Dvě varianty zápisu o

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Když se píše o „nic“ dvěma rozdílnými způsoby, dá se tvrdit, že se píše o tomtéž?
Číslo: 

/I. Nic básnické/

Něco je něčím. Je něčím tím, že je jiným a je něčím tím, že je něčí.

Nic nemůže nic jiného, než ničit, je „nanicovaté“, na nic. Lépe: nemůže být jiným než ničím. Nic nenáleží, míjí se jakoukoli náležitostí.

Je něco. Něco je tím, čím nic nemůže být.
Něco je vždy tím nebo oním. Je něčím tím, že je jiným, odlišuje se od jiného, a pak je něčím tím, že někomu patří, že se k někomu vztahuje. Něco náleží, je náležité, patří, zpravidla je možné je spatřit.

To bylo první den, kdy už nebyla jen tma a propastná tůň, protože něco mohlo být vysloveno a vysloveno to bylo.
A tohle jsem napsal pro kamaráda Honzu Majchera, protože ví, co je to počátek.

---

Mám kamarády, mám lidi blízké.
A jděte do háje s Aristotelem, který asi kamarády neměl, když postavil poznání světa na něčem tak neutrálním, jako je příčina a následek, jako že „to funguje“ samo. Vědění není neutrální, protože podstatné je vědět, že mohu mít blízké. A blízkost nelze měřit. Ani vanutí Ducha.

/II. Nic filosofické/

Pre-expozice
Jak mluvit o tom, co „je“ nic? Nijak, tematizujeme-li „nic“, ztrácí povahu „nic“, něcuje jako předmět zájmu.

Re-expozice
„Nic“ se dá zachytit tak, že není předmětem zájmu: lze konstatovat, že v nic nelze cokoli odlišit, a zároveň, že nic se neliší – (a není třeba dodávat, že se neliší od čehokoli) – i takto tematizováno zachovává si „nic“ nedostupnost jiným, než negativním vymezením. Nic lze tematizovat tak, že je máme na mysli, ale nikoli jako něco pozitivního. V řeči rozumím tomu, kdo říká „nic“, a to tak, že myslíme „nic“. Slovo „nic“ nese význam, ale tento jeho význam se nevztahuje k žádnému předmětu, který by se stával „něčím“ jen tím, že ho sděluji nebo se na ně ptám.

Matematická pozice
Nic jako nula, jako „téměř nic“, limita. Nekonečně malé (plus „něco“) a (mínus „něco“) ztrácí význam. Nula jako „téměř-nic“ nelišící se od plus nekonečně malého a mínus nekonečně malého. Limita je způsob, jak pochopit, že se neustále setkáváme s „téměř nic“ přechodu jedné věci v druhou. To však je řešení abstraktního problému iracionality čísel, nikoli reálného metafyzického problému s „nic“; jen se ukazuje čehokoli, co má identitu. To, že „je něco“ (například racionální čísla) je spíše výjimkou, nesamozřejmostí. Žasneme: jak to, že dovedeme odlišovat a přisuzovat? Že víme, co je liché a sudé? Matematika svým zaměřením na nulu vede od „nic“ k nesamozřejmosti „čehokoliv“.
Pro naše téma tudy ale cesta nevede, stačí jeden poznatek: k „nic“ se nedá přiblížit.

Superpozice
Konstatace různých způsobů porozumění významu „nic“. „Nic“, které držím jako nezpředmětnělé téma (statické), a „nic“, které se ne-děje (dynamické). Z toho (statického) se tradičně odvozuje: existuje něco, a „nic“ mohu (problematicky) tematizovat jako neexistenci.
Z toho (dynamického) odvozuji: Něco se děje. „Nic“ je vnímáno jako moment aktuality dění ve smyslu ne-dění. Nic je pak pouhé vyjádření zkušenosti, že dění není homogenní.

Potom:
„Nic“ jako to, co se mohlo stát a nestalo se.
Nebo: „nic“ jako historická fikce vzhledem k tomu, co se stalo.
Ještě jinak: „nic“ jako možnost, nenaplněná možnost. Ve smyslu: „dříve bylo možné že „něco“, ale je „potom“ – a už „navždy-nic“.

Nic