Diskuse s fyzikem

Verze pro tisk
Podnázev: 
(Pavlu Kalendovi)
Anotace: 
Velká většina ekologů a ekology vyprovokovaných lidí hledá „systémové řešení“ pseudoproblému, který je iracionální slátaninou. Přitom netuší, že se dá o světě mluvit.
Číslo: 
Osobnosti: 

S jedním přítelem fyzikem vedu čas od času diskuse o tom, jak je to se světem. Vždy se v nějakém ohledu setkáme, vyjasňujeme si vstupy, v něčem spolu souhlasíme a pak se rozejdeme s tím, že naše myšlení je nekompatibilní. Víme to oba, ale stejně se při dalším setkáním zpravidla nevyhneme rozhovoru, jehož celkový scénář je nám už předem jasný. Ale důležité jsou na něm dvě fáze, které jsou pro oba obohacující: ta první je konstruktivní, je třeba, abychom si vytvořili „scénu“, abychom vytvořili prostředí, ve kterém je vůbec možné klást otázky. Musíme se shodnout na něčem, „co je“, aby to mohlo být zdrojem otázek. Ta druhá je v jistém smyslu konfrontační, protože toto „co je“ (předmětem hovoru) interpretuje každý z nás jinak a přitom ve snaze, aby to ten druhý pochopil. A proč se nemůžeme dostat dál? Každý z nás úplně jinak chápe celkový kontext toho, co je předmětem shody, každý z nás úplně jinak chápe smysl toho, co je.
Kdyby byl i jen jeden z nás ideolog, tak se zasekneme už v první fázi, protože jakékoli dílčí „je“ budeme vykládat apriori z pozice své neochvějně založené „metafyziky“ dané myšlenkové konstrukce (ideologie). To ale nehrozí, protože nás oba zajímá svět, který… je otevřený a to tak, že se otevírá. Otevírá se už v tom, že společně vytváříme, ohraničujeme téma, o kterém se chceme bavit, protože nám předmět našeho rozhovoru (toto téma jako součást světa) není lhostejný. Kdybychom byli ideologové (například kdybych byl tomista a on zastánce teorie vývoje jako samovolného smysluplného procesu), od počátku bychom každou jednotlivou věc interpretovali skrze svoje „jisté“ (skrze schémata) a nikdy bychom neměli společné téma – jen bychom u toho či onoho konstatování od počátku nesmiřitelně soupeřili o jeho celkový kontext a „vyhrát“ by mohl jen jeden.
Ale my jsme Evropané, kteří se snaží věcem porozumět, a to lze jen tehdy, pokud jsme předtím nespolkli s nějakou ideologickou pilulkou Šalamounovo lejno.
Předpokladem jakéhokoli rozhovoru tohoto typu (rozhovoru o světě) je přijetí otevřenosti, a to otevřenosti ne jen tak ledajaké, otevřenosti, která vzrušuje, protože se nás týká.
Přítel Pavel měří (např. gravitaci) a ze změřeného dedukuje, uvažuje o souvislostech, a ví, že člověk se vždy bude snažit predikovat, ale žádná predikce není víc než jen přibližování se k něčemu, co dovedeme měřit jen v omezené míře, ale co přitom smysluplně chápeme jako celistvé. Mluvíme spolu (například) o gravitačním centru sluneční soustavy a o tom, jaký má hmotové rozložení soustavy (postavení planet vůči Slunci) vliv na sluneční aktivitu. Je to zajímavé, jen já musím v jednu chvíli zpochybnit Pavlovu tezi, že planety jsou něco podobného jako chladící tyče v reaktoru – ano, je tu nesporná souvislost, ale jak Pavel obhájí svůj názor, že planety svým způsobem „řídí“ sluneční aktivitu? Ano, Pavel smysluplně ukazuje, že postavení planet „na jedné straně“ sluneční soustavy vychýlí těžiště soustavy daleko mimo Slunce a v souvislosti s tím se mění sluneční aktivita. Ale já nemohu souhlasit s tím, že postavení planet takovou změnu sluneční aktivity způsobuje. Příčina a následek musí být následné. Planety se pohybují a dostávají se do různých konstelací, ale o následnosti a tedy příčině a účinku se dá mluvit jen tehdy, pokud je první z dějů „volní“ – může nastat a nemusí. Pokud se planety po svých drahách pohybují víceméně vypočitatelně, pak samy nic „neřídí“, jen jsou součástí procesu, v němž ten či onen stav „nastává“ tak, jak nastat musí. Na otázku „proč“ nedává vysledovaná souvislost žádnou odpověď.

Zde s rozhovorem zdánlivě skončíme. Ale tenhle konec je dobré ještě promyslet. Vedlejším (a nejvíc viditelným) produktem diskuse je, že všechny řeči o vlivu člověka na naši planetu jsou směšné, protože sluneční soustava si „žije svým životem“ a rozhodně se v jejím rámci nedá nalézt žádný rozumný předpoklad pro tvrzení, že by na Zemi z dlouhodobého hlediska měly být zachovávány podmínky pro život, jak ho známe a jaké se nám zdají samozřejmé a trvalé. Ale jak dál? Pavel bojuje s těmi, kdo podle něj zcela chybně zveličují podíl člověka na změnách klimatu, doporučuje, abychom se zaměřili na měření, výpočty, predikce. Chce, abychom se racionálně vyrovnali s tím, že to, co se v kosmickém smyslu děje, nás zásadně determinuje. Pavlova predikce říká, že z hlediska dění můžeme předpovědět, kdy nastane ten či onen stav. Dění (pro něj běh procesů) už ze své fyzikální povahy vytváří rámce, které jsou z části predikovatelné, a přitom jen v naprosto zanedbatelné míře lidmi ovlivnitelné. To je pro něj dobrá cesta, protože díky predikcím nejsme jako nazí v trní.
Já naopak z celé naší shody vyvozuji, že strach z budoucího má svůj racionální důvod, který vůbec nesouvisí s reálnými měřitelnými skutečnostmi, a že jisté limity, ke kterým dochází Pavlova věda, ukazují, že naším úkolem je něco jiného, než se snažit zasahovat do věcí, které nás nezměrným způsobem přesahují. Oba se navíc shodneme v tom, že nesporně můžeme předpokládat ještě další úroveň „fyzikální danosti“: můžeme předpokládat, že existují i jiné, např. galaktické cykly, které mají na naši soustavu vliv (to by řekl on), a já oponuji, že ani sluneční soustava není dostatečným celkem, ve kterém by bylo možné uvažovat o komplexním systémovém popisu dějů, které se jeví jako procesy podle příčinné souvislosti. A tyto „vlivy“ mohou vstoupit do našeho světa jako deus ex machina.

Podle Pavla existuje v posledku jakýsi „materiální mechanismus světa“, jinak by jeho měření neměla smysl a už vůbec by neměly smysl snahy predikovat cokoli. A já tvrdím, že jakékoli systémové myšlení má systémovou vadu – protože jakýkoli systém je lidským zjednodušením skutečnosti, která je bohatší, než si můžeme představit, a tedy jakýmkoli naším systémem je v posledku nepostihnutelná. On mi vytýká jistý agnosticismus a já mu vytýkám přehnaný optimismus racionality. Já tvrdím, že celek světa je nám přístupný v jeho neukončenosti, což on považuje za protimluv a on… A dál už se to cyklí.

Tyhle naše debaty jsou důležité: Pavel je opakovaně stavěn před skutečnost, že prokázaná souvislost neznamená nutně porozumění „funkci“ ve smyslu příčinné podmíněnosti. Není tak jednoduché tvrdit, že něco se děje v závislosti na něčem jiném. Kola jsou otáčena řetězem z převodovky, převodovka je otáčena motorem, motor běží, protože jsem ho nastartoval a jde o mechanismus založený na spalování benzínu, moje motorka jede, protože ji řídím. Ale smysl otáčení kol je jen v tom, že jedu do Litoměřic nakoupit. Jediná správná odpověď na otázku, proč se točí kola mojí motorky, je „protože jedu do Litoměřic nakoupit“. To je asi každému jasné, ale v rozhovoru s Pavlem se znovu a znovu dozvídám další aspekty toho, že mnoho z budoucího je možné racionalizovat, a umožňuje mi to, abych se soustřeďoval na to z budoucího, co je skutečnou otevřeností. Pavla na budoucnosti zajímá schopnost predikce a je pro něj přínosné, že se učí, jaké jsou meze predikce jako systémového myšlení. Pokud by se zabýval jen motorkou, neporozumí, proč kola jedou obráceně a přitom je to triviální – vracím se, protože jsem si zapomněl peníze a dál do Litoměřic nejedu, stejně bych tam nenakoupil.

Velká většina ekologů a ekology vyprovokovaných lidí hledá „systémová řešení“ pseudoproblémů (které jsou iracionální slátaninou), namísto toho, aby hledala způsob, jak změnit přístup ke světu a k životu. Jako by jiné, lépe založené vědecké analýzy mohly dát dostatek podkladů pro vytvoření systému, který by fungoval jinak, lépe. Ale zásadní omyl je, že vůbec nejde o systém, který je vždy založen na schematickém uvažování, ale právě o řád.
Pavel rozumí tomu, co je řád, protože bez něj by svoje systémy a tedy i svoje predikce nemohl vůbec udržet v celku. Já na řádu oceňuji právě to, co přesahuje všechny systémy, protože to ukazuje k jednotě, ale nikoli k jednotě, která by byla nahlédnutelná z jednoho místa a času, je však z jednoho místa a času pochopitelná jako základ všeho, včetně otevřenosti budoucího.

Proč se můžeme s Pavlem bavit a proč je to přínosné? Protože oba uznáváme řád věcí, jsme schopni brát ho v potaz.