Erich Przywara, Analogia entis
Tuto knihu jsem četl s velkým zájmem, ale přitom nevím, komu ji ke čtení doporučit. Je to divné. Jde o knihu svým způsobem heroickou, heroickou ve smyslu řecké tragédie: hrdina bojuje s maximálním nasazením boj, jehož výsledek je předem předzvězený; podlehne v něm už proto, že na začátku děje byl podivný rozmar bohů.
Analogia entis: máme před sebou dvě racionální struktury – strukturu daného a strukturu poznávaného – co s tím? Vše je racionální, nejde o rozpory ani dialektiku, jen je třeba se umět dívat „z odstupu“, analogicky.
Je mi až hloupé, že takto ve dvou větách shrnu heroické úsilí autora, který nechce opustit nic z aristotelsko-tomistického porozumění tomu, co jest, a přitom ví, že je třeba se na svět dívat jako ten, kdo poznává svět v tom, jak se děje. Ale věren tomu, co Církev učí, se opírá o primát neměnných podstat, jako by to byl primát časový: Ale je to opravdu „nutné“? Svět nesporně JE tak, jak je stvořen. Ale právě tady se s ním rozcházím, už v prvních stránkách. Nemohu si odpustit jinou představu a s ní spojenou zásadní otázku: a co argument, že my vidíme svět pouze tak, jak se děje a jak sami ve světě žijeme – a o tom, jak svět JE, budeme (možná) vědět až poté, kdy to, co se děje, už se stane uzavřenou věcí (třeba i jen pro nás samé).
Bůh podle mne stvořil svět tak, že nám ho ukázal jako svět, který se děje, jako svět, na němž se jako stvoření v něčem podobné Bohu budeme podílet. Trvání? Na tom není nic biblického. A ti, kdo v historii postupně vytvořili myšlenkový model toho, jak dění převést na schéma, na model dělící svět na to, co „trvá“ a na to, co se „proměňuje“, byli možná vedeni nějakou utkvělou řeckou představou trvání. Může to Przywara alespoň připustit jako tezi, kterou by měl vyvrátit? Ne.
Hned na počátku knihy se nám dostane aristotelsko-tomistického školení: „Myslíme v soudech. Výrazem soudu je výrok. Elementární výrok je vypovídání obecného pojmu o jednotlivé skutečnosti…“ Tohle vše samozřejmě dobře znám, ale není to nic, co by odpovídalo mému myšlení a mému životu, a především mi zde zcela chybí to, co je podle mne podstatné: význam, zájem, vztah.
Když psal profesor Sousedík o světě*, uvedl to následovně: „Svět, jak tomuto slovu budeme dále rozumět…“ Protože ke světu se tak či onak dostáváme a nelze si představovat, že nám nejprve někdo řekne „co je svět“ (například ve škole v hodině aristotelské filosofie nebo ve fyzice), a pak teprve začneme ve světě žít a přemýšlet. Sousedík je pokorný a ví, že začíná kdesi „uprostřed“, že začíná až tam, kde je téma předmětu „svět“ již nějak vymezeno, očistěno, a v jistém slova smyslu i zredukováno. Takovou pokoru ale Przywara (a kdekdo z tomisticky myslících „filosofů“) nemá. Pro něj je „začínání ve světě“ (poznávání světa v jeho dění) až „druhou“ cestou – již proto, že někdo, kdo do světa vstupuje jako dítě (začíná žít a myslet), by se měl naučit a akceptovat to, co bylo autoritou uznáno jako „platné“, tedy např. struktury výrokové logiky. Ale tady je zakopán pes. Ale kdo to učil Aristotela a všechny ty, kteří Aristotela po staletí neznali? A jak je možné, že v tom či onom se různé tomistické školy a osobnosti přou do statků a hrdel? Nevyplývá to z povahy dění?
Ale ponechme stranou ambicióznost Przywarova projektu a podívejme se, do jaké míry vytváří (skrze analogii entis) prostor pro porozumění světu a jeho dění. Paradoxně mu jde především o pojetí Boha – je pro něj neudržitelné, že aristotelský hybatel je prakticky „vyřazen“ ze hry, protože svět tak, jak byl „sestrojen“, funguje „sám“. A Przywarovi jde o to, aby toto pojetí Boha vyvrátil, popřel: protože svět je (prý) v jistém smyslu „sestrojen“, ale o Bohu to nic nevypovídá přímo – o Bohu je možné vypovídat právě jen s pomocí analogie – čím víc ho nejsme schopni „zachytit“, ukázat skrze soudy, výroky a obecné pojmy, tím víc se nám ukazuje jako „všemocný“, ale nikoli ve smyslu obecného pojmu, ale právě v jeho negaci, v negaci „všeho“ i negaci „moci“. Atd. Tohle myšlení o Bohu je teologicky zajímavé, jen se obávám, že teologů, kteří by to ocenili, není mnoho.
Ale jistě by se tu (analogicky) dalo nalézt i mnoho zajímavého v myšlení o lidech, kteří dnes žijí rozpolceni mezi dva obrazy světa – jeden obraz, který ukazuje svět jako „fungující“, a druhý, který ho ukazuje jako smysluplný, tedy nějak se týkající nás samých. Pokud si odmyslíme trochu sterilní a nepoužitelný úvod, pak je kniha „Analogia entis“ návodem, jak v této podvojnosti (která podle Przywary není schizofrenií) žít a nalézat dostatečný prostor pro svoje jednání. V řeckém (a tomistickém) světě moc žít nelze – vše je jen danost, osud, běh přírodních procesů. A přitom tohohle světa se většina lidí (tomista – netomista) není ochotna pustit, a proto chápe vlastní prožívání jako něco, co se světem nemá mnoho společného. Podle mne je to tragický omyl a Przywara ukazuje, že v myšlení je možné postupovat zcela jinak – pro mnohé by przywarovská analogie mezi světem fungování a světem dění mohla být dost dobrou pomůckou, jak získat sebedůvěru. Jen kdyby byla napsána tak, aby bylo možné ji v normálním jazyce číst.
Chtělo by to tedy nějakého tomistu střiženého Benediktem XVI., který by ukázal to, co píše Przywara – ale tak, aby se přitom neutápěl v složitostech tomistického jazyka a hned na počátku všechny neodpudil svými „výroky, soudy a obecnými pojmy“. Ale obávám se, že ti, kdo uvěřili výrokům, soudům a obecným pojmům, zavrhnou Przywaru a nad jeho Analogií entis budou jenom mumlat „Hereze. Vydat plamenům.“
*Viz Revue Trivium 2018/1, http://www.revuetrivium.cz/clanek/skvira-v-zivotodarne-marnosti-sveta