisté profesionality… ale architektura je především tvorba staveb a tím i prostředí pro život, je součástí lidské kreativity. A v ní jde podle mnohých o libovůli, a já v protikladu k tomu kladu tezi, že jde o to, aby to, co má být, bylo takové, jaké to má být. A tuto „správnost“, úplnost, chápe Harries jako etický rozměr architektury. A že přitom mluví o funkci? Jak jinak, musí se držet akademické půdy, s prostou „správností“ by si na této nehostinné půdě nevystačil.

Obecně jde o povahu svobody a architektura mimo jiné vytváří prostor svobody tím, že vytváří a utváří veřejné prostory a stavby, určené nejen pro definované společenské funkce (bydlení, doprava), ale i pro činnosti, které odkazují k přesahu přes individuální zájmy a u nichž se o funkcích dá mluvit jen za cenu značného okleštění tématu. Jenže moderní doba má problém: jak vůbec uchopit to, co je společné, když základním dogmatem je ničím neomezovaná libovůle? I architekt pak je jen jeden z mnoha, který je veden tím, co chce – a pak? Pak je architektura stejně uzavřená jako každá lidská monáda a lze na ni hledět jen a jen z pozice takové „lidské samoty“. Kdokoli pak hledá něco společného, je odkázán (v rámci korektnosti) jen k tomu, že vše je individuální a vnášet do prostoru architektury cokoli „kulturního“ (v tom se přeci lidé potkávají) je koloniální přežitek, ničím nezdůvodněný nátlak a násilí plynoucí z pocitu kulturní nadřazenosti. A basta. Kromě funkcí není nic.

Smutný svět? Ne. Domnívám se, že je třeba vědět o povaze tohoto destrukčního myšlení, nepodceňovat jeho vliv, ale zároveň se z toho nepodělat a mluvit řečí, ve které lze popisovat to, co nás zajímá. A na architektuře nás zajímá především to, co překračuje „pouhé funkce“, je něčím víc než ornamentem, ozdobou, je něčím ve svém významu nahraditelným. Ale jak rozumět onomu „aby bylo tím, čím být má“? Jak to ukázat?
Nesporně je tu požadavek, aby architektura plnila něco jako „očekávání“, ale očekávání nečekané: architektura má vytvářet, ale vytvářet tak, aby to, co vzniká, bylo v souladu s čímsi, co již nějakým způsobem bylo očekáváno, „ohlašovalo se“, ukazovalo se jako možnost, která může a má být naplněna.

Architektuře a zrodu architektonického díla nemůžeme rozumět, pokud nebudeme dobře rozumět budoucímu času jako příležitosti, ale nikoli příležitosti k tomu demonstrovat svoji vůli (svévoli), ale příležitosti, při které je architekt porodníkem podobným Sokratovi; a jako Sokrates pomáhá na svět myšlení a moudrosti, tak architekt pomáhá k realizaci tomu, co již v nějakém smyslu existuje v rámci možností (technických, investičních), ale nikdo kromě něj si to nedovede představit, resp. nedovede si představit jako reálně dosažitelné, postavitelné. Jako to, co je již svým způsobem „na spadnutí“ (i když se tato fráze příliš nehodí na to, co teprve vzniká a má „stát“). Tvrdím, že jde o to, aby to, co má být, bylo takové, jaké to má být. A že to není tautologie. A architektura je svědectvím o tom, jak architekt na takovou nabídku reaguje, jak na ni hledá odpověď a co přitom zvažuje, bere na vědomí.
Architektura však může být také svědectvím o tom, že si architekt vůbec takovou otázku neklade, že o ní ani neví. Architekt pak není tím, o kom jsem doposud mluvil, „porodníkem“, jen demonstruje, jaké má možnosti, co vše dokáže vnutit hmotě a prostoru. To je druhá, méně půvabná stránka architektury. A pak jsou ještě architekti, kteří jsou jen eklektiky, vykrádají to, co udělali jedni i druzí (skuteční kreativní architekti i konstruktéři).

Jenže doba je dnes taková, že (ti i oni) se v  upadlé řeči de-konstrukce a de-interpretace mnozí cítí nuceni každé ráno se pokleknutím připojit k omluvě za to, že jsou bílí muži a příliš dlouho si kladli nepatřičné otázky. Pak podle obecného zadání „uvolní svoji kreativitu“… a otevřou stavidla nahodilosti, hledají, jakou formou by se přihlásili…k popření kultury.
Autor celou knihu vlastně řeší jednu jedinou otázku: jak v současném postmoderním a anti-koloniálním myšlenkovém běsu uhájit právo architektury na svébytnost. Je to chvályhodná snaha. Nechce přitakat bláhovosti mnohých, nechce přitakat, že si zasloužíme žít v libovolnosti a nahodilosti. To prý je poselství této doby, proti kterému se snaží stavět „mírný étos“ v mezích postmodernisty. Ale opravdu není v dosahu nic víc? Opravdu jsme odkázáni jen na dohodu mezi investory, „techniky“ a těmi, kdo mají na starosti „estetiku“ (míněno tím zdobnost) staveb? Opravdu můžeme jen apelovat na ty nejlepší z nich?
Lze s tímto čtyřsetstránkovým pokusem přeci jen vyvzdorovat sem tam nějaký kousek prostoru pro skutečnou architekturu?
Co jsme se dozvěděli? Apel, že tu je i etická funkce architektury? Ale jakým způsobem dnes vůbec mluvit o étosu? Jak mluvit o jednání a postojích, které nejsou motivovány primárním chtěním? Když oficiální agenda nic než aktuální chtění jako motiv neuznává, a jakýkoli pokus z toho vykročit je interpretován právě jako pokus o kulturní nadvládu, násilí? Jeví se mi, že nedojde-li k nějakému zvratu, je akademický prostor pro jakékoli diskuse tohoto typu ztracen. Slovo étos? Kdo si ho dnes dá do názvu diplomové nebo disertační práce, je sebevrah.

Ale kudy, kudy cestička? Skrze kreativitu, pokoru spojenou s odvahou. Jistě jsou doby, které se nabízejí velkým architektům k tomu, aby nalezli odvážné investory a dosáhli k realizacím staveb, které jsou takové, jaké měly být: geniální. A pak je doba, kdy vznikají stavby malé, skromné, ale prodchnuté stejným duchem. Nebuďme přehnaně pesimističtí a nehledejme víc, než je v dosahu.
A že nevíme, co je v dosahu, a že si nejsme jisti tím, co „má být“? Jak jinak. Ale jistota je dvojího typu: je jistota těch „při zdi“, statistická jistota průměrného výsledku. A pak je jistota toho, kdo jde do věcí, jejichž výsledek nelze zcela odhadnout, ale ve který věříme, protože jsme ho (někde ve snu, v představě) již uviděli. A to je přístup skutečného architekta.

Karsten Harries: Etická funkce architektury, 6. svazek edice Texty o architektuře. Arbor vitae a Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha 2011