Demaskování středu

Verze pro tisk
Anotace: 
Je dobré ukazovat na zcestnou a ve své povaze proti-lidskou povahu „kulturního středu“, který je z větší části pouhým kulturním provozem, ve kterém je důležité vyhnout se podstatnému, vyhnout se tomu, co by se mohlo stát skutečným činem, co by mohlo ukazovat k morální integritě člověka.
Číslo: 

Osvěživý vhled na témata, kterým říkám mainstreamová a nebo normalizační v širokém slova smyslu, přináší články autora, který se představil jako mladá dívka – Mensanka.
https://medium.seznam.cz/autor/mensanka-11535. Zcela náhodně mě na obrazovku vlezl článek o Svěrákovi https://medium.seznam.cz/clanek/mensanka-to-co-provozuje-zdenek-sverak-j... a natolik mne zaujal, že jsem se podíval i na další texty uveřejněné na medium .seznam – a při jejich přečtení jsem opravil podezření, že jde o nějakého celkem již „vypsaného“ autora, který se jen v choulostivých tématech skrývá za naivitou mladé dívky. A proč mi to stojí za upozornění čtenářům?

Jako málokoho mne štvalo, jak si generace těch, kdo vyrůstali za husákovské normalizace, udělali ikonu z normalizačního aktéra non plus ultra, jak se navzájem častovali bonmoty z jeho her, na které jako by měl odpovědět jejich pokračováním – a dosvědčit tak, že je tím „správným“ intelektuálem, který ctí humor a dovede být nad věcí. A Mensanka přesně a s jasnozřivými vhledy ukazuje, jak je svěrákův humor vlastně zlý, beznadějný, vrací se k oslavě toho, že se nic nedá dělat. Ale nechci opakovat její článek, doporučuji ho ke čtení.
Další články o „povaze středu“, např. o Knížákovi nebo Werichovi, jsou již prvoplánovější, ale podle mne také míří do černého:
A za takové lidi, jako je Werich, můžete vy, Češi jako celek, protože česká partička umělecká a kulturní místo toho, aby nechala vyniknout originální osobnost, vždycky zpromuje průměrného člověka pochybného charakteru, jehož hlavní dominantou je, že postrádá smysl pro fér play a hlavně se naparuje jako krocan, což byly právě Werichovy domény. Asi proto je pak takový člověk tak promován jako úspěšný a budí tolik pozornosti, že těmito hlavními osobnostními rysy připomíná ze všeho nejvíc ostatním je samotné v koncentrovaném balení.
(všimněte si, že ta dívka dvakrát používá slovo „zpromuje“, já bych použil slova „vynášení“ nebo pozvedávání, a také slovo „domény“…)
V článku o Werichovi https://medium.seznam.cz/clanek/mensanka-proc-nemam-rada-jana-wericha-96473 se také v doslovu vymezuje vůči kritickým čtenářům a přesvědčivě tak dokazuje, že autorkou je skutečně mladá dívka: jde jí o to, co je mi velmi blízké; píše totiž, že za svoje texty ručí svojí vlastní morální integritou. Není možné nic víc a nic méně, než držet jí palce. V článku, který jsem zmínil jako první, o Svěrákovi, už nejde jen o vyslovení postřehu, je mnohovrstevnatý, vnitřně jednotný, škoda jen, že Mensanka podrobněji nepopsala rozdíl mezi původní tvorbou Jiřího Šebánka a Svěrákem. To, co provozuje Svěrák, je podle ní opak laskavého humoru. Svěrák, podobně jako mnozí před ním a po něm píše o „postavičkách“, které jsou de facto karikatury. Mají tak obyčejné rysy – ale zkuste je mít rádi. Dotáhl Svěrák k dokonalosti to, co bylo u Šebánka jen naznačeno? A v čem se vydal jinou cestou – je to jen v zacyklení, které je jen do lehkosti převedený kunderovský žert nebo hrabalovský Pepin či většina jiných postav? Vždyť nejkrásnější hrabalovskou postavou, která jako jedna z mála má v sobě obrovskou vitalitu a naději, je uklízečka v kladenských hutích, Jarmilka.
Ono toho opaku laskavého humoru máme v naší literární tradici celé závěje.

Je dobré ukazovat na zcestnou a ve své povaze proti-lidskou povahu „kulturního středu“, který je z větší části pouhým kulturním provozem, ve kterém je důležité vyhnout se podstatnému, vyhnout se tomu, co by se mohlo stát skutečným činem, co by mohlo ukazovat k morální integritě člověka.
A nebo jen ukazovat životaschopnost, podobnou, jakou lze nalézt ve Vercorsově Sylvě. Tímhle směrem bych také pro tuto mladou dívku doporučoval otevřít ještě jiné téma – téma, které není postavené jen na nadhledu a hodnocení. Mnoho lidí žije docela přirozeně v radostech ze života a to života s druhými – a nemusí si přitom hrát na intelektuální střední třídu. Ostatně na článku o Knížákovi je znát, jak ona sama na jednu stranu rozumí Knížákově bezohledné vitalitě a v jisté míře ji fascinuje jeho sebevědomí, v jistém smyslu staví na své integritě. Ale jak ji chápe? – on bezostyšně prezentuje svoji schopnost ovládat, myslí si, že je „mimořádný“. Ale ona také vidí, že po ovoci poznáte je, a ukáže, že po jeho „pochodu institucemi“ zůstávají jen zpustlé záhony a býlím zarostlé skleníky. Tady se pro ni otevírá celé pole otázek.
Není „výjimečných lidí“, to si jen mnozí nalhávají – že právě oni jako výjimka potvrzují pravidlo o průměrnosti a zacyklenosti druhých. Lidé jsou různí a je třeba, aby se naučili žít sami se sebou – a pak také s druhými.

Držím jí palce, aby si udržela svoji vnitřní integritu a dobře si ji ukotvila, a velmi se těším na další její články.