Dobré povětří!

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Salve 1-2/2018, AL a osvobodivá představa divadla
Anotace: 
O přijímání znovu sezdaných tu přeci jde až ve druhém a nebo třetím plánu. Tohle téma je především využito k útoku na řeč, na slova, která mají obsah, na slova, která mnozí považují za závažná. Je to útok na ty, kteří důvěřují řeči, v níž má smysl se ptát a naslouchat, v níž má smysl poselství, otázky a odpovědi na ně.
Číslo: 

Vůbec jsem to nechtěl, ale číslo Salve, věnované AL (nikoli hliníku, ale Amoris Laetitia) mi přistálo na stole. Pokusil jsem se začíst, ale jazyk B. Mohelníka je tak podobný jazyku Rudého práva, že jsem to málem vzdal hned na začátku. Jsou to zajisté slova a věty, které mají jakousi vnitřní jednotu, jenže se mi z ní zvedá žaludek. Je to řeč, která se nevztahuje ke světu, resp. vztahuje se ke světu tak, že autor má na mysli vše jen ne svět, ke kterému je možné mít vztah, svět, který jde mít rád. Je to schéma slov, které vytváří cosi jako oponu, skrze kterou není vidět to, co být viděno nemá; do centra pozornosti čtenáře se zato dostává to, co být viděno má – postavy v neskutečných kulisách, které mluví a jednají zcela jinak, než když zpoza kulis vyjdou. Milenci je mimo kulisy rázem zcela ukradená ta, které v kulisách tak dojemně vyznával svůj cit, ctihodná sestra svlékne kutnu a jde se nalíčit před večerním mejdanem, ten, kdo horoval pro spravedlnost a kázal, se vysmívá morálce naivních hlupáků. Pokud rozumíme divadlu, nepřipadá nám to nijak divné a pokud víme, že tohle vše je divadlo, tak se s trochou hořkosti můžeme bavit.
Přesvědčil jsem se, že se toto Salve dá přečíst, pokud se budu stylizovat do role diváka, který omylem přišel na „blbý kus“, sedí uprostřed řady, přestávka nebude, a tak si to vytrpí do konce.
Mohelník je dialektik, tzn. ví, že cokoli může být ukázáno tak, i zcela opačně. Mnozí to vidí jen prvoplánově: Mohelník chválí demokratičnost, kterou papež zavedl, chválí prostor, kteří měli biskupové když připravovali synodu, zapomene ovšem říci, že skutečný prostor měli jen někteří biskupové. Chválí veřejnou diskusi, ale zapomene říci, že byla celou dobu velmi pečlivě „usměrňována“ (čti manipulována) a ti, kdo byli příliš kritičtí, vypadli během procesu „z kola ven“, protože diskusi nad společným dílem kazili. Chválí způsob přípravy dokumentů, ale zapomene říci, že průběžnou i konečnou redakci vždy prováděla stejně prověřená (stranická) skupina. Chválí skupinové dílo, ale neřekne, že už zadání procesu v sobě mělo zakódováno požadované vyznění. Atd. Ale tohle všechno není „to nejhorší“.

Vidím tady spousty potištěných stran usilovné snahy a vynalézavých ornamentů odborníků všeho druhu dokazujících, že exhortace nic nemění na tom, co Církev vždy věřila (a papež tedy nemění nauku, neumožňuje poskytnout svátost smíření pro ty, kdo žijí v těžkém hříchu a nehodlají to změnit). Nic se tu nemění, jen se posunují významy slov, slova jako by se tu utápěla do bažiny, nejsou už pevná jako dříve. Papež pak „jen“ oficiálně potvrzuje správnost takové interpretace AL, která výslovně umožňuje opak (s nutnou citlivostí a rozlišováním), umožňuje těm, kdo jsou v tíživé situaci přístup ke svátosti smíření a k přijímání. A je to. Slova od této chvíle „nějak“ platí, ale nad nimi stojí požadavek, abychom neměli tvrdé srdce.

Odporná hra. Popravdě sedím sice uprostřed řady, ale odejít by nebyl problém, hlediště tohoto divadla zeje prázdnotou, jsem tu téměř sám. Kdo tenhle špatný „kus“ sleduje, kdo toto Salve čte? Asi jen ti, kdo se na tomhle divadle nějak podílejí. Chtěl bych vidět jednoho jediného čtenáře, který hltá Mohelníkův nebo Šticův text a další a další desítky stran stále dokola rozemílající to samé, nezáživný text, z něhož čiší, že se chce co nejdéle vyhýbat přímé odpovědi na přímou otázku. Chtěl bych vidět čtenáře, který s napětím obrací stránky, ve kterých se stále tančí mezi vejci a odvádí pozornost kamkoli jinam než k ANO nebo NE. Myslím, že je to naopak, že stránky případný čtenář bezradně obrací proto, že hledá alespoň nějakou větu, kterou by mohl vzít vážně. Mohelník si stěžuje, že se u nás hliníkovému dokumentu nevěnuje dostatečná pozornost, že není dostatečně využit pro pastoraci. Doufá, že se mu alespoň dostane patřičné pozornosti při výuce na bohosloveckých fakultách. Chudáci studenti. Co si vlastně redakce představovala? Že vytváří jakousi „čítanku“, po jejímž přečtení v tom čtenář „bude mít jasno“ nebo se alespoň „zorientuje“? Nebo spíš že bude dostatečně „ztracen“, zahlcen, otráven to „hodí za hlavu“?

Osobně se domnívám, že tento tlustospis si otevřou hlavně ti, kdo jsou zvědaví na článek tradicionalistického Lukáše Noska, chtějí vědět něco o tom, co se děje okolo klíčových míst 8. kapitoly, chtějí se zorientovat. Ale ani to není snadné. I Noskův text působí jako nějaké archaické divadlo, divadlo které připomíná antickou tragedii, jen nerozumíme tomu, o co v ní autorovi – tragédovi vlastně jde. Proč vůbec přistoupil na tak ponižující roli, a kdo jsou tušeně přítomní antičtí bohové, kteří mu zabraňují, aby téma pojednal s patřičným odstupem? Vždyť musel vědět, v jakém kontextu bude jeho neúplný text uveden! Je to beznadějné uhýbání před neúprosným osudem, před konstatováním, že již neplatí padni komu padni... Proč je Nosek tak servilní, když si čtenář hned po jeho obhajobě papeže a čehokoli, co dělá, přečte Františkův dopis, a výplod jihoamerických biskupů, který je tímto dopisem vyzdvižen jako „příkladný“? Dopis, který se stal se skrze formu publikování v kuriálních aktech skoro-oficiálním papežským dokumentem? Divadlo, ale špatný kus, premiéra a derniéra, Buenos Aires, dobré povětří!

Ale ještě než opustíme Latinskou Ameriku, musím napsat něco pozitivního: tohle absurdní divadlo nesplnilo svůj účel, protože mi nepokazilo můj vztah ke světu, který vnímám jako krásný a jako „svůj“. Nepokazilo mi vztah k řeči, která může pojmenovávat, oslovovat, být naplňována modlitbou. A myslím, že podobně se k tomu staví i mnozí jiní. O přijímání znovu sezdaných tu přeci jde až ve druhém a nebo třetím plánu. Tohle téma je především využito k útoku na řeč, na slova, která mají obsah, na slova, která mnozí považují za závažná, je to projev snahy udělat z nich slova ohebná, rozplizlá, bez jasných mezí. Za celou touto dialektikou se skrývá ďábelský útok na řeč ve které lze brát vážně vyznání víry. Je to útok na ty, kdo ví, že řeč může a někdy má být jednoznačná. Je to útok na ty, kteří důvěřují řeči, v níž má smysl se ptát a naslouchat, v níž má smysl poselství a odpovědi na otázky.
Rozpoznali jsme to a vysmáli jsme se tomu.