Dějiny
Ani mne nepřekvapila absence jakékoli kritiky nebo i jen nezávislého komentáře k vydání knihy Dějiny umění v českých zemích 800–2000; výjimkou není ani článek v Respektu, který z poloviny opisuje z úvodu knihy a z druhé poloviny z oficiálního představení knihy vydavatelem. Ostatně – proč se knihou zabývat, když podstatná je její anglická verze – je třeba, abychom se měli „čím prezentovat“, zahraničí potřebuje jednosvazkovou „příruční“ pomůcku… Ale k čemu? Kniha je tak nepřehledná, že v ní jde jen listovat, ale číst ji? Do očí bijící nedostatek jakékoli koncepční úvahy vyvstane ve srovnání s jinými historiografickými díly, jako jsou např. počtem stran srovnatelné Hlavačkovy České země v 19. století. Jenže ten na začátku přehledně, ale dosti hluboce uvádí řadu příkladů, jak se k tomuto historickému materiálu stavěli jiní a jak ho pojednávali a pojednávají též v Rakousku a Německu. Historiografie je ve složitém postavení, ve kterém se jen velmi obtížně hledá syntéza. Suché protestantské popisy přemýšlení (spíše než myšlení), dialektické a strukturalistické přístupy předpokládající takovou nebo onakou imanenci dějin, postmoderní přístupy pak staví na střídání konceptů, na dějinách všedního dne atd. – to je jen malý výsek z celého vějíře možných přístupů k dějinám a každý z nich přináší něco důležitého a každý z nich něco důležitého pomíjí. Autorství v případě popisu nějakého úseku nebo oboru dějin tedy znamená nutně postavit se na nějaké identické místo. A Hlavačka na pozadí toho všeho volí a ukazuje, jak a proč volí svůj přístup. Nic takového však v tlustospisu Dějin umění nenajdeme.
První a zásadní věcí je, kterou proto lze autorům Dějin umění vytknout, že toto svoje místo nedostatečně popsali, neukázali, ba dokonce, že toto dílo zdaleka netvoří nějakou jednotu – ten nebo onen aspekt dějin umění je popisován z míst různých – a to je ještě vykládáno jako přednost. Byla by to přednost, kdyby různost těchto východisek byla popsána, ukázána v nějaké jednotě, kdyby autoři předvedli svůj meta-koncept, kdyby jednota knihy byla zdůvodněna jinak než jen procesem vzniku.
Ale metodologická bezradnost vůči dějinám umění není to hlavní, co je třeba této publikaci vytknout. Vyhovuje název knihy tomu, co je jejím obsahem? V jakém smyslu jde vůbec o „dějiny“? Hlavačka, když píše úvod ke své knize, o dějinách 19. století přemýšlí a uvědomuje si rozpor mezi tím, co chápeme jako proměňující se celek dění, a tím, co vnímáme jako „svět“, tedy co aktuálně zažíváme jako kulturu, ve které světu rozumíme a ve kterém o cosi usilujeme, do kterého si rozvrhujeme svoji budoucnost. Hlavačka ví, že nejde „jen“ psát dějiny kultury tak, že se postavíme do role kulturního teoretika, protože v nich by nebylo nic ze skutečného prožívání, které kulturu nese a naplňuje. Kultura žitá je něco zcela jiného než kultura popisovaná kulturní antropologií. Hlavačka píše dějiny a přesvědčivě dokládá, co tím rozumí. Srovnatelný ústav, vydavatel Dějin umění, Ústav dějin umění AV ČR se ve své více než deset let připravované, shrnující reprezentační publikaci vůbec nenamáhá o nějakou obšírnější metodologickou sondu a rozvrh. Přitom cíl by měl být podobný: kompozice mnoha pohledů, které se vzájemně prolínají a doplňují (Hlavačka). V případě Dějin umění ale v krátkém úvodu Švácha konstatuje, že jednotlivé „kapitolky“ (použité slovo „rodinky“ se mi jeví jako dětinské) vznikly čistě v gesci jednotlivých autorů – přiznává tedy, že jde o autorskou směs, která se někdy „povedla“, tedy že jindy se „povedla méně“. Celá kniha tak ne náhodou připomíná reprezentativní výběr z konferenčních vystoupení autorského kolektivu, zredigovaný podle připomínek z následných diskusí. Tematicky pojednává období od r. 800 do r. 2000, ale jednotlivé příspěvky nijak nepoukazují k dějinám – jen ke svým parciálním tématům. A dějiny? Ty přeci nevznikají adicí, ale porozuměním a snahou o porozumění tam, kde se historický materiál zdá nepřehledný!
Kniha přináší volně se doplňující eseje, pokrývající rozličná témata z dějin vizuální kultury. To by mohlo být v celku přijatelné, kdyby právě výtvarná díla ze své povahy vždy znovu a znovu neproblematizovala vizualitu jako takovou! Jaké jsou podoby této problematizace v kulturních prostředích, která jsou v mnoha ohledech plná diskontinuit? Jak vůbec chápat vizuální dílo – které se snaží fixovat nějakou vizualitu v protikladu k dění? To jsou otázky, které podle mne musí rámovat pokus o ukázání na dějiny umění (výtvarného umění).
Zdůrazňuji, že dějiny umění se podle mne nedají oddělit od této opakující se problematizace viděného (vizuality). Vizualita se proměňuje, a pokud ji „zachycujeme“, vytváříme vizualitu novou, další, do vizuality stále zmnožované se propadáme, vizualita je záhadou. Umíme zavřít oči, ale umíme též cíleně snít, představovat si, a vidíme i ve snu, který přichází nepozván.
To vše tvoří pozadí dějin (výtvarného) umění. Umění problematizuje vizualitu, a dokud se správně nezeptáme, nepochopíme, nedozvíme se nic o povaze této problematizace, natož o dějinách zobrazování a obrazech. Dějiny přeci nejsou předmětem našeho zájmu proto, že chceme nějak uspořádat vědění o tom, co bylo. Zajímají mě proto, že mě zajímá to, co je, co vidím a co někdy vidím až ex post, a neviděl jsem to v okamžiku, kdy to bylo důležité, jen jsem na to nezaměřoval svoji pozornost. To, co bylo, se mě nějak týká a týká se mě to tak, jak mi to problematizuje viděné, tedy jak mi napomáhá k tomu, abych se díval tam, kam mám, abych si kladl otázky tam, kde nevím, kde mám nejasnost. Nejasnost a naproti tomu porozumění, zaměření pozornosti a to, co je v pozadí – to jsou základní aspekty vizuality.
Pro autory Dějin umění svět nějak (neproblematicky) je, jeho vizualita je nezajímá. Díla, kterými se zabývají, jsou pro ně tak či onak „dostupná“, existují, jsou popsána, zdokumentována, máme je k dispozici a je možné je případně vystavit nebo uveřejnit jejich reprodukce. Švácha se k tomuto přístupu přiznává, píše o tom, že původní koncepce knihy byla postavená na jakémsi komentovaném katalogu děl, tato koncepce ale byla opuštěna ve prospěch malých esejů vykládajících skupiny děl.
V celku správně tedy autoři vycítili, že z katalogově sestaveného přehledu „nic neplyne“, že by šlo jen a jen o výběr „kulturní reprezentace“.
To, co takto vzniklo, ale není zamýšlená mozaika, nejspíš jen proměňující se kompozice krasohledu. Mozaika předpokládá celek (dějiny) a tedy jednotící princip. Ještě jednou použijme srovnání s prací o dějinách 19. století: není divu, že Hlavačka se ve svých dějinách k jednotícímu principu hlásí, i když ví, že jde „jen“ o kostru, kterou je třeba chápat jako schéma, nástroj pro vytvoření základního rozvrhu. Švácha se k žádnému jednotícímu principu nehlásí. I Hlavačka ve své knize výslovně uvádí, že mu jde o dějiny společnosti, chápané v mnohosti projevů politických, sociálních, hospodářských i kulturních proměn. Ale ne proto, že by tohle právě byl předmět jeho porozumění – rozumí dějinám jako tomu, co se děje; pokud se ale obrací na čtenáře, jde mu o maximální sdílení toho, co vidí a vnímá v souvislostech, které se nedají vyčerpat skrze formy řeči jako formálního znakového systému. Hlavačka ví, že se ve svém „ukazování na souvislosti světa“ musí odkazovat k racionálním strukturám – k páteři a k tomu, co se dá vykládat jako funkční systémy (krevní oběh, nervová soustava, muskulatura atd.). Ale přitom neskrývá, že život nezjednodušuje na funkční systémy, že mu jde o to ukázat, jak je život žit.
V Hlavačkově knize o 19. století si rád čtu a objevuji v ní to či ono, s lecčíms polemizuji, leccos se mi „dostává do souvislostí“. Ke Šváchovým Dějinám umění se vracet nebudu – neposkytují mi klíč, podle kterého bych se v textech této tlusté knihy jakkoli orientoval (také na vizualitě postavený význam!). Snad ani čtenáře orientovat nechtějí, nechtějí, aby se čtenář vracel. Výzkumný úkol splněn, grantové schéma bylo naplněno, regály odborných knihoven zatíženy dalším tlustospisem. Zapomeňte.