Deinstalace Evropy

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Když se objevili první proroci dekonstrukce a deinstalace Evropy, smáli jsme se jim „že se mýlí“, „nemají pravdu“. A teď vidíme rozjetou deinstalaci evropské kultury a její dekonstrukci a divíme se. Ale je to naše vina, my sami jsme měli pochopit, že nikdy nekončící reinstalace a rekonstrukce je naším úkolem.
Číslo: 

Namísto, abychom byli aktéry a ti, kdo „rozdávají karty“, sedíme u obrazovek počítačů na kterých sledujeme zprávy ze světa a stěžujeme si, že jsme pasivními účastníky rozkladu.. Vyvozujeme z toho, že Město je ztraceno, Lot již opustil Sodomu a bude se s Hospodinem hrdlit jen o tu nebo onu vesnici, předměstí. (Pro neznalé: Gen 19, verš 17-21).

Nevšímali jsme si, cože se to v posledních stoletích vlastně děje, a přesvědčeni o „pravdách“ světa jsme se jako pyšní držitelé vědění tvářili, že máme vše pod kontrolou. Zatím to „pod kontrolu“ dostali jiní a smějí se nám. Ale naší úkolem není mít vše pod kontrolou, ale žít – a žít tak, jak žije vlastník: jakmile spočine ve svém domě spokojen s jeho vybavením a střechou, již se účastní rozkladu, chátrání, zmaru.
Kdo to jsme „my“? Tradiční katolíci.Všichni ti katolíci, kteří tak dobře „ví, jak to je“, a jen bezmocně hledí na zmar okolo sebe. A měli bychom si uvědomit, že je to jen naše odpovědnost a v jistém smyslu vina, protože jsme nedostáli úkolu, který jsme před sebou měli a máme. Bůh ustrojil svět tak, že do něj neustále vrůstáme, a kdekdo velice rád vymění tento otevřený proces za „absolutorium“ jakéhosi vysvědčení, po kterém už se může jen „vézt“, spolehlivě opřen o nějaké „jistoty“. A tak namísto toho, abychom jako svoji povinnost přijali neustálou re-konstrukci světa (protože život je procesem rekonstrukce a neustálé re-interpretace světa), namísto toho, abychom stále znovu obnovovali naše instituce a znovu a znovu se tázali, jaký že mají smysl, namísto toho… ponecháme svůj život (kulturní a společenský, jak se nepřesně říká) v rukou těch, kdo pochopili. Pochopili, že ve světě jde o rekonstrukci a reinterpretaci, a baví je zasahovat do světa podle svého aktuálního chtění. A divíme se, že stojíme před agendami, ve kterých se jako v osnovách kanavy spojují síly všech, kdo nesnáší svět, jako odraz řádu, kdo se snaží dokázat, že je samé žádný řád nepřesahuje.

Setkáváme se s podivnou hrou sil a jejich synergií, které směřují k deinstalaci institucí a rozrušení všech společenských struktur, které považujeme za nejlepší „plody“ Evropy. Setkáváme se s projevy kooperujících sil dekonstrukce na nejrůznějších úrovních a do těchto sítí jsou zataženi a zapojeni i ti, které jinak známe jako slušné a inteligentní lidi. A my nechápeme, proč „myslí nějak zvráceně“, např. bojují za „práva homosexuálů“ atd. Ale co jsme jim nabídli my sami? Jaké formy jsme jim nabídli, aby se mohli podílet na tom, co se děje? Nabídli jsme jim, že mají být součástí stáda, které jednou týdne vyslechne kázání o tom, „jak to je“? Že si mají ve správných „sumách“ přečíst odpovědi na to, co se jich nijak netýká, odpovědi na otázky, které si nekladou?
Ale je třeba si nenalhávat: kdo se nepodílí na pojmenování toho, co se děje, podílí se na zapomínání na to, o co jde.