Doklad absurdity

Verze pro tisk
Anotace: 
Popsal jsem tuto knihu tak, aby byla udržena rovnováha: celé je to „absurdné“, jako z Černých baronů, bizarní a vlastně děsivé v tom, jak je to lidsky opravdové.
Číslo: 

Dostal jsem k vánocům knihu, kterou bych si nekoupil a ani nevybral ke čtení. Ale protože to byl dar, využil jsem nepříznivého počasí a knihu přečetl. A v jednu chvíli se mi jistá úroveň sebetrýzně (která k tomu byla nutná) začala vracet do podoby jisté satisfakce: tak či tak to byla „žeň“. Žeň, která znamená pokosení, ne jen pouhé vyorání brambor, které by se dalo schovat pod ploché slovo „sklizeň“.
František Kautman, Nemožnost člověka. Už ten název. Od r. 1980 vydávám časopis Možnost (asi proto jsem tu knihu jako „vtip“ dostal), s malou přestávkou vyšlo již 155 čísel a neustále se přede mnou odkrývají další a další možnosti a člověk mezi nimi musí volit, jak obtížné je nechat některé cesty „být“, protože se rozhoduji pro jiné. Tolik nabídek světa, tolik zajímavých věcí a témat, kterými je MOŽNÉ se zabývat, a tady čtu o nemožnosti člověka právě v tom, čím je člověkem, totiž v možnostech hledat to, co má dělat, hledat to správné.

Tak v otázce „vývoje“ se udál velký spor mezi deterministy, může člověk vývoj nějak ovlivnit? – napíše, ale vůbec se neptá, jak vlastně významu tohoto slova on sám rozumí. Zato se dozvíme spousty frází o Hegelovi, dialektickém a historickém marxismu, úloze osobnosti v dějinách a konci „scientistického optimismu“. A výsledek? Nic. Představa, že by bylo třeba se zabývat děním a ne vývojem, je mu nedostupná, o vývoji jakožto ustavujícím principu „všeho“ žádná pochybnost. Opět bez komentáře cituji: Člověk dost dobře neví, co dělá. Když za každou cenu zachraňuje nějaký živočišný druh, jemuž hrozí vyhynutí, nikdy přesně nezjistí, jde-li o druh, který k zániku odsoudil sám, svými nešetrnými zásahy do ekosystému, nebo o druh, který patří k oněm nesčetným bioorganismům, které miliony let obývaly naší planetu, ale ukázaly se málo vybavenými a adaptabilními ve změněných podmínkách, a proto musely zmizet a uvolnit cestu druhům rezistentnějším.
Ano, člověk neví, co dělá, zejména neví, co dělá, když chce ovládat, organizovat, prosazovat svoji moc. Ale o tom Kautman nechce slyšet – jeho ambice ovládajícího poznání je nevykořenitelná. On prostě CHCE VĚDĚT. A to pro něj znamená poslání člověka, otevřenou možnost člověka. Znovu a znovu se pokouší pátrat u toho či onoho, zdali se mu takový titánský úkol podaří. Hledá u nejrůznějších osob, které považuje za „významné osobnosti“ (!) (jako je Schweitzer), u ekonomů, ekologů, politiků (Al Gore, ten se mu jevil perspektivně), ale nenalézá téměř nic, co by ho uspokojilo. Je zklamáván a je zklamán. Člověk je podle něj odpovědný, ale aby mohl být „reálně“ odpovědný, měl by být reálně „znalý“ světa. Ale to není a jeví se mu, že být nemůže. A protože nemůže být (vše-) „vědoucím člověkem“, usoudí nakonec Kautman, že svým promýšlením postavení člověka ve světě nakonec dokázal ostatním a světu, že člověk je „ne-možný“.

Vidím to (lidově řečeno) jinak: když o někom prohlásím, že je nemožný, má to zcela jasný obsah: je to „hovado“, blbec, který se v situacích, ve kterých by se měl chovat sociálně, chová asociálně. Je nemožné s ním vyjít. Kautman to ale chápe po svém, domnívá se, že založil obecnější typus myšlení „antropo-skepticismu“. Ale i v tom se mýlí, existují celé skupiny antroposkeptiků, kteří se jen tímto označením nijak nechlubí, skrývají ho. Věří jen své manipulaci, stejně jako Kautman dospěli k tomu, že člověk své cíle dosahuje neznalostí a tedy podvodem. Tragikomičnost Kautmana spočívá v tom, že on tohle vše vystavuje na odiv.

Zejména závěr této jeho knihy stojí za řadu citací, které ani není třeba komentovat.

Veškerá lidská aktivita vytváří mozaiky a fragmenty. Nádherné mozaiky a velkolepé fragmenty. Ale není schopna vytvořit žádný bezchybně fungující organický celek.
(Následuje srovnání s úly a mraveništi.)

Jednám-li instinktivně, neptám se, má-li to smysl. Instinkt je nutnost, je tím, co „musím“ a nemohu jinak.

Když se člověk natolik vymanil ze své biologické podstaty, že si mohl dovolit s „harmonií“ v přírodě polemizovat, vytvořil náboženství, bohy, morální kodexy, Věčné Pravdy, Boží moudrost a spravedlnost, polarizaci Dobra a Zla.

Současně stále více přestával přírodě rozumět. Čím podrobněji ji poznával, tím méně ji chápal. Začal ji opravovat, „zdokonalovat“, a na této cestě ji zotročoval a ničil. Porušil rovnováhu mezi civilizací a přírodou, která jakš takš fungovala do poloviny 20. století.

Je-li v tom všem Boží úmysl, nevíme. Třeba je. Pak také Homo sapiens dělá dnes to, co dělat musí.

Je tedy jediným východiskem přemet do víry? Možná že je, ne však pro mne – popřel bych tím sám sebe.

Myslím, že nemá smysl tento výběr ze závěru knihy komentovat. Vnitřní rozpory, vyplývající z neschopnosti autora podrobit kritice svoje vlastní ničím nezaložené předpoklady, bije do očí. Ale ještě víc: ano, z předpokladů se dostáváme k nesporným závěrům. Ale na základě čeho pak Kautman píše, že by „popřel sám sebe“? Jeho integrita (kterou neustále zvýrazňuje) je pro něj hodnotou, kterou stojí za to držet, i když prokazuje, že žádnou „možnost nemá“, i když dokazuje nemožnost člověka. Ale přitom píše (až grafomansky). Proč, když být člověkem je nemožné? Vždyť právě tehdy, kdy se odkazuje na svoji integritu, dělá krok, kterým celou svou deklaraci antropo-skepticismu shazuje.
Ano, jeho ambicí je, „aby věděl, jak to funguje“, nebo alespoň aby viděl, že to nějak funguje. A ono to nefunguje – dění pro něj nemá hlavu a patu! „Podělej se z toho!“ napadalo mi při četbě, je to hodně dlouhá peripetie rozmazleného dítěte, které se nehodlá smířit s tím, že „se světem“ je to jinak, než by si přálo – ale nakonec právě ve svém vzdoru ukazuje svoji svobodu – a možnost postavit se světu a stvoření na odpor, už proto, že „svět si dovolil“ být jiný.

S velkou lítostí jsem pro tuto příležitost vynechal celou řadu sensačních citací, které jsem měl připravené, ale které by tento článek učinily příliš dlouhým: to, co se v jisté dávce může jevit jako tragikomické, by se pak mohlo jevit jen jako tragické. Zejména pasáže o kouření a vše, co se pak dělo v době hysterie okolo kovidu, všechny ty pečovatelské pokusy myslet společnost jako předmět péče těch, kdo sice také musí uznat „nemožnost možnosti“, ale mají z důvodů své odbornosti a svého nepřikrašlovaného vhledu přeci jen „právo“ vést druhé k tomu, co je pro ně dobré. Ostatně srovnání společnosti s mraveništěm a úlem (společnost z toho vychází děsně neefektivně) také mrazí.

Kautman alespoň nenavrhuje přímé kroky k omezení svobody (která je vlastně nenaplnitelná); pro úl a mraveniště nijak významně nepléduje. Není to sice proto, že by vyznával nějak přesvědčivě, že „má lidi rád“, ale… ta krása mozaiek a fragmentů kultury ho zřejmě přesvědčují, že to s lidmi přeci jen stojí za to.

Popsal jsem tuto knihu tak, aby byla udržena rovnováha: celé je to „absurdné“, bizarní a vlastně děsivé v tom, jak je to lidsky opravdové.